MISTR ECKHART

[armin]

MISTR ECKHART

O CHUDOBĚ DUCHA


Blahoslavenost sama promluvila moudrými ústy, řkouc: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské.“

Mluví-li věčná moudrost otcova, tu umlkají andělé, svatí a vše, co kdy bylo zrozeno, neboť celá moudrost andělská i všeho stvoření není zhola ničím před moudrostí Boží, která jest bezedná. A tato moudrost řekla, že chudí duchem jsou blahoslavení.

Jest dvojí chudoba: zevnější, dobrá a chvályhodná u člověka, jenž ji dobrovolně béře na bedra svá z lásky k Našemu Pánu Ježíši Kristu, který byl chudý na zemi. O této chudobě nebudu mluviti. Pak jest chudoba vnitřní a jenom na tu se vztahují slova Našeho Pána, že blahoslavení jsou chudí duchem, nebo chudí z ducha.

Nyní vás prosím: buďte sami takto chudí a jako takoví rozumějte mé řeči, neboť jinak ji nepochopíte. Řada lidí se mne ptala, co je to „chudoba“ a proto si o tom nyní pohovoříme.

Biskup Albrecht říká, že chudým jest ten, jenž ve všem, co byl Bůh stvořil, žádného dostatku nenalézá. To je dobře řečeno, ale řekněmež si to lépe, přiřknouce chudobě vyšší smysl: chudým jest ten, jenž nic nechce, nic není a nic nemá. O těchto třech bodech k vám promluvím.

Za prvé jest chudým člověkem ten, jenž NIC NECHCE. Smysl toho nechápou mnozí lidé správně; totiž ti, kteří přes všechnu kajícnost a zevní cvičení přece jen lpí na své vlastní osobnosti. Dostává-li se jim úcty - nu, Bůh je polituj! o boží pravdě však nemají ani ponětí. Jsou sice nazýváni světci podle své podoby, ale uvnitř jsou oslové, kteří nepochopili zvláštního smyslu Boží pravdy. Říká se také, že chudým jest ten, jenž nic nechce a vykládá se to tak, že člověk prý nikdy a žádným způsobem nemá podléhati své vlastní vůli, nýbrž se má snažiti, aby byl poslušen jen Vůle Boží. Tito lidé jsou na tom již lépe, protože to dobře myslí a nutno je proto pochváliti - nechť jim Bůh svého milosrdenství neodepře! Říkám vám však důrazně a právem: ani ti nejsou chudí a nikterak vnitřně chudým rovni. Jsou velcí jen v očích těch, kdož nic lepšího neznají. Já však opět tvrdím, že jsou oslíci, nevědoucí, co jest moudrost Boží. Podle vašeho dobrého mínění jest jim třeba přisouzeno království nebeské, ale o chudobě, kterou mám na mysli, nemají ani ponětí.

Tážete-li se nyní, kdo jest tedy ten „chudý, jenž nic nechce“, pak vám odpovím takto: dokud člověk něco má, k čemu by svou vůli upínal - byť to byla i vůle, vyplniti vůli Boží - pak není chudým, o němž mluvím, protože má stále ještě snahu, aby učinil zadost vůli Boží, a to není to pravé. Neboť opravdu chudý se musí oprostiti i od své stvořené vůle - jak tomu bylo když ještě vůbec nebyl. A tvrdím vám při věčné pravdě Boží, pokud je ještě ve vás žádostivost - ať Boha nebo věčnosti - pak nejste skutečně chudí! Neboť chudým jest ten, jenž nic nechce, nic nepoznává, nic nežádá. Když jsem ještě tkvěl ve své první příčině, neměl jsem Boha; patřil jsem sám sobě. Nechtěl jsem, nežádal jsem, neboť jsem byl bytím bez určení a poznavatelem sebe sama v Božské pravdě. Tu jsem chtěl sám sebe a nic jiného; co jsem chtěl, to jsem byl, a co jsem byl, to jsem chtěl. Byl jsem prost Boha a všech věcí. Když jsem však z této SVOBODNÉ VŮLE vystoupil, obdržev svou STVOŘENOU bytost, tu jsem měl také BOHA. Neboť dříve, než cokoliv bylo stvořeno, Bůh nebyl Bohem: byl, co byl. A i když již byl svět a bytosti stvořené se počaly, tu nebyl „Bůh“ sám o sobě, nýbrž byl „Bohem“ ve svém stvoření a tvrdím nyní, že Bůh - pouhý Bůh sám o sobě - není konečným cílem stvoření, a nemá ani tolik bytostné plnosti, kolik jí má nejmenší stvoření v Bohu. Dejme tomu, že by moucha měla rozum a mocí svého rozumu by mohla dosíci věčné propasti Boží bytosti, z níž vzešla; tu řekneme, že Bůh i se vším všudy, čím jest Bohem, by nemohl poskytnouti naplnění a dostatek ani této mouše. Proto si žádáme býti prosti Boha, abychom pochopili PRAVDU a dosáhli své VĚČNOSTI. Neboť, podobny nejvyšším andělům, tkví naše duše tam, kde jsem byl, co jsem chtěl a co jsem chtěl, to jsem byl. Tak tedy má být člověk chudý vůlí a tak málo chtíti a žádati si, jako si žádal, když ještě nebyl. To je způsob chudoby, která „nic nechce“.

