Tino píše:I mně to už řadu let pomáhá. Reaguju čím dál přátelštěji i v situacích, které by mě byly dřív vytočily - a neznamená to, že se nějak držím zpátky. I na projevy druhých lidí, které mě dlouho iritovaly, se samy od sebe objevují pokojnější, přátelštější reakce. Asi díky prohlubujícímu se pochopení, že všichni jsme nějak naprogramovaní svými zkušenostmi, že na tom nikdo pouhou svou vůlí nemůže nic změnit (jedině odsunout možnost změny k lepšímu dalším potlačením své odmítavé negativní emoce, což není řešení), a tak mizí potřeba toho druhého posuzovat, odsuzovat...
Jedno z nejosvícenějších vyjádření o osvobozené existenci zní ve slovech:
"Moudrost říká: ´Nejsem nic.´
Láská říká: ´Jsem vším.´
Můj život plyne mezi tím."(N.Maharadž)
Spira totéž trochu polidštil:
"V nevědomosti jsem něco;
v pochopení jsem nic;
v lásce jsem všechno."Je tu ta možnost nepochopení, nepoznávání, kým jsme, ztotožnění se s něčím.
Ani to nemusí bránit otevření se lásce. Naopak, je tu možné nesmírné užívání si lásky - jako milující, i jako milovaný.
To, co blokuje vědomí lásky, je nevědomost, která si myslí, že ví, že existuje něco, co není a nemůže být láskou.
"Existuje jen jedna definice ega, která je určitým způsobem pravdivá, a ta je: "Něco je špatně."(Adyashanti)Něco, co je, by nemělo být, existovat, proto to není láskou.
Především jasně pochopit, že náš současný stav, kterému neosobní láska chybí, je důsledkem všech našich dosavadních zkušeností, které jsme prožívali od narození; a protože zkušenosti s autoritami bývají i bolestné a zraňující, vyvolávají v člověku postupně nejrůznější skryté sebeobranné reakce (skryté proto, že si nemůže dovolit otevřeně je dát najevo - rodičům, učitelům, a když dospěje, i šéfům...), a všechny ty neprojevené nesouhlasné emoce v něm poměrně brzy zablokují jeho původní, přirozeně milující stav.
Můžeme to být my to
něco, co má příběh dítěte, které nebylo láskou, které bylo z nějakého důvodu nemilovatelné, zraňované. Můžeme být tím, kdo vlastní tuhle minulost, která je špatně, kterou nám nikdo neodpáře, kterou musíme tahat sebou a proto, že jsme od lásky odstřiženi, je v našem životě všechno špatně.
Regrese nás může vrátit zpátky a může přinést úlevu, že to nejsme my, kdo je tím důvodem, že to je špatně, že špatně to měli rodiče, učitelé, šéfové..., prostě všichni ti, kdo se na té představě naší osoby nějak podepsali.
Jenže i kdyby se nám nakrásně nějak povedlo dostat se jako představa osoby ze sevření představou, že my jsme tím, co je nemilovatelné, my jsme tím, co je špatně, tak tu dál zůstává něco dalšího, co je špatně, co nás uzavírá před poznáním, že láska je vším, že Bůh je vším.
Ram Dass říká k jakémusi příběhu: "Byl to Bůh, akorát měl zrovna blbou inkarnaci."
Může dávat něco takového smysl?
Možná ano, když se na to podíváme třeba
tímhle způsobem.Jednou z dobrých možností, jak se osvobodit od toho, co nás zaklíná do nevědomosti, je například Moojiho
Pozvání ke svobodě.
Je možné na chvíli ochutnat, jaké to je, když jsme zcela bez příběhu, bez ztotožnění...
Je možné se v tomhle marinovat tak dlouho, dokud se zcela nevyjasní, kdo jsme.
A jakmile je jasné, kdo jsme, tak všechny problémy mizí.
, když mu někdo tohle znovu a znovu a znovu opakuje...
, co všechno je třeba dělat a od čeho je nutné upouštět,
