Druhá polovina života

[armin]

Carl Jung o krizi středního věku

Krizi středního věku předchází problematika mládí
Než se dostaneme ke krizi středního věku, projdeme si problematiku věku mladého. Tato fáze se rozprostírá od puberty až do období mezi pětatřiceti a čtyřiceti lety. Pokusíte-li se poučit se z téměř nepřeberného množství individuální problémů mládí, narazíte na určitou charakteristiku společnou pro všechny problémy v této fázi - jedná se o uvíznutí v dětském stádiu vědomí. Něco v nás by chtělo zůstat dítětem, abychom nemuseli přemýšlet nebo abychom alespoň mohli rozumět jen sobě a všechno cizí odmítat, v krajním případě by se všechno mělo podřídit nám. Naše dětská část by chtěla nic nedělat, a když už, tak jen pro vlastní zábavu nebo uplatnění své moci. Je v tom cosi ze setrvačnosti hmoty, je to setrvávání v dosavad­ním stavu, jehož uvědomění je menší, užší, egoističtější než uvě­domění dualistické fáze, ve které je jedinec postaven před nutnost poznat a přijmout to jiné, to cizí, právě tak jako svůj život a své „také - já". Psychologie nás učí, že v duši v jistém smyslu neexistuje nic starého, nic, co může skutečně odumřít. Ten, kdo se brání novému, cizímu a utíká do minulosti, je ve stejném neurotickém stavu jako ten, kdo se ztotožňuje s novým, a tak utíká před minulostí. Jediný rozdíl je v tom, že jeden se odcizil minulosti a druhý budoucnosti. Oba dělají v podstatě totéž: zachraňují své omezené vědomí, místo aby jej kontrastem protikladů rozbili, a vybudovali tak širší a vyšší stav vědomí.

Únikem z problémů jsou užitečnost a výkon
Výkon, užitečnost a podobně jsou ideály, které zřejmě ukazují cestu ze zmatku problémů. Jsou to hvězdy, které nás vedou k rozšiřování a upevňování našeho fyzického bytí, k zakořenění do světa, ale nikoli k dalšímu rozvoji lidského vědomí, totiž toho, co se nazývá kulturou. V mladém věku je ovšem tato orientace normální a kaž­dopádně lepší než setrvávání v tom, co je pouze problematické. Problém se tedy řeší tím, že to, co nám dala minulost, se při­způsobuje možnostem a požadavkům budoucnosti. Člověk se ome­zuje na to, co je dosažitelné, což psychologicky znamená rezignaci na všechny ostatní duševní možnosti. Někdo tím ztrácí kus cenné minulosti, někdo zas kus cenné budoucnosti. Všichni si asi vzpo­meneme na některé přátele a kamarády ze školy, kteří vypadali jako ideální mladíci a od kterých si okolí mnoho slibovalo. A když je pak člověk po letech potkal, zjistil, že jsou vyprahlí a sešněro­vaní do jedné šablony. To jsou takové případy. Velké životní problémy nejsou nikdy vyřešeny jednou provždy. Jsou-li zdánlivě vyřešeny, je to vždycky ztráta. Zdá se, že jejich smysl a účel nespočívá v jejich řešení, nýbrž v tom, že na nich neustále pracujeme. Jen to nás chrání před zhloupnutím a zkost­natěním. Vybojovat si svou sociální existenci a přetvořit svou původní povahu tak, že do této formy existence více nebo méně zapadá, je za všech okolností vskutku pozoruhodný výkon. Je to boj dovnitř i navenek, srovnatelný se zápasem dětského věku o existenci já. Čím víc se člověk blíží středu života a čím víc se mu podařilo pevně zakotvit ve svém osobním postoji a v sociálním postavení, tím víc se mu bude zdát, že odhalil správný běh života, správné ideály a principy chování. Proto pak předpokládá jejich věčnou platnost a dělá ctnost z toho, že na nich stále visí. Přehlíží přitom důležitou skutečnost, že totiž stanovení a uskutečnění sociálního cíle se děje na úkor celosti osobnosti. Je to mnoho, příliš mnoho - život, který mohl být rovněž prožit, zůstal možná ležet v kom­ůrkách zaprášených vzpomínek, mnohdy jsou to i žhoucí uhlíky pod šedým popelem. Podle statistik mají deprese u mužů kolem čtyřicítky zvýšený výskyt. U žen začínají neurotické obtíže zpravidla o něco dřív. V této životní fázi, právě mezi pětatřiceti a čtyřiceti, se totiž při­pravuje významná proměna lidské duše. Zpočátku to ostatně není žádná vědomá a nápadná změna, spíš jde o nepřímé náznaky proměn, které - jak se zdá - mají svůj počátek v nevědomí. Někdy to vypadá jako pozvolná změna charakteru, jindy se začnou znova projevovat vlastnosti, které od období dětství zmizely, nebo začínají blednout dosavadní sklony a zájmy a na jejich místo nastupují jiné, nebo - což je velmi časté - dosavadní přesvědčení a zása­dy, zejména morální, začínají kostnatět a tuhnout, což se kolem padesátky může pozvolna vystupňovat až k nesnášenlivosti a fa­natismu - jako by tyto zásady a jejich existence byly ohroženy, a proto bylo nutné je opravdu zdůraznit. Ne vždy se v dospělém věku vyčeří víno mládí, někdy se také zakalí. Nejlépe můžeme všechny tyto jevy pozorovat u poněkud jednostranných lidí. Někdy tyto jevy vystupují dříve, jindy později. Dost často, jak se mi zdá, bývá jejich nástup oddálen skutečností, že rodiče dotyčné osoby jsou ještě naživu. Jejich fáze mládí jako by se pak nemístně protáhla. Viděl jsem to zejména u mužů, jejichž otec byl dlouho naživu. Smrt otce v takových případech působí jako překotné zrání, takřka katastrofálně. Kdo by neznal ty dojemné staré pá­ny, kteří musejí stále znova přihřívat svá studentská léta a svůj životní žár dokážou roznítit jen při ohlédnutí na své homérské hr­dinské časy, ale jinak jsou ustrnulí v beznadějném šosáctví? Nic­méně, mívají zpravidla výhodu, kterou nelze podceňovat - nebý­vají totiž neurotičtí, nýbrž obvykle jen nudní a stereotypní. Neurotický jedinec je naopak ten, jemuž se v přítomnosti nikdy nechce dařit tak, jak by rád, a jenž se tedy ani nemůže radovat z toho, co bylo. Jako se dříve nemohl vyprostit z dětství, není se teď schopen zříci mládí. Nedokáže se, jak se zdá, vpravit do šedi­vých myšlenek stárnutí a křečovitě se ohlíží nazpět, neboť výhled dopředu je nesnesitelný. Jako se dětinský člověk bázlivě leká neznámosti světa a života, tak i dospělý couvá před druhou polovinou života, jako kdyby ho tam čekaly neznámé, nebezpečné úkoly nebo jako kdyby mu tam hrozily oběti a ztráty, které není schopen na sebe vzít, nebo jako kdyby mu dosavadní život připadal tak krásný a tak drahý, že by ho nemohl postrádat.