Za druhé jest chudým ten, jenž NIC NEVÍ. Právě jsem uvedli, že člověk má žíti tak, jako by nežil, ani pro sebe sama, ani pro skutečnost, ani pro Boha. Nyní přicházíme k něčemu novému a řekneme si, že o člověku, který si chce zasloužit přídomek „chudý“, platí vše to, co pro něj platilo, když ještě „žádným způsobem nežil, ani pro sebe, ani pro skutečnost, ani pro Boha“. Jest mu také vzdáti se všeho vědění tak naprosto a dokonale, aby v něm každá představa Boha zemřela. Neboť když ještě člověk byl ve věčné způsobě Boží, tu nežil ani v něm, ani jinak; co tu žilo byl sám Bůh. Proto říkáme, že člověk má být prost vlastního vědění, jak tomu bylo, když ještě nebyl: nechť si Bůh tvoří, však člověk zde stůjž tak beze všeho určení v čase, kdy z Boha vyšel.

Je nutno, abychom se také zabývali otázkou, v čem vlastně spočívá blaženost. Někteří mistři hlásali, že jest v lásce, jiní učili, že jest v lásce a poznání, což jest zajisté správnější. My však říkáme, že nespočívá ani v lásce, ani v poznání, nýbrž že jest určité něco v duši, z čeho prýští poznání a láska. Toto něco však ani nemiluje, ani nepoznává - to jest věcí duševních sil. Kdo to pochopí, ten našel podstatu blaženosti. Toto něco stojí mimo dříve, či později, nečeká na věci přicházející a nemůže býti ani bohatší ani chudší. Jest to věčně totéž, žijící samo o sobě - jako Bůh.

V tomto smyslu vám tedy říkám, že se má člověk oprostiti od Boha a nečiniti si žádných představ o tom, jak Bůh „v něm působí“.

Mistři učí, že Bůh je bytost, a sice bytost rozumná, která zná všechny věci. Já vám ale pravím, že Bůh není ani bytost, ani rozum, ani nezná to či ono; proto jest Bůh všech věcí prost a proto jest ve všech věcech. Chudý duchem tedy musí býti chudý ve všem vědění, aby naprosto nic nevěděl a nic si nepředstavoval: ani Boha, ani stvoření, ani sebe sama.

Za třetí jest chudým ten, jenž NIC NEMÁ. Mnohokrát se tvrdilo, že dokonalost jest v tom: nemíti nic z vnějších věcí země. Béře-li kdo na sebe tuto chudobu dobrovolně, pak jest to správné. Ale není to ten smysl, který mám na mysli. Za prvé jsem řekl, že chudý není ten, jenž se snaží vyplniti vůli Boží, nýbrž ten, který žije tak, aby byl oproštěn od vůle své i Boží, jak tomu bylo, když ještě nebyl. Tuto chudobu nazýváme „chudobou nejvyšší“. Za druhé jsem vám pravil, že chudý jest ten, který nic nezná o dílech Božích, jsa prost všeho vědění a poznání tak, jako i Bůh jest všech věcí prost. To jest „nejjasnější chudoba“. za třetí jest „chudoba nejbližší“ a o té bude nyní řeč.

