Sobectví

[Lída]

jestli by je někdo v nějaké "knize správného rozdělení" mohl nazvat sobeckými nebo nesobeckými, to je mi pravda, úplně šumák. ať se navzájem nazývají, jak je libo, když je to baví

Když se zajímáme o to, co nám brání vnímat sebe jako aspekt Celku, nejde už o myšlenky odsuzování a posuzování
a o nazývání druhých nebo sebe sama "sobecký, "nesobecký" - to člověka opustí už o dost dřív, ztratí zájem takhle uvažovat. Jde o mnohem nenápadnější druhy energií, které se projevují jako souvislá řada jemných podtextových pocitů pod naším myšlením a jejich zdrojem je naše emoční centrum v limbickém systému. Ten se spolu s dalšími mozkovými strukturami, které máme společné se zvířaty, stará o optimální přežití jedince dotyčného živočišného druhu a pečlivě monitoruje - aniž si to uvědomujeme - všechno, s čím se setkáváme, jako výhodné nebo nevýhodné pro přežití a odpovídajícím způsobem reaguje. Od našeho narození se tak ukládají všechny naše emoční zkušenosti
a podle nich pak podvědomě reagujeme na cokoliv, co i jen trochu připomíná prožité situace. Uvědomíme si to málokdy, vlastně spíš jen výjimečně, když je impulz tak silný, že emoce prorazí až do vědomí a my se "vylekáme" nebo "rozhněváme". Tyhle jemné emocionální podtexty pod naším zdánlivě neemocionálním myšlením se prokázaly
i v laboratořích, dnešní věda je už dokáže mapovat.

A nám nezbývá než naučit se je postupně vnímat, abychom tak mohli přestat s nevědomým prožíváním podprahových negativních pocitů a mohli jsme se plně obrátit ke Zdroji.

[Monika]

stačí se jen obrátit pozorností přímo k tomu Zdroji

[Lída]

Mám zkušenost, Moniko, že když člověk prožívá nějakou nenápadnou emoci, kterou si neuvědomuje, jeho pozornost je s ní spojená v neuvědomovaném sebeztotožnění s ní. Je upoutaná tou emocí a dokud to trvá, Zdroj i impulz vzpomenout si je mimo dosah naší pozornosti. Dá se to ověřit - prakticky si to vyzkoušet. Teprve povšimnutí si emoce a její rozpoznání pozornost od ní uvolní - a pak opravdu

stačí se jen obrátit pozorností přímo k tomu Zdroji

jak říkáš

Proto asi buddhisti rozvinuli řadu dovedností, jak se učit všímavosti k tomu, co cítíme pod svým obvyklým myšlením

[pinc.jaroslav@seznam.cz]

Celý život s tím bojuji i žiji- a došel k tomuto že kdokoli si neváží sám sebe necení si ani okolí. Prakticky to už řekl jeden borec před 2000 lety

[Lída]

Jj, taky vnímám sebeúctu jako základ. Mít se rád, nic v sobě neodmítat a nepotlačovat, ale rozpoznávat to bez obav, dokázat se přijímat tak, jak jsem, a nenechat se potopit do negativních pocitů, když se objeví. Pokaždé hledat a zkoušet najít cestu k dobrému řešení, a dokázat se po ní vydat. To je něco, čemu říkám moudrost.

[pinc.jaroslav@seznam.cz]

je to tak jednoduché že ale jen si představme lidožrouty ... ale to jen žertuji. Ovšem v přírodě ! to tak bylo je a bude.To jen člověk se porát na něco ptá a odpovědi tý se ? Příjemný Den Vám

[watta]

hehe, něco "k věci":

Co všechno může ovlivnit naše dobrodiní, rozhodnutí dát někomu peníze, hrát fair play, udělat zcela nezištný čin pro druhého? Primárně jsme sobečtí a dobré skutky děláme především v očekávání nějaké hmotné protislužby nebo sociální výhody. Takový obyčejný čistící prostředek však může v tomto procesu způsobit nečekaný zvrat.