Muži se mění v ženy, ženy v muže
V etnologické literatuře se popisuje případ indiánského náčelníka a bojovníka, jemuž se v době kolem středu života zjevil ve snu velký duch a oznámil mu, že od nynějška musí sedávat se ženami a dětmi, nosit ženský oděv a jíst ženská jídla. Náčelník uposlechl snové zjevení, aniž přitom utrpěla jeho reputace. Tato vize je věrným vyjádřením psychické polední revoluce, počátku západu. Hodnoty, ba dokonce i těla se proměňují ve svůj opak; alespoň náznakově. Mohli bychom například to, co je mužské a ženské, spolu s du­ševními vlastnostmi srovnávat s určitou zásobou substancí, které jsou v první polovině života spotřebovány do jisté míry nerovno­měrně. Muž spotřebuje svou velkou zásobu mužské substance, a zbývá mu tedy ještě malá dávka ženské substance, která se teď začíná uplatňovat. Naopak je tomu u ženy, která teď může uplatnit svou dosud nepoužitou zásobu mužství. Ještě víc než ve fyzis se tato změna uplatňuje v psychice. Jak často se například stává, že pětačtyřicetiletý nebo padesátiletý muž dohospodařil a jeho žena pak „obléká kalhoty" a otevírá ob­chůdek, kde on dělá třeba ještě příručího. Je velmi mnoho žen, které se k sociální odpovědnosti a sociálnímu uvědomění probou­zejí vůbec teprve po čtyřicátém roce života. V moderním obchod­ním životě, obzvlášt v Americe je break-down, nervové zhroucení po čtyřicátém roce života neobyčejně častým zážitkem. Zkoumá­me-li postižené zevrubněji, vidíme, že to, co se zhroutilo, je dosa­vadní mužský styl, a to, co zbylo, je zchoulostivělý zženštilec. Ve stejných kruzích můžeme naopak pozorovat ženy, které v těchto letech rozvíjejí neobvyklou mužnost a tvrdost rozumu, jež tlačí do pozadí srdce a cit. Tyto proměny jsou velmi často provázeny man­želskými katastrofami všeho druhu, neboť není nijak těžké si před­stavit, co se pak děje, když muž objeví své jemné city a žena svůj rozum. Nejhorší na všech těchto věcech je, že chytří a vzdělaní lidé v tom žijí a o možnosti takových proměn nevědí. Do druhé polo­viny života se vydávají zcela nepřipraveni. Nebo existují někde školy, ne pouze vysoké, nýbrž vyšší školy pro čtyřicetileté, které by je připravovaly právě tak na nadcházející život s jeho požadav­ky, jako základní a vysoké školy uvádějí mladé lidi do znalosti světa a života? Ne, nejhlouběji nepřipraveni vstupujeme do život­ního odpoledne, a co je ještě horší, děláme to za klamného před­pokladu svých dosavadních pravd a ideálů.

