Nic píše:Trini píše:Kdyby osvícení mělo znamenat lhostejnost k lidem - vždyt jsou to jen neskutečné vlny, tak pozdrav Bůh.

Osvícení je poznání, kým skutečně jsi, není to lpění na připoutanosti k tělu a k mysli. To, co skutečně jsi, neumírá, ani když opustíš tělo, ale s připoutaností k tělu se takové poznání může jevit jako bezcitné a proto možná nepřijatelné.
Ty sama ses nechtěla narodit sem, tak proč by Tvůj návrat měl být pro Tebe něčím špatným, smutným, nešťastným?
Přála by sis, aby ti, které miluješ, se kvůli Tvému návratu trápili? Aby byli smutní?
Mícháš nějak jablka s hruškami. Samozřejmě, že by byli smutní, kdybych ted' umřela - že už mě neuvidí, že se už se mnou nezasmějou, že už mě nebudou moc škádlit a já je. To je přece normální. Když někdo odjíždí na dlouhou cestu, tak je člověk , který ho má úpřímně rád, taky smutný, že ho dlouho neuvidí, že mu bude chybět, natož když je to konečná cesta. Ale trápit se nebudou. Proč by se měli trápit - svůj život jsem si odžila, přišel můj čas. (Když tobě na blízkých nezáleží a je ti jedno, jestli tady jsou nebo ne, tak je to tvoje věc. )
Samozřejmě, kdyby se mělo stát něco mým dětem, byla by situace podstaně jiná. Možná bych dostala infarkt a bylo by po mně. Nechci, aby moje děti zemřely dříve než já. To je to nejstrašnější, co se rodiči může stát. Rodič přivádí dítě na svět, aby si mohlo prožít celý život, a ne aby zase hned umřelo nebo aby umřelo před ním. Moje nastavení odpovídá silně znamení Raka, a proto jsou mi děti nejdůležitější. Když mi umřeli manželé (ten první velmi mladý), tak jsem byla také smutná, ale nejvíce mi asi bylo líto, že děti ztratily předčasně své otce.
Pan Tomáš vyprávěl, že ho jeho žena prosila, at ještě neodchází. Považuji to za zcela přirozené a lidské, s jejím osvícením to nemá, co dělat