honzam píše:Trini píše:Necháme to radší.
Myslíš, že takhle to tajuplné učení někoho může inspirovat?
Víš, že mi to je jedno.
honzam píše:Trini píše:Necháme to radší.
Myslíš, že takhle to tajuplné učení někoho může inspirovat?
Trini píše:Asi to je všechno nějak špatně pochopeno.
Trini píše:Trini píše:Miguela Ruize neznám. Můj učitel byl někdo jiný.
Praktikoval znalosti toltéckých šamanů, když ještě Ruiz nebyl ani na světě.
Alaja píše:Atlantida - o té nikdo neví, kde vlastně byla...za Heraklovými sloupy - to může být i v severní Americe...
Alaja píše:Oko Sahary jsem prohlížela na mapách Googlu už dávno.
Ale....neviděla jsem tam žádné starodávné stavby, ani jejich zbytky...
No a nesedí to na starořecké vyprávění o Atlantidě, to, že se potopila, když zrovna bojovala s Řeckem a že za Heraklovými sloupy pak bylo dlouho pořádně zaneřáděné moře...
Alaja píše:Ono to Oko je sice krásné, ale Atlantida tam podle mne nejspíš nebyla. To by měla ty středomořské národy poněkud z ruky.....
miroslav píše:Čistší - prosté všech sebestředných tendencí a iluzí je si uvědomovat, prožívat "já nejsem".
Nikdy jsem nebyl, nejsem a nebudu.
A když se to opravdu do důsledku prožije, pak se pravda může ukázat - že opravdu nejsem.
Trini píše:Mimochodem:
Poly, považuješ se za ten zářící prostor? Jsi ty tím prostorem?
Alaja píše:Trini píše:Mimochodem:
Poly, považuješ se za ten zářící prostor? Jsi ty tím prostorem?
Když bych chtěla, tak bych mohla...vlastně jednou už jsem přece na dvě hodiny byla, takže vím, jaké to je.
Trini píše:A to pak máš pocit *já jsem tím prostorem' nebo všechny ty pocity o "já" zmizí a je jen ten zářící prostor?
Jako obvykle jsem byla na „hranici, mezi denním stavem a tím Prostorem, jako bych stála v otevřených dveřích. Byla jsem tam už jako doma, v klidu, v pohodě – jako vždy. Prostor se třpytil vnitřním světlem a pak najednou se stalo něco, co jsem předtím nezažila.
Z Prostoru přede mnou se vynořila jakási „bublina“ (tvořená tím Prostorem, z jeho matérie) a směřovala ke mně. A když byla u mne, tak mne celou prostoupila – skoro celé mé vědomí se v tom Prostoru rozpustilo.
Všechno, co jsem si myslela, že jsem, všechny mé vzpomínky, najednou zmizely a místo toho jsem byla kýmsi jiným, úplně jiným, cizím vědomím. Vědomím, jenž je zcela odlišné, od lidského, rostlinného či zvířecího. A toto vědomí bylo nekonečné. Jelikož mi byl zachován vnitřní zrak, tak jsem to vnímala jako hustější mračno plné zářivého světla, plné energie – vnímala jsem, že vidím „sebe“. Vědomí se přímo utápělo v Blaženosti, nebyl zde znatelný tok času – vše bylo pořád jeden přítomný okamžik, stále bylo NYNÍ – nebylo žádné předtím ani žádné potom. Byla jsem v tom skoro celá rozpuštěná, až na velmi malinkatou část, která toto vnímala a zaznamenávala. V tomto stavu jsem byla kýmsi jiným, někým, kdo je všude a vším a čas pro něho neexistuje. Opravdu – toto vědomí je velmi odlišné od toho pozemského….
A pak najednou mne to zase vrátilo zpět, odkud si to pro mne sáhlo, zpátky na „hranici“. Vrátilo se mi moje vědomí, mé vnímání obvyklého „Prostoru“. Po chvíli jsem ukončila meditaci a otevřela oči.
Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že to, co se mi zdálo velmi krátkým okamžikem, trvalo celé dvě hodiny.
Alaja píše: Byla jsem v tom skoro celá rozpuštěná, až na velmi malinkatou část, která toto vnímala a zaznamenávala.
Trini píše:Alaja píše: Byla jsem v tom skoro celá rozpuštěná, až na velmi malinkatou část, která toto vnímala a zaznamenávala.
Ty jsi fakt vnímala, že kousek tvého normálního vědomí ještě není rozpuštěn? Co by se podle tebe stalo, kdyby i ten malinký kousek byl rozpuštěn?
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 17 návštevníků