Odpoledne života ne­můžeme žít podle téhož programu jako dopoledne, neboť toho, čeho je ráno dostatek, se začíná večer nedostávat a to, co bylo ráno pravda, večer pravda nebude. Měl jsem v péči příliš mnoho starých lidí a nahlédl jsem do tajných komůrek jejich duší, než aby mě pravda tohoto základního pravidla hluboce dojímala. Stárnoucí člověk by měl vědět, že jeho život nestoupá a neroz­šiřuje se, nýbrž že si neúprosný vnitřní proces vynucuje zúžení života. Přílišné zaobírání sebou samým je pro mladého člověka skoro hřích nebo přinejmenším nebezpečí, pro člověka stárnoucího je to povinnost a nutnost, aby se vážně zabýval svým úplným bytostným Já. Řekl jsem už, že nemáme žádné školy pro čtyřicetileté. Není to docela pravda. Naše náboženství jsou od pradávna takovými ško­lami nebo jimi kdysi byla. Avšak pro kolik lidí jimi ještě jsou? Kolik našich starých lidí bylo v některé z těchto škol skutečně vychováno pro tajemství druhé poloviny života, pro starobu, smrt a věčnost? Člověk by se jistě nestal sedmdesátníkem nebo osmdesátníkem, kdyby tato dlouhověkost neodpovídala smyslu jeho druhu. Proto i jeho životní odpoledne musí mít svůj smysl a účel a nemůže být jen jakousi žalostnou přítěží dopoledne. Smyslem rána je nepo­chybně rozvoj individua, jeho ustavení a rozmnožení ve vnějším světě a starost o potomstvo. To je zřejmý přirozený účel. Avšak jestli je tento účel naplněn, ba dokonce bohatě naplněn, má stále pokračovat vydělávání peněz, další výboje a rozšiřování existence přes rozumnou míru?

Je smyslem stáří kultura?
Ten, kdo takto zbytečně přesouvá zákon životního dopoledne do životného odpoledne, musí zaplatit duševní újmou, stejně jako mladý člověk, jenž si chce svůj dětský egoismus uchránit do dospělého věku, musí svůj omyl zaplatit sociálními neúspěchy. Vydělávání peněz, sociální existence, rodina, potom­stvo - to všechno je pouhá přirozenost, žádná kultura. Kultura je mimo přirozený účel. Může být tedy kultura smyslem a účelem druhé poloviny života? U primitivních kmenů například vidíme, že staří lidé jsou téměř vždy opatrovníky a strážci mysterií a zákonů a že v nich se v prvé řadě projevuje kultura kmene. Jak je tomu v tomto ohledu u nás? Kde je moudrost našich starců? Kde jsou jejich tajemství a jejich snové vize? U nás se spíš staří chtějí vyrovnat mladým. V Americe je to takřka ideál, že otec je bratrem svých synů a matka pokud možno mladší sestrou své dcery. Nevím, kolik z tohoto poblouznění se dá svést na reakci proti dřívějšímu přehánění důstojnosti a úcty a kolik na falešné ideály. Ty nepochybně existují: cíl těchto lidí neleží před nimi, nýbrž za nimi. Podle toho také tíhnou zpět. Musíme jim přiznat: je těžké vidět, jaké jiné cíle by měla mít druhá polovina života než ty, které jsou cílem poloviny první: rozšiřování života, užitečnost, působení, dosažené postavení v sociálním životě, prozíravé manipulování po­tomstva do vhodného manželství a dobrého postavení - to jako životní cíl stačí. Bohužel to není dostatečný smysl a účel pro mno­hé, kteří nejsou s to ve stárnutí spatřovat jen pouhé ubývání života a své dřívější ideály vnímají jako vybledlé a opotřebované. Jistě, kdyby tito lidé už dříve naplnili svou životní číši, až přetékala, a vyprázdnili ji až do dna, pak by nyní asi pociťovali něco jiného, nic by nezadržovali, všechno, co by chtělo shořet, by bylo shořelé a oni by uvítali klid stáří. Nesmíme však zapomínat, že jen má­lokteří lidé jsou umělci života, a že navíc umění žít je nejvzneše­nějším a nejvzácnějším ze všech umění - vyprázdnit v kráse celý pohár, komu se to podaří? Tak zbývá mnoha lidem příliš mnoho neodžitého - často dokonce možnosti, které by při nejlepší vůli nemohli žít, a tak překračují práh stáří s nenaplněnou aspirací, která jim bezděky odvádí pohled zpět. Pro takové lidi je zvlášť zhoubné se ohlížet. Pro ně by byl výhled dopředu, nějaký cíl v budoucnu nezbytný. Zpozoroval jsem totiž, že život zaměřený na cíl je všeobecně lepší, bohatší a zdravější než život bezcílný a že je lepší jít s časem kupředu než jít proti času. Psy­chiatrovi se jeví starý člověk, který se nemůže oddělit od života, právě tak slabošský a chorobný jako mladý člověk, který není schopen život budovat. A skutečně se v mnoha případech jedná o tutéž dětskou žádostivost, o tentýž strach, tentýž vzdor a své­hlavost v jednom i druhém případě.
Autor: Carl Gustav Jung

[Trini]

Přesouvám sem tedy ty otázky:

Proč chceš překonávat smrt? Vadí ti na ní něco?
Co si pod tím "překonáváním" představujes? O co ti jde dosáhnout? Jaké to má mít výhody?

V dnešní době má má málokdo možnost se dotknout mrtvého člověka. Máš tuto zkušenost? Sáhl sis na mrtvého člověka?
V jistém druhu šamanismu se tato zkušenost požaduje za důležitou. Jedním z hlavních cílů této linie šamanismu je neztratit zkušenosti a důležité vzpomínky tohtoto života - to znamená - pronést je smrtí. Tedy zabránit "závoj zapomnění". Vypracovali k tomu zajímavé techniky. To mi celkem dává smysl.

[armin]

V dnešní době má má málokdo možnost se dotknout mrtvého člověka. Máš tuto zkušenost? Sáhl sis na mrtvého člověka?
V jistém druhu šamanismu se tato zkušenost požaduje za důležitou. Jedním z hlavních cílů této linie šamanismu je neztratit zkušenosti a důležité vzpomínky tohtoto života - to znamená - pronést je smrtí. Tedy zabránit "závoj zapomnění". Vypracovali k tomu zajímavé techniky. To mi celkem dává smysl.