Dejte však opravdu pozor! Velcí mistři řekli - a já to často opakuji: „Člověk se musí tak oprostiti od všech věcí a děl vnějších i vnitřních, aby byl vlastním místem, v němž by Bůh mohl působiti“. Dnes to řeknu jinak. Dejme tomu, že by člověk byl opravdu oproštěn od všech věcí, všeho stvořeného, sebe sama i Boha, a byl tak připraven, aby Bůh v něm nalezl vhodné místo pro své působení, tu je nutno říci: pokud je vůbec ještě něco takového v člověku, pak není chudým ve smyslu „nejbližší chudoby“. Neboť Bůh nemá ve svém díle na zřeteli, aby bylo v nitru člověka místo, v němž by mohl působiti. Proto jest chudobou ducha onen stav, kdy v člověku, oproštěném od Boha i věcí, Bůh se chce projeviti v duši, takže On sám jest jediným místem svého působení, které strpí; působením, směřujícím v sebe samo.

Tu se naskytne námitka ve slovech sv. Pavla: „Vše, co jsem, jsem skrze milost Boží.“ Ale naše řeč se přece zvedá vysoko nade vší milostí, nad poznáním, nad chtěním a nad každou žádostí. Odpověď jest tato: slovo sv. Pavla je slovem jen Pavlovým. Nelze připustiti, že by je byl vyslovil ve stavu milosti, neboť milost v něm způsobila jen to, že jeho bytost byla dokonale sjednocena a tím se její působení vyčerpalo. Poněvadž však svoje působení zastavila, tu ovšem byl Pavel opět tím, jímž býval.

Proto říkáme, že člověk má býti tak chudý, aby „místo, v němž by Bůh mohl působiti“, nebyl ani on sám, ani jeho nitro. A pokud je v člověku nějaké takové místečko, potud je ve stavu rozdílnosti. Právě proto prosím Boha, aby mne učinil sobě rovným. Neboť nejsoucí bytí jest mimo Boha, mimo rozdílnost. Tu jsem byl já sám, žádal jsem si sebe sama, nazíral jsem sebe tak jako Toho, jenž člověka stvořil. Pak jsem příčinou sebe sama podle své věčné i podle své časné bytosti. Jen proto jsem se narodil. Podle svého věčného způsobu zrození nemohu také nikdy zemříti, díky tomuto věčnému způsobu zrození byl jsem od věčnosti a zůstanu věčně. Co jsem jako časná bytost, to zemře a bude zničeno, neboť to náleží času a proto zanikne - tak jako čas. V mém zrození zrodily se současně všechny věci. Byl jsem zároveň příčinou svou vlastní i všech věcí. A chtěl jsem, abych nebyl ani já, ani věci. Kdybych však já nebyl, nebylo by ani Boha. Nežádám, abyste to pochopili.

Velký mistr tvrdí, že jeho vznět jest něčím vyšším, než jeho první vývin. Když jsem vystoupil z Boha, tu pravily všechny věci: „Bůh jest!“ Nemůže mne to však blažiti, neboť se při tom chápu jako stvoření. Však v tomto vznětu, v němž toužím státi prostý ve vůli Boží a také prostý vůle Boží, všech jeho děl i Boha samého - tu jsem více než všechna stvoření: jsem, čím jsem byl a čím budu, nyní i věčně. A v nárazu, který mne pozvedá nad všechny anděly, dostává se mi takového bohatství, že Bůh mi již nedostačuje ani ve svém Božství, ani ve svých Božských dílech, neboť v tomto vznětu vnímám, co já i Bůh společně jsme. Tu jsem, co jsem byl, neubývaje a nepřibývaje, protože jsem to nepohyblivé, jež pohybuje věcmi. Zde pak již Bůh nenalezne místečka v člověku, neboť člověk chudobou získal to, čím věčně byl a zůstane. Zde byl Bůh pojat v duchu. To je ona „nejbližší chudoba“ - kéž bychom ji dosáhli.

Kdož si neporozuměl mé řeči, nekormoutiž proto srdce své! Pokud člověk k této pravdě nedorostl, potud této řeči neporozumí, neboť to jest pravda nepomyslitelná, ze srdce Božího bezprostředně vzešlá. Aby nám však byl přisouzen život, v němž bychom to pochopili sami na věky věků - k tomu nám dopomáhej Bůh!

