Kontrast a nekontrast

[Ida]

Ahoj Vostalpetře,

neber mě tak vážně. Myslím, že se shodneme i na tom cíli.Zdravím, Ida

[vostalpetr]

Ahoj Ido,
no na cíli se schodneme všichni,
ovšem každý volí jiné prostředky k jeho dosažení a to podle svého naprogramování

Ovšem to naprogramování je provedeno z pohledu Zdroje,
což jinými slovy znamená, že individualita se domnívá že plní svou vůli
avšak ve skutečnosti plní vůlí Zdroje

ovšem vůlí Zdroje je dokonalost
Zdroj sám o sobě je dokonalý, avšak to, aby byl dokonale dokonalý, tak k tomu potřebuje být i maximálně nedokonalý,
proto se neomezený zdroj stane omezenou individualitou a vytváří všechny možné nedokonalosti

takže naším programem je vytvářet všechny různé nedokonalosti,
samozřejmě všechno to vytváříme s touhou po dokonalosti (harmonii)
a ta touha je správná, nebot dokonalosti (zdroje) se dosáhne realizací všech možných nedokonalostí

Jinými slovy, všechno je (ve světě) naprosto v pořádku, protože nic není v pořádku
(a stačí se podívat, jak to ve světě vypadá z pohledu jedince a hned vidíš, že nic není v pořádku, a je třeba to vylepšit,
a když se podíváš ze stanoviska Zdroje, tak vidíš, že naprosto všechno je v pořádku)

(samozřejmě, někteří mistři, co realizovali, tak učí, že je třeba něco dělat, protože jsme ztratili svoje spojení se Zdrojem,
ale takováto prohlášení jen ukazují, že ta jejich realizace nebyla ještě realizací "úplnou",
což není nic zvláštního, zvláštní je spíš to, když narazíš na mistra, který ti vysvětlí, že všechno je v pořádku a je tak, jak má být, a také ti vysvětlí jak udělat to, co nejde udělat, jak realizovat to, co už jsi ...)

[vostalpetr]

Našel jsem dobrý článek na Mozaice k danému tématu:

Raméš Balsekar:

"Podstatou zenové filozofie – která představuje něco na způsob ekvivalentu indické advaity – je ve skutečnosti to, co se označuje jako stav ´ne-myšlení´, což je nanejvýš bdělá mysl. V jistém kritickém okamžiku své každodenní činnosti si člověk najde příležitost, kdy dá volný průchod volnému plynutí obsahů své mysli a vyhne se tak přirozenému zaujetí příliš racionálním konvergentním myšlením. Japonský šermíř ví, že neznámo nemá žádné ego-vědomí (což vědomé myšlení má), protože se nepohybuje na rovině dualismu. Když se tudíž při soutěži opustí vědomé myšlení bez jediné myšlenky na výhru, pohyb meče proběhne téměř sám od sebe a meč se ocitá tam, kde se právě ocitnout má.
(PS. JAKO BÝVALÝ ŠERMÍŘ MÁM NAPROSTO STEJNOU ZKUŠENOST)




Mnoho lidí udělalo ve svém každodenním životě překvapivou zkušenost, že jejich práce probíhala neobvykle dobře, když jejich intelekt a intuice byly momentálně v rovnováze. Nebylo to – jak si uvědomovali – proto, že by tento princip vyváženosti myšlení a intuice vylučoval soustředěnou pozornost, kterou je nutno věnovat rutinním či technickým postupům. Člověk přirozeně nemůže nedbat faktu, že soustředěná pozornost a vyloučení diskurzivního myšlení jsou samotnou podstatou úspěšné práce.

Běžně se ale stává, že lidská bytost přikládá přehnaně velkou důležitost obvyklému obecnému přístupu, vědomému myšlení, lineárním vlastnostem a matematickým symbolům, a daleko méně ´intuitivnímu´ vyciťování. Jinak řečeno mnohem více důležitosti se přikládá vidění toho, co je vnímáno jako centrum našeho zájmu, a příliš málo vidění okrajovému; daleko více pozornosti se věnuje analytickým údajům a příliš málo ´vnitřnímu pocitu´. Je naprosto základní pochopit, že tu vůbec nejde o ´buď jedno, nebo druhé´, že je ve skutečnosti velmi důležité, aby se obojí vzájemně doplňovalo. Většinou ale dochází k tomu, že podmíněnost tím, co je běžné, je tak mocná a převažuje do té míry, že všechnu spontánnost úplně zadusí."

Co dodat?