Dotýkal jsem se své matky, když zemřela přirozenou smrtí ve spánku doma.

Jde mi o poznání smrti stejně jako o poznání života a vztahů mezi lidmi.
Zkrátka o poznání Bytí jako celku.
To, že něčím procházíme, životem, vztahy či smrtí nám samo o sobě bohužel nepřináší poznání toho, čím procházíme.

Jednou Vznešený prodléval v Kósambí, v simsapovém háji. Zvedl v ruce několik listú a otázal
se mnichů: „Co myslíte, mniši, čeho je víc: těch pár listů, které držím v ruce, nebo těch, co
jsou na stromech v tomto háji?“
„Listů, které Vznešený zvedl v ruce, je málo, Pane; těch, co jsou v háji, je mnohem více.“
„Stejně tak, mniši, věcí, jež jsem pochopil přímým poznáním, je více; věcí, o kterých jsem
vám pověděl, je pouze několik.
...........
[Samjutta-nikája, LVI, 31]

[Alaja]

Něco z netu k tématu...

https://moneymag.cz/magazin/10200-co-se ... apivou-vec
Co se děje s člověkem po smrti? Vědci zjistili překvapivou věc!


http://blog.samanizmus.cz/subdom/blog/p ... d-odchazi/
PROČ TOLIK ÚŽASNÝCH LIDÍ TEĎ ODCHÁZÍ

[Trini]

V dnešní době má má málokdo možnost se dotknout mrtvého člověka. Máš tuto zkušenost? Sáhl sis na mrtvého člověka?
V jistém druhu šamanismu se tato zkušenost požaduje za důležitou. Jedním z hlavních cílů této linie šamanismu je neztratit zkušenosti a důležité vzpomínky tohtoto života - to znamená - pronést je smrtí. Tedy zabránit "závoj zapomnění". Vypracovali k tomu zajímavé techniky. To mi celkem dává smysl.

Dotýkal jsem se své matky, když zemřela přirozenou smrtí ve spánku doma.

Jde mi o poznání smrti stejně jako o poznání života a vztahů mezi lidmi.
Zkrátka o poznání Bytí jako celku.
To, že něčím procházíme, životem, vztahy či smrtí nám samo o sobě bohužel nepřináší poznání toho, čím procházíme.

A jak na to jdeš? Co praktikuješ? Už se ti podařilo se dostat dál?

[armin]

V dnešní době má má málokdo možnost se dotknout mrtvého člověka. Máš tuto zkušenost? Sáhl sis na mrtvého člověka?
V jistém druhu šamanismu se tato zkušenost požaduje za důležitou. Jedním z hlavních cílů této linie šamanismu je neztratit zkušenosti a důležité vzpomínky tohtoto života - to znamená - pronést je smrtí. Tedy zabránit "závoj zapomnění". Vypracovali k tomu zajímavé techniky. To mi celkem dává smysl.

Dotýkal jsem se své matky, když zemřela přirozenou smrtí ve spánku doma.

Jde mi o poznání smrti stejně jako o poznání života a vztahů mezi lidmi.
Zkrátka o poznání Bytí jako celku.
To, že něčím procházíme, životem, vztahy či smrtí nám samo o sobě bohužel nepřináší poznání toho, čím procházíme.

A jak na to jdeš? Co praktikuješ? Už se ti podařilo se dostat dál?

To se dá těžko popsat, aby to nebylo špatně pochopeno.

Krishnamurti např. na toto téma výstižně píše:

"Láska je něco živého, nového, čerstvého. Nemá včerejšek ani zítřek, je mimo myšlenkovou vřavu. Zná ji pouze nevinná mysl a ta ví, jak žít ve světě, který nevinný není. Nalézt tuto mimořádnou věc, kterou člověk nekonečně hledal v uctívání a sebeobětování, ve svých vztazích a v sexu, v nejrůznějších potěšeních a bolestech, je možné pouze tehdy, když mysl porozumí sama sobě a dospěje tak k svému přirozenému konci. Láska pak nemá protějšek a není s ničím v rozporu."

"Snažili jsme se proniknout do povahy lásky a přišli jsme myslím k bodu, odkud je zapotřebí proniknout ještě hlouběji. Zjistili jsme, že láska pro většinu lidí znamená pohodlí, bezpečnost a zajištěné citové uspokojení pro zbytek života. Pak ale přijde někdo jako já a řekne: Je tohle láska? Přitom začne klást otázky a navrhne vám, abyste se do sebe podívali. Tomu se ovšem pokusíte vyhnout, protože vás to ruší. Mnohem raději byste hovořili o duši anebo o politické či hospodářské situaci. Ale když jste zahnáni do kouta a podívat se musíte, zjišťujete, že jste až dosud pokládali za lásku něco, co láska vůbec není. Je to jen vzájemné uspokojování a vykořisťování."

"Když řeknu „láska nemá včerejšek ani zítřek" nebo „kde není střed, je láska", je to pro mne něco skutečného. Ale ne pro vás. Budete to možná citovat nebo si z toho uděláte planou formulku, ale nic vám to nepomůže. Je nutné, abyste to viděli sami za sebe. A musí to být pohled svobodný, zbavený soudů a zatracování, souhlasů i nesouhlasů."