Zajímavá studie Katie Liljenquist a jejich kolegů z University of Toronto přináší zjištění, že vůní a čistotou prosáklé prostory prokazatelně ovlivňují naše chování směrem k dobročinnosti a ke smyslu pro vysoce etické chování. Liljenquistová dala v první hře „na férovost“ polovině z velké skupiny dobrovolníků $12 a ti se měli v jinak zcela stejné, ale buďto neuklizené nebo uklizené a vůní Windexu (obdoba okeny) prosáklé místnosti, rozdělit s protějšky o darované množství peněz. V neuklizených místnostech byla průměrná darovaná suma jen $2,81, v uklizených voňavých pak $5,33. Ve druhém experimentu „na charitativnost“ nechala Liljenquistová rozhodovat dobrovolníky o účasti v dobročinných organizacích a možnosti darování peněz těmto organizacím. V neuklizených místnostech se dobrovolníci průměrně rozhodli pro 3,29 organizací ze sedmi a jen 6 % jim chtělo darovat peníze. V úklidem navoněných místnostech se rozhodli pro 4,21 organizací a peníze jim chtělo darovat celých 22 % dobrovolníků. Na konci experimentů následovala otázka, zda-li si někdo rozdílu ve vůni v místnosti všimnul, každý však odpověděl negativně.

Vypadá to tedy, že čistota je nejen půl zdraví, ale také morálky. Liljenquistová se tématu věnuje dlouhodobě a momentálně své úsilí soustředí na výběr nejvhodnějších vůní pro určité příležitosti, benefiční či intimní akce a různá pracovní prostředí s cílem navodit žádanou atmosféru. Její výsledky jistě půjdou na dračku.

Science Daily 26.10. 2009

[watta]

připomnělo mi to, že někdo někde (bůhvíkdo bůhvíkde) odkazoval na studii vypozorující vztah mezi čistotou a příklonem k individualismu a samotě (čím čistotnější člověk, tím větší samotář, čím více čistoty ve společnosti, tím větší důraz na individualismus, tím větší odcizení). znělo to lákavě, tak třeba se k tomu ještě někde dostanu

[Petr]

s temi vunemi bych tomu docela veril. Stejne tak to funguje i s ostatnimi nasimi smysly - sluch - v obchodech pousti hudbu podporujici nakupujici naladu , zrak - barevne ladeni mistnosti, a ted se k tomu oficialne pridava i cich Ono je to pak jeste otazka na uplne jinou debatu o tom, kde konci podporovani a ovlivnovani a zacina manipulace (jestli neco takoveho teda je) - ale to uz je opravdu jina debata, nez o sobectvi.

No asi si vecer po dlouhe dobe zapalim zase nejakou vonou tycinku

[watta]

aby tě z toho nebolela hlava

[vostalpetr]

Mám zkušenost, Moniko, že když člověk prožívá nějakou nenápadnou emoci, kterou si neuvědomuje, jeho pozornost je s ní spojená v neuvědomovaném sebeztotožnění s ní. Je upoutaná tou emocí a dokud to trvá, Zdroj i impulz vzpomenout si je mimo dosah naší pozornosti. Dá se to ověřit - prakticky si to vyzkoušet. Teprve povšimnutí si emoce a její rozpoznání pozornost od ní uvolní - a pak opravdu

stačí se jen obrátit pozorností přímo k tomu Zdroji

jak říkáš

Proto asi buddhisti rozvinuli řadu dovedností, jak se učit všímavosti k tomu, co cítíme pod svým obvyklým myšlením

Píšete to obě správně,
samozřejmě stačí k tomu s dostatečnou intenzitou obrátit pozornost,
ovšem výsledek pak bude jen časově omezen,
nebot pozornost je stále velkou měrou vázána k pozorovaným jevům,
což pak způsobuje nepozornost k pozornosti samé...

[vostalpetr]

Proto asi buddhisti rozvinuli řadu dovedností, jak se učit všímavosti k tomu, co cítíme pod svým obvyklým myšlením
.......................................................................................................................................

Myslím, že těch návodů je celá řada,
a že jsou psány vcelku poctivě
a je i na nás, abychom se tím poctivě zabývali,

ale přijde mi, že přes veškeré naše snahy, pochopení a úsilí,
zdárné řešení leží úplně mimo nás samotných,
asi tak, jako když si vsadím sportku,
samozřejmě teoreticky by se dalo myslet, že když si vsadím víc sloupečků (tedy budu více usilovat, nebo budu tomu dávat více energie či pozornosti) tak mám větší možnost výhry,
ale v praxi je to úplně jinak,
čemuž by se dalo jinými slovy říci "osud"

(dalo by se to ještě nějak zachránit reinkarnační teorií, takže pak by to dávalo smysl,
jenže mně větší smysl dává teorie inkarnační, takže to je celý nesmysl...)