Amen.

[honzam]

Působí to na mě egoisticky. Mám duchovno postavené jinde než většina těch mistrů.

„Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské.“

Mně je jedno, jestli budu blahoslavený a budu mít království nebeské. Tohle není duchovno, to je reklama.
Pro mě bylo od začátku podstatné, proč bytosti trpí, co mohu udělat, abych jim já nepůsobil utrpení a úplně ideálně jim od toho utrpení uměl ulevit.

[Eva Nada]

Působí to na mě egoisticky. Mám duchovno postavené jinde než většina těch mistrů.

„Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské.“

Mně je jedno, jestli budu blahoslavený a budu mít království nebeské. Tohle není duchovno, to je reklama.
Pro mě bylo od začátku podstatné, proč bytosti trpí, co mohu udělat, abych jim já nepůsobil utrpení a úplně ideálně jim od toho utrpení uměl ulevit.

Nedávno jsem dočetla knihu Laurus, dnes jsem ji zmiňovala na jiném vlákně. Docela by mě zajímalo, co bys na ni říkal.
Laurus zbavoval lidi utrpení, léčil je, pomáhal bez osobního chtění jim pomáhat..., v jeho působení nebyla ani špetka (jeho) osobního já... a v tom je velikánský rozdíl pomáhat a tzv. pomáhat, resp. chtít pomáhat...

[honzam]

Díky za doporučení. Knihu jsem objednal, zítra by měla být k vyzvednutí.

[Eva Nada]

Díky za doporučení. Knihu jsem objednal, zítra by měla být k vyzvednutí.

Pak napiš, co na ni říkáš

[armin]

Působí to na mě egoisticky. Mám duchovno postavené jinde než většina těch mistrů.

Na mě to egoisticky nepůsobí. "Duchovno" nemám postavené nikde. Duchovno pro mne je Pravda, skutečnost, nepodmíněnost a to nelze někam postavit. To je to co JE, ať se mi to líbí nebo ne. Buď to poznávám, nebo ne.

[honzam]

Působí to na mě egoisticky. Mám duchovno postavené jinde než většina těch mistrů.

Na mě to egoisticky nepůsobí. "Duchovno" nemám postavené nikde. Duchovno pro mne je Pravda, skutečnost, nepodmíněnost a to nelze někam postavit. To je to co JE, ať se mi to líbí nebo ne. Buď to poznávám, nebo ne.

Na mě tak působí každé učení, které je postavené na osobním prospěchu a povyšování se. Mistr Eckhart tady s tou jeho chudobou káže vodu a sám pije víno.

chudým člověkem ten, jenž NIC NECHCE - Sám toho chce až příliš.
chudým ten, jenž NIC NEVÍ - Sám toho o Bohu a jiných věcech ví až příliš.
Za třetí jest chudým ten, jenž NIC NEMÁ - Sám je z toho svého "bohatství nad anděly" úplně fascinovaný.

...

Velký mistr tvrdí, že jeho vznět jest něčím vyšším, než jeho první vývin. Když jsem vystoupil z Boha, tu pravily všechny věci: „Bůh jest!“ Nemůže mne to však blažiti, neboť se při tom chápu jako stvoření. Však v tomto vznětu, v němž toužím státi prostý ve vůli Boží a také prostý vůle Boží, všech jeho děl i Boha samého - tu jsem více než všechna stvoření: jsem, čím jsem byl a čím budu, nyní i věčně. A v nárazu, který mne pozvedá nad všechny anděly, dostává se mi takového bohatství, že Bůh mi již nedostačuje ani ve svém Božství, ani ve svých Božských dílech, neboť v tomto vznětu vnímám, co já i Bůh společně jsme. Tu jsem, co jsem byl, neubývaje a nepřibývaje, protože jsem to nepohyblivé, jež pohybuje věcmi. Zde pak již Bůh nenalezne místečka v člověku, neboť člověk chudobou získal to, čím věčně byl a zůstane. Zde byl Bůh pojat v duchu. To je ona „nejbližší chudoba“ - kéž bychom ji dosáhli.