"Myslím, že jednou z nejtěžších věcí je vidět opravdu jasně. A to nejen vnější svět, nýbrž i vnitřní život. Když se díváte na květinu nebo osobu, vidíte je opravdu, anebo jen pouhou svoji představu, kterou stvořilo slovo? Když se díváte na strom nebo na podvečerní mračno plné kouzelného světla, opravdu je vidíte? Tedy nejen očima a rozumem, nýbrž celistvě a úplně?"

Čili vidět nejen očima a rozumem, nýbrž celistvě, úplně. A co je k tomu třeba? Celá sjednocená neroztříštěná bytost. Sjednocená, neroztříštěná znamená, že nic jiného ji nezajímá.
Pak přichází porozumění...

[Trini]

Chceš toho dosáhnout nebo jsi to už uskutečnil? To bys to ale asi popsal vlastními slovy...

[armin]

Chceš toho dosáhnout nebo jsi to už uskutečnil? To bys to ale asi popsal vlastními slovy...

Uskutečnuji to.

Není nic takového jako nějaké konečné uskutečnění. Jsou jen jisté mezníky které dotyčný považuje za uskutečnění a většinou se na tomto uskutečnění zastaví (v tomto životě).
V Buddhismu jsou různé školy a jim odpovídající kláštery a uskutečnění. Pro začátečníky pochopitelná a realizovatelná je hinajana. To je ovládnutí mysli, dosažení prázdnoty, vyhasnutí atd. Kam by se dalo dále jít??

"Navazující" škola je mahajána - vykročení ze sebe, uskutečnění soucitu, cesta bodhisattvy. To bez zkušenosti realizace předchozího kroku (třeba v minulém životě) nelze pravdivě rozvinout. Rozvine se akorát hraní si na boddhisattvu před sebou i před druhými. Ego se realizuje zabýváním se duchovností a předváděním se atd. Dobře je tahle velice častá tendence ukázána v knize CH. Trungpy "Protnutí duchovního materialismu".
Kam by se dalo dál jít? Co více realizovat??

Dále "navazující" škola je vadžrajána. Ta už byla vždy jen součástí tajných nauk, nauka jen pro připravené. Živá tradice vadžrajány se dochovala v Tibetu.
Vadžrajána zahrnuje poznání všeho. I podstaty a probuzeného prožitku toho, čeho bylo třeba se v předchozích stupních vzdát, aby je bylo možno realizovat.

Jakýsi schůdný postup pro západní adepty, zahrnující všechny uvedené tři aspekty buddhismu - cesty se pokusil formulovat a učil CH. Trungpa (Shambala).

Krishnamurti evidentně tím, co ti u něj chybí, prošel v minulých životech. To co "nabízí" se nedá nějak praktikovat. Vybízí k vlastní cestě, k porozumění sobě a světu bez berliček a vnějších autorit.

Sjednocená, neroztříštěná mysl a srdce znamená, že ji UŽ nic jiného nezajímá. Nesoustřeďuje se. Je stále soustředěna přirozeně v tom jediném, co je opravdu důležité a už ji z toho žádná iluze nevyvede. Probíhá bezúsilné poznávání, vidění, rozpouštění sjednocování atd.
A cesta k tomuto stavu mysli a srdce vede poznáváním iluzí ve kterých člověk žije, které tvoří jeho život. Ale to je realizovatelné jen když je pro nás důležitá už jen pravda ať je jakákoliv, třeba bolestná (bolestná pro ego které mylně považujeme za já). Když postupně rozpoznáváme strukturu našich sebeklamů, sebe-iluzí, tak se tyto rozpoznány automaticky rozpouštějí, mizí. Energie v nich původně vázaná se vrací do zdroje, mysl a srdce se sjednocuje. Tento proces krásně vyjadřuje zenový koán "Bůh ohně si jde pro oheň".

Pan Tomáš v úvodu k Tajným naukám Tibetu píše:
Nepátráme však po silách a zázracích, ale po Pravdě a proto bylo zaměřeno studium a vlastní pátrání přísně tímto směrem! Bude asi zklamán ten, kdo si představuje, že se naučí sedět na klasu, vyvolávat tibetské duchy a démony, ovládat bouře a blesky a nebo létat vzduchem jako Milarepa. Nic takového není v programu, i když se asi nevyhneme některým zvláštním zkušenostem.
My však hledáme Pravdu a nikoliv podružné síly kolem ní. Jdeme proto směrem Pravdy, tj. směrem konečného osvobození duše od vrozených a vštípených klamů a omylů. Nebudeme dělat záměrné odbočky k silám a zjevům nižších duševních světů, ba ani zastávky. Pro Pravdu však neváháme nastoupit jakoukoliv cestu, sebe odvážnější a sebe obtížnější, ať přes nebe nebo přes peklo.

Óm namo sarvah Tathágata.
Ať jsou pozdraveni všichni takto jdoucí!

Krishnamurti říkával. Ať děláme cokoliv, v podstatě nic neděláme, dělají to naše sklony, reakce na podněty, iluzorní touhy atd. Jediné co opravdu děláme je, když "uvidíme". Uvidíme sebeklam a ten zmizí. Vyjádřil to slovy "Seeing is doing".
Ale kdo se chce zbavit svých blažených iluzí. Co bychom byli bez našich problémů?

Pěkný dokument o Krishnamurtim vysílala ČT a je na youtube
Zde je krátký výtah pro netrpělivé z tohoto dokumentu (některé myšlenky)


Zde je celý dokument:

[Trini]

Krishnamurti říkával. Ať děláme cokoliv, v podstatě nic neděláme, dělají to naše sklony, reakce na podněty, iluzorní touhy atd.