Chtěl jsem tedy říci,
že to má celý v režii bůh,
takže co bude, to bude.......

[Lída]

stačí se jen obrátit pozorností přímo k tomu Zdroji

samozřejmě stačí k tomu s dostatečnou intenzitou obrátit pozornost,
ovšem výsledek pak bude jen časově omezen,
nebot pozornost je stále velkou měrou vázána k pozorovaným jevům,
což pak způsobuje nepozornost k pozornosti samé...

Když je v tom nějaká intenzita, nejde o obrácení pozornosti ke Zdroji, ale o snahu, takže platí bod jedna,

pozornost je stále velkou měrou vázána k pozorovaným jevům

[LuKas]

[watta]

a já souhlasím s Vámi

[slavoj]

Je sobecké si přát štěstí. Je sobecké si přát pro sebe. Je sobecké ho přát druhým Přál sem chodci na přechodu klidnou chůzi- zastavil sem . Nějakej blbec ho po mé !pravé straně pozazil - Prý spěchal aby nezmeškal zchůzku- aby byl šťastný. My si zřejmě nebudem rozumět co svět světem bude. Ale přátelé ruku na každý má nárok na své štěstí a Příjemný Den

[slavoj]

a já souhlasím s Vámi

A neb jak si mám vážit Tebe když nemám rád ani sebe tak nějak ?

[vostalpetr]

A neb jak si mám vážit Tebe když nemám rád ani sebe tak nějak ?
................................................................................

třeba takhle:

Jak si mám vážit (a respektovat) sobectví druhých, když si nevážím sobectví svého?

a má to logiku, protože všichni ti nesobečtí si připadají lepší a chtějí (vcelku sobecky) aby i druzí byli nesobečtí

ach, kdyby ti lidi byli jako já, nesobečtí, obětaví, na druhé hledící apd.
kolikrát jen jsem slyšel to někoho říkat, a kolikrát jen jsem si to sám myslel...

avšak od té doby, co jsem se rozhodl být sobcem a dělat věci především podle sebe,
jsem vcelku ochotnej přiznat, že i druzí na to mají stejný nárok jako já,
a že se občas neschodnem?
no to je normální, nepotřebujeme přece k životu schválení druhých...

kdyby se jen každý pěkně sobecky staral o to své vlastní,
tak by svět byl hned vcelku klidné místo k životu...

[Petr]

vostalpetr: jj, to je to oč tu v této debatě (mimojiné) šlo.

[TŘINÁCTÁ]

Rad bych rozvinul myslenky o sobectvi, o kterem jsme se ted bavili zde: viewtopic.php?f=64&t=452&start=40

Psal jsem o tom, ze je rozdil mezi sobectvim cloveka sebe-vedomeho a sobectvim cloveka ne-sebe-vedomeho. To je myslim jasne. Nicmene nechci, aby to bylo chapano tak, ze ne-sebe-vedomy clovek nema pravo byt sobecky a neni to pro neho dobre . Protoze pro koho to neni dobre, kdyz je nekdo sobecky? No prece pro nas, ne pro neho. Pro neho je to vetsinou velmi dobre. A nejsme my vlastni tim padem sami sobecti pokud po nekom jinem chceme, aby byl nesobecky vuci nam, nebo okoli?

Pokud mluvíš o právu, mluvíš o svobodě.
Je svobodný člověk, který je spalován sám sebou?
Pokud mluvíš o právu, měl bys mluvit i povinnostech. Pociťuje vzhledem k situaci - sobecký člověk, ať už sebevědomý, či ne, nějaké povinnosti sám k sobě, potažmo k druhým?

Žít a nechat žít. Po cestě vzhůru na kopec pak, se smyslem a rozmyslem podat ruku, neb jak již bylo řečeno dávno před námi, není důležitý cíl, ale cesta.A dál bych dodala, že není nakonec důležité to, co jsme vykonali, ale to co jsme mohli a přesto nevykonali.