[armin]

chudým člověkem ten, jenž NIC NECHCE - Sám toho chce až příliš.
chudým ten, jenž NIC NEVÍ - Sám toho o Bohu a jiných věcech ví až příliš.
Za třetí jest chudým ten, jenž NIC NEMÁ - Sám je z toho svého "bohatství nad anděly" úplně fascinovaný.

To, co píšeš zní logicky, ale je to jinak.
Krishnamurti obdobnou záležitost nazývá slovem - ODMÍTNUTÍ všeho

KRISHNAMURTI: Stav negace. Negace je konstruktivní čin, nikoli souhlas. To je velmi důležitá věc a je nutné jí porozumět. Velmi snadno přijímáme kladné dogma, nějakou kladnou víru, protože chceme být zabezpečení, chceme k něčemu příslušet, připoutat se, být závislí. Kladný postoj odděluje a vyvolává dualitu. Pak začíná konflikt mezi tímto postojem a dalšími lidmi. Naproti tomu negace všech hodnot bez hranic, veškeré morálky, všech druhů věr nemůže být v opozici k ničemu. Kladné tvrzení odděluje již svojí formulací a oddělenost znamená vzdorování. Je to náš zvyk, naše podmíněnost. Celé to odmítnout není nemorální. Naopak, odmítnout veškerou oddělenost a vzdorování je nanejvýš morální. Negovat všechno, co člověk vymyslel, negovat všechny jeho hodnoty, etiku a bohy znamená být v takovém stavu mysli, v němž není dualita, a tím ani žádné vzdorování nebo konflikt protikladů. V tomto stavu nejsou žádné protiklady, tento stav není protikladem ničeho jiného.

Tazatel: Jak ale potom víte, co je dobré a co je zlé? Nebo není dobro a zlo? Co mi má zabránit ve zločinu nebo dokonce ve vraždě? Nemám-li žádný standard, co mě má ochránit od bůhvíjakých úchylek?

KRISHNAMURTI: Všechno toto odmítnout znamená rovněž odmítnutí sebe sama, neboť »já« je podmíněný subjekt, jenž neustále sleduje jen podmíněné dobro. Většině z nás se jeví negace jako prázdný stav, protože jsme schopni hledět jenom z klece své podmíněnosti, mizérie a strachu. Odtud se díváme na negaci a představujeme si ji jako nějaký hrozný stav zapomenutí a prázdnoty. Ten, kdo negoval náboženství, kulturu, morálku a všechny ostatní společenské hodnoty, vidí, že člověk, který je stále vězněm přizpůsobení se společnosti, je člověkem utrpení. Negace je stav osvícení a u člověka, který se osvobodil od minulosti, se uplatňuje ve všem, co dělá. Je to právě minulost se svojí tradicí a autoritou, co musí být negováno. Negace je svoboda; svobodný člověk je ten, kdo žije, miluje a ví, co je to umřít.

https://krishnamurtibooks.wordpress.com/2013/03/29/osviceni-3/

[honzam]

Pro mě je KRISHNAMURTI stejný pokrytec jako ECKHART.

Negovat všechno, co člověk vymyslel, negovat všechny jeho hodnoty, etiku ...

Přitom sám používá lidský jazyk, dokonce odpovídá tazateli na otázku.

... svobodný člověk je ten, kdo žije, miluje a ví, co je to umřít.

Na závěr vypadl z role a tohle nějak zapomněl znegovat. Opičí muž, co by na mě házel klacky a kamení a vydával při tom odpudivé skřeky, by pro mě snad mohl být skutečným odmítačem lidských dogmat.
Nakonec tuhle negativistickou teorii také vymyslel člověk, proto by měla být na základě sebe sama odmítnuta.

Většině z nás se jeví negace jako prázdný stav, protože jsme schopni hledět jenom z klece své podmíněnosti, mizérie a strachu.

Zajímavé dogma. Zde je vidět, jak pokrytecký odmítač smýšlí o druhých a pokouší se nad ně povyšovat. Těžko od něho očekávat, že by tenhle svůj zvrácený předpoklad odmítl, jak sám učí.