Tak to je celkem jasné, že tzv. svobodná vůle je díky tomu omezena na absolutní minimum nebo u někoho vůbec není a je už jen vlečen svými "pudy".

[Trini]

Sjednocená, neroztříštěná mysl a srdce znamená, že ji UŽ nic jiného nezajímá. Nesoustřeďuje se. Je stále soustředěna přirozeně v tom jediném, co je opravdu důležité a už ji z toho žádná iluze nevyvede. Probíhá bezúsilné poznávání, vidění, rozpouštění sjednocování atd.

Co je to roztříštěná mysl?
Co je zoztříštěné srdce?
(Na "sjednocené" se neptám, to bude zřejmě opak toho, co označuješ jako roztříštěnost.)
Co mysl zajímalo předtím - pár příkladů.
Co je to jediné (konkrétně), co by ji mělo zajímat?
V čem je přirozeně soustředěná? Pro koho je to důležté?
Co je iluze?
Co se bezúsilně poznává (konkrétně)?
Co je vidění?
Co se rozpouští?
Co se sjednocuje?

Kdybys mi, prosím tě, vysvětlil, co to všechno znamená, co tím myslíš.

Mysl je to, co má dělat co myšlenkami, přemýšlením, mozkem atd. Nebo? Jak to vypadá, když je to roztříštěné?
Srdcem myslíš city, pocity, vnímání?

Zatím je to pro mě jen hromada konceptů, které mi nic neříkají. Kdybys to trošku rozmotal...

[armin]

Když nejsem závislý na autoritách, nijak mi autority nevadí. Naopak mne mohou inspirovat, pomoci mi něco vidět, co zatím nevidím. Jsou to lidé, kteří pracovali, šli svojí cestou a něco poznali.

"Buď pozdraveni, všichni takto jdoucí"

To jsou pro mne velmi blízcí lidé, ne autority.

[armin]

Zatím je to pro mě jen hromada konceptů, které mi nic neříkají. Kdybys to trošku rozmotal...

Mnoho dobrých otázek.
Super!

Ale nejlépe, když si na ně najdeš odpověď sama.
Pokud bys opravdu na něco z toho nemohla přijít a hodně by ti na tom záleželo, tak se pokusím ti pomoci na to přijít.
Napsal jsem něco vlastními slovy, ale nečekám, že to všichni pochopí nebo že to pochopí tak, jak to bylo myšleno.
Spíš předpokládám opak. Sám jsem dříve mnohé také chápal podle svého "vlastního pokřivení", takže pro to mám u druhých velké pochopení.

Živá opravdová otázka, to je to, co oživuje bdělost, pozorování, vidění.
Odpověď někoho druhého většinou umrtvuje.

Můžeš to samozřejmě všechno odmítnout a hodit do koše jako blbosti a tak se s tím vypořádat.
A napsat mi třeba, že jsem ignorant atp.
Mně to určitě nijak neublíží

[Alaja]

Pan Tomáš v úvodu k Tajným naukám Tibetu píše:
Nepátráme však po silách a zázracích, ale po Pravdě a proto bylo zaměřeno studium a vlastní pátrání přísně tímto směrem! Bude asi zklamán ten, kdo si představuje, že se naučí sedět na klasu, vyvolávat tibetské duchy a démony, ovládat bouře a blesky a nebo létat vzduchem jako Milarepa. Nic takového není v programu, i když se asi nevyhneme některým zvláštním zkušenostem.
My však hledáme Pravdu a nikoliv podružné síly kolem ní. Jdeme proto směrem Pravdy, tj. směrem konečného osvobození duše od vrozených a vštípených klamů a omylů. Nebudeme dělat záměrné odbočky k silám a zjevům nižších duševních světů, ba ani zastávky. Pro Pravdu však neváháme nastoupit jakoukoliv cestu, sebe odvážnější a sebe obtížnější, ať přes nebe nebo přes peklo.

Óm namo sarvah Tathágata.
Ať jsou pozdraveni všichni takto jdoucí!

A k těm zázrakům asi patřila i jasnovidnost Míly....

Ono na té duchovní cestě se ledacos duchovňáckého přihodí. Třeba ta jasnovidnost, jasnozření, telepatie. A i to se dá použít k dalším krokům na duchovní cestě. Zjistit nejen, odkud ony vizuální vjemy přichází a co oznamují, ale třeba i to, co je "za nimi", na jakém podkladě (filmovém plátně) se vlastně zobrazují. A tak najít ono zářivé nic, svítící průzračnou prázdnotu, tajemný nekonečný prázdný prostor plný světla, jenž se schovává v každém kousku hmotného světa.... spřátelit se s ním...a pak třeba, za vhodných okolností, udělat mentální krok či skok do toho NIC....

Někdo se modlí, postí....jiný zase sedí v jógové pozici a usměrňuje své myšlení, další třeba se otáčí kolem své osy......a všichni hledají to NIC....aspoň tak jsem to pochopila, když jsem pročítala dostupné písemné materiály z nejrůznějších náboženství....
atd.

[armin]

[Alaja]

Příklon ke spiritualitě je u každého člověka v jiné době a někdy se neobjeví vůbec. Ale je pravda, že po té čtyřicítce bývá častější výskyt toho, když se někdo začne zajímat o věci mezi nebem a zemí. Svobodný člověk v tomto zralém věku je uchráněn problémů, které jinak vznikají v manželství tam, kde ten druhý o tom duchovnu nechce ani slyšet. Záleží pak jen na tom dotyčném , kdo ke spiritualitě tíhne, jak se s tím vyrovná a zda pro klid v rodině nebude doma zbytečně zavádět rozhovory na toto téma, a bude se víc zajímat o svého partnera v tom směru, aby byl partner spokojený.

[armin]

Ve druhé polovině života už máme většinou uděláno a máme prostor se zamyslet nad svým životem a nad tím, co se stále více přibližuje - tedy nad smrtí, nad přechodem někam, obvykle nevíme kam. Pomalu bychom už měli konečně se sebou něco udělat a ne se vézt jen na setrvačnosti produktivní části života, neb už je podzim a brzy se zima zeptá, co jsme dělali v létě.

Odpověď Krishnamurtiho k otázce reinkarnace.

Otázky a odpovědi: 17. Reinkarnace
VYJÁDŘIL BYSTE PROSÍM JEDNOZNAČNĚ SVÉ STANOVISKO K TÉMATU REINKARNACE, PROTOŽE V SOUČASNÉ DOBĚ SE HROMADÍ „VĚDECKÉ DŮKAZY“, KTERÉ DOSVĚDČUJÍ, ŽE REINKARNACE JE SKUTEČNÁ. JSEM TÍM ZNEPOKOJEN, JELIKOŽ VIDÍM, ŽE VELKÉ MNOŽSTVÍ LIDÍ ZAČÍNÁ TĚCHTO DŮKAZŮ VYUŽÍVAT, ABY JEŠTĚ VÍCE POSÍLILI SVÉ PŘESVĚDČENÍ, COŽ JIM DOVOLUJE VYHÝBAT SE PROBLÉMŮM ŽIVOTA A SMRTI. NENÍ VAŠÍ ZODPOVĚDNOSTÍ, ABYSTE BYL V TÉTO ZÁLEŽITOSTI JEDNOZNAČNÝ, PŘÍMÝ A SROZUMITELNÝ MÍSTO TOHO, ABYSTE SE TOMUTO TÉMATU VYHÝBAL?

Budeme velmi jednoznační. Pojem reinkarnace existoval dlouho před vznikem křesťanství. Tato myšlenka je rozšířená po celé Indii a pravděpodobně v celé Asii. Zaprvé: co je to, co se vtěluje, a nejenom vtěluje, ale vtěluje znovu a znovu? Zadruhé: názor, že existují vědecké důkazy, které dosvědčují, že reinkarnace je skutečná, způsobuje, že se lidé vyhýbají svým problémům, a to vyvolává znepokojení tazatele. Skutečně ho znepokojuje, že se lidé vyhýbají svým problémům? Vyhýbají se jim prostřednictvím fotbalu nebo chození do kostela. Odložte znepokojení tím, co lidé dělají. Zajímá nás skutečnost, pravda o reinkarnaci, a od přednášejícího chcete jednoznačnou odpověď.

Co je to, co se vtěluje, co se opětovně rodí? Co je to, co v tomto okamžiku žije, co tady sedí? Jaký význam má to, co se teď děje, pro to, co se vtělilo?

A když odsud člověk odejde, co je to, k čemu skutečně dochází v našem každodenním životě, který je živým pohybem inkarnace – lidského snažení, chutí, chamtivosti, závisti, připoutanosti a toho všeho? Je to to, co se znovu vtěluje v příštím životě?

Lidé, kteří jsou přesvědčeni o reinkarnaci, věří, že se narodí se vším, co mají teď – možná, že to bude trochu pozměněné – a tak pokračují život za životem. Víra není nikdy živá. Předpokládejte však, že tato víra je nesmírně živá; pak je to, kým jste nyní, mnohem důležitější, než to, kým budete v příštím životě.

V asijském světě existuje slovo karma, což znamená činy v současném životě, v tomto období, s veškerým utrpením, zmatkem, vztekem, žárlivostí, nenávistí a násilím, které je doprovází. Toto všechno se může pozměnit, avšak bude to pokračovat do příštího života. Existují tedy důkazy, jež dosvědčují vzpomínky na minulé záležitosti, na minulé životy. Tyto vzpomínky jsou nahromaděným Já, egem i osobností. Tento balík, trochu upravený, potrestaný a vyleštěný pokračuje do dalšího života.

Problém tedy nespočívá v tom, zda reinkarnace existuje (v tomto ohledu jsem velmi jednoznačný), ale v tom, že existuje současná inkarnace. Mnohem důležitější než reinkarnace je ukončení tohoto zmatku a tohoto konfliktu právě teď. Pak pokračuje něco diametrálně odlišného.

Člověk, který je nešťastný, zkroušený, zarmoucený a utrápený pevně doufá v to, že příští život bude lepší. Tato „víra“ neznamená nic jiného, než že si netroufáte postavit se skutečnosti právě nyní. Přednášející se k lidem, kteří věří v reinkarnaci, mnoho namluvil. Přednášel a psal o reinkarnaci donekonečna. Je to součástí uvažování těchto lidí. Říkám: „Dobře, pánové, pokud věříte v toto všechno. Ale přes to záleží velice na tom, co děláte nyní.“ Je však přítomné činy nezajímají. Zajímá je budoucnost. Neříkají: „Jsem přesvědčen a změním svůj život natolik, že žádná budoucnost nebude existovat.“ Neřekněte na konci tohoto všeho, že se této konkrétní otázce vyhýbám. Jste to vy, kdo se jí vyhýbá. Řekl jsem, že za mnohem důležitější považuji současný život. Jestliže jste to pochopili a prozkoumali jej se vší jeho vřavou a složitostí, ukončete jej a nepokračujte v něm. Vstoupíte do diametrálně odlišného světa. Myslím si, že je to jasné, nebo snad ne? Nekličkuji. Můžete se mě zeptat přímo, zda věřím v reinkarnaci. Nevěřím v nic. Toto není výmluva. Nevěřím v nic a neznamená to, že jsem ateistou nebo že jsem bezbožný. Prozkoumejte to, pochopte, co to znamená. Znamená to, že je mysl osvobozena od všech osidel víry.