[honzam]

Tady je vysvětlení pro jeho odtržení od reality.

https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%BEidd%C3%BA_Kri%C5%A1nam%C3%BArti

V roce 1909 si malého Krišnamúrtiho a jeho bratra všiml Charles W. Leadbeater, spolupracovník prezidentky Theosofické společnosti Annie Besantové. Krišnamúrti ho zaujal svou čistou osobností údajně prostou ega. Krišnamúrti společně se svým mladším bratrem byl nadále vychováván pod vedením Annie Besantové, aby byl připraven na svou úlohu Světového učitele. Objevem malého Krišnamúrtiho bylo završeno usilovné hledání theosofů, kteří pátrali po Mesiáši.

[Eva Nada]

Tady je vysvětlení pro jeho odtržení od reality.

https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%BEidd%C3%BA_Kri%C5%A1nam%C3%BArti

V roce 1909 si malého Krišnamúrtiho a jeho bratra všiml Charles W. Leadbeater, spolupracovník prezidentky Theosofické společnosti Annie Besantové. Krišnamúrti ho zaujal svou čistou osobností údajně prostou ega. Krišnamúrti společně se svým mladším bratrem byl nadále vychováván pod vedením Annie Besantové, aby byl připraven na svou úlohu Světového učitele. Objevem malého Krišnamúrtiho bylo završeno usilovné hledání theosofů, kteří pátrali po Mesiáši.

Odtržení od reality?
Spíše odtržení od kultu náboženství, následování cesty vymývání mozků, bez vlastní zkušenosti zažití, žití Pravdy. A díky Bohu za to, že tak udělal a díky Bohu za to, že tak "udělá" každý, kterému je Pravda nadevše.
Usalašení v roli osobního konatelství je velmi lákavé, ale bohužel je to zase jen slepá cesta...

[honzam]

Odtržení od reality?
Spíše odtržení od kultu náboženství, následování cesty vymývání mozků, bez vlastní zkušenosti zažití, žití Pravdy. A díky Bohu za to, že tak udělal a díky Bohu za to, že tak "udělá" každý, kterému je Pravda nadevše.
Usalašení v roli osobního konatelství je velmi lákavé, ale bohužel je to zase jen slepá cesta...

Ano, ten arminův citát je vymývání mozků. Termín "žití Pravdy" je také pro vymývání mozků ideální. Použít se dá jednoduše tak, že život jiných lidí označíš za slepou cestu, která k "Pravdě" nevede.

Ten, kdo negoval náboženství, kulturu, morálku a všechny ostatní společenské hodnoty, vidí, že člověk, který je stále vězněm přizpůsobení se společnosti, je člověkem utrpení.

Ten, kdo negoval všechno, co jiní lidé vytvořili, musí být hodně zatrpklý a xenofobní.

[honzam]

https://en.wikipedia.org/wiki/Jiddu_Krishnamurti

Ex-girlfriend Helen Nearing, who had known Krishnamurti in the 1920s, said that Krishnamurti's attitudes were conditioned by privilege, because he had been supported, even pampered, by devoted followers from the time of his "discovery" by the theosophists. She also said that he was at such an "elevated" level that he was incapable of forming "normal personal relationships".

... nebyl schopný vytvářet "normální osobní vztahy".

[armin]

Negovat všechno, co člověk vymyslel, negovat všechny jeho hodnoty, etiku ...

Přitom sám používá lidský jazyk, dokonce odpovídá tazateli na otázku.

No, on Krishnamurtiho málo kdo správně pochopil, stejně jako toho Eckharta. Jaký úkon ducha je ta zmiňovaná negace či chudoba. Slovy něco co přesahuje běžnou interpretaci sebe a světa a běžný způsob uvažování sdělit nelze, pokud člověk nemá alespoň trochu podobné zkušenosti, jako má sdělující.
Myslel jsem, že zrovna ty máš. Ale podle tvých reakcí to vypadá, že nemáš.
Asi tě tedy raději nechám v klidu oddávat se těm svým představám a prožitkům o dracích a jejich maminkovství a matematickým analýzám.

Jak říká klasik Mistr Eckhart
"Kdož si neporozuměl mé řeči, nekormoutiž proto srdce své! Pokud člověk k této pravdě nedorostl, potud této řeči neporozumí, neboť to jest pravda nepomyslitelná, ze srdce Božího bezprostředně vzešlá. Aby nám však byl přisouzen život, v němž bychom to pochopili sami na věky věků - k tomu nám dopomáhej Bůh!"