Ve starodávné indické literatuře existuje příběh o smrti a vtělení. Pro bráhmana platí jedno ze starých pravidel a zvyků, a sice to, že po nashromáždění pozemského bohatství se jej na konci pětiletého období musí vzdát a začít znovu. Jistý bráhman měl syna a tento syn mu řekl: „Dáváš toto všechno nejrůznějším lidem. Komu dáš mě, ke komu mě pošleš?“ Otec odvětil: „Jdi pryč, to mě nezajímá.“ Chlapec se však několikrát vrátil a otce to rozhněvalo. Řekl: „Pošlu tě Smrti.“ – a poněvadž byl bráhmanem, musel dodržet své slovo. Poslal tedy svého syna ke Smrti. Na své cestě za Smrtí navštíví chlapec rozličné učitele a postupně zjišťuje, že někteří v existenci reinkarnace věří, jiní ne. Pokračuje ve svém hledání a nakonec přijde k domu, jejž Smrt obývá. Když k němu však dorazí, Smrt tam není. (To má úchvatné důsledky, jestliže to blíže prozkoumáte.) Smrt tam není. Chlapec čeká tři dny. Čtvrtý den se Smrt objeví a omlouvá se. Omlouvá se, protože chlapec byl bráhmanem, a říká: „Omlouvám se, že jsi musel čekat. Na oplátku ti splním tři přání. Můžeš být největším králem, nejbohatším člověkem nebo se stát nesmrtelným.“ Chlapec odvětí: „Navštívil jsem mnoho učitelů a každý z nich tvrdí něco jiného. Co mi povíš o smrti a o tom, co se děje po ní?“ Smrt odvětí: „Přála bych si, abych měla žáky, jako jsi ty. Žáky, které nezajímá nic jiného než toto.“ Začne mu tedy vyprávět o pravdě a o stavu života, v němž neexistuje čas.
http://jiddu-krishnamurti.net/cs/otazky-a-odpovedi/krishnamurti-otazky-a-odpovedi-17

[Alaja]

O umírání a smrti...

Když jsem si jako malá holka nárazem do břicha vyrazila dech a byla jsem chvíli nejspíš v klinické smrti, tak jsem v té době viděla "všechny svaté" (podle mých slov v té době), slyšela hrát někoho na varhany a pak mne vrátili (ti svatí) zpět do života...

V posledních skoro 30 letech jsem při meditaci občas vídávala to, na co se jiní zrovna dívali. Několikrát se jednalo i o právě umírající lidi...a pokaždé to bylo jinak...:

Jeden letěl kamsi červenočerným tunelem..
Druhý chvíli zmateně poletoval po velikém domě, pak se kolem něho začalo skládat několik bílých okruží na sebe a přenesly ho kamsi k velkému bazénu, plného šedivé husté mlhy a tam se k té mlze dotyčný uložil...asi k recyklaci...
Třetí se ocitl v jakési zahradě - lesu v jemných pastelových barvách.....a na kraji toho lesa ho očekávala jakási velmi stará bytost, co měla tmavě modrou vrásčitou pokožku a tmavý oděv....seděla na nějakém kameni....

[Alaja]

PS:
ta šedivá mlha v bazénu....tu jsem jednou zahlédla v jednom svém snu....
...jela jsem v tom snu jako spolujezdec na motorce. a náhodou jsem na okamžik shlédla směrem na své nohy...a já tam měla jen válec ze šedivé husté mlhy. Pohlédla jsem tam znovu a ejhle, nohy tam už byly, a dokonce i oblečené...


Je možné, že ta naše nehmotná těla jsou doopravdy šedivá....

[armin]

PS:
ta šedivá mlha v bazénu....tu jsem jednou zahlédla v jednom svém snu....

Atd,
Četla jsi důkladně ten citát Krishnamurtiho?

"Mnohem důležitější než reinkarnace je ukončení tohoto zmatku a tohoto konfliktu právě teď."

Teď máme možnost se sebou, se svými sklony a závislostmi něco udělat. Teď máme tu milost, že jsme se setkali s nějakou pravdivou "naukou", s možností vědomě se sebou něco udělat směrem k osvobození z našich závislostí a sklonů.
Opice například už tuhle možnost nemá. Není moudré prohospodařit tuto mimořádnou milost zrození v lidské "říši" a setkání se s naukou a spadnout v příštím zrození hlouběji do samsára, do formy odpovídající naší v tomto životě vypěstované sebestřednosti a vypěstovaným sklonům (psychickým zlozvykům) a duchovní slepoty.
To si nevztahuj na sebe, to píšu obecně. To platí pro nás všechny. A nezbývá nám většinou už mnoho času.

[Alaja]

Co je s tím zmatkem? Měla bych ho mít? Já o žádném nevím, asi jsem si ho ještě nevšimla.