P.S.
Například Vostál - Tvůj učitel, jak píšeš, tak podle toho co píše, tomu Krishnamurtimu rozumí dobře.

[honzam]

P.S.
Například Vostál - Tvůj učitel, jak píšeš, tak podle toho co píše, tomu Krishnamurtimu rozumí dobře.

Pochopil jsem to tak, že ho mám odmítnout. To jsem tady udělal, takže jsem s ním a s tím citátem v souladu.
Co se týče Eckharta, tak jeho věta na úvod "Mluví-li věčná moudrost otcova, ..." mě jen utvrdila v tom, že něco takového nechci, ani o tom nechci nic vědět a vůbec s tím nechci nic mít.

[armin]

P.S.
Například Vostál - Tvůj učitel, jak píšeš, tak podle toho co píše, tomu Krishnamurtimu rozumí dobře.

Pochopil jsem to tak, že ho mám odmítnout. To jsem tady udělal, takže jsem s ním a s tím citátem v souladu.
Co se týče Eckharta, tak jeho věta na úvod "Mluví-li věčná moudrost otcova, ..." mě jen utvrdila v tom, že něco takového nechci, ani o tom nechci nic vědět a vůbec s tím nechci nic mít.

No vidíš že to jde, když se chce

Ještě mne napadlo, jak by se ti to dalo přiblížit. To odmítnutí všeho, či chudoba ducha je totéž co to tvoje "puštění" všeho.
Také když něco pustíš, neznamená to, že to nemůžeš používat. Jen tvůj vztah k tomu tedy i prožívání toho kterého se změní, osvobodí.
A u toho maminkovství a Ďábla ti to zatím moc nejde. A dokud se člověk nepustí toho pro něj nejsilnějšího, tak se vlastně tak moc nezmění.

[Nic]

Co se týče Eckharta, tak jeho věta na úvod "Mluví-li věčná moudrost otcova, ..." mě jen utvrdila v tom, že něco takového nechci, ani o tom nechci nic vědět a vůbec s tím nechci nic mít.

Bylo by zajímavé zjistit, jestli ta věčná moudrost otcova tam skutečně není a nebyla, nebo jestli se objevilo něco, co ji znemožnilo poznat a jestli tohle je tou příčinou, že se teď Honzamova mentální projekce mužské polarity promítá do formy rohatého ďábla.

[honzam]

Také když něco pustíš, neznamená to, že to nemůžeš používat. Jen tvůj vztah k tomu tedy i prožívání toho kterého se změní, osvobodí.
A u toho maminkovství a Ďábla ti to zatím moc nejde. A dokud se člověk nepustí toho pro něj nejsilnějšího, tak se vlastně tak moc nezmění.

A jak si to mám konkrétně u sebe představit? Neoddával jsem se žádným představám "Kéž bych byl rohatá matka." Prostě to tak teď je. Nemůžu to zapřít.
Jaký je rozdíl v prožívání mateřství před a po tom, co se to pustí? V čem je to svobodnější?

[armin]

Jaký je rozdíl v prožívání mateřství před a po tom, co se to pustí? V čem je to svobodnější?

A jak jsi pustil to ostatní? Teoreticky nebo doopravdy?
Když něco doopravdy pustíš, je to jako když zemřeš, na věky věků. Není návratu. Není to o tom jen si to zkusit.
A co bude potom, nevíš. Nemůžeš vědět.
To zažiješ až když to uděláš.
Teď si nemůžeš představit, v čem ta svoboda je.
Představit si člověk může jen variaci na to, co už zná. Tedy jen nějaký druh nesvobody, který považuje za to, že tak asi vypadá svoboda.

[honzam]

Popisuješ přesně mou zkušenost. Není návratu, nemohl jsem vědět, co bude potom. Zažil jsem to, až když jsem to doopravdy udělal a pustil člověka i svou další lidskou existenci.
Jako člověk muž jsem si mohl představovat jen variace na to, co jsem už znal. Tohle mateřství bych si úplně představit nedokázal, i kdyby mi to někdo podrobně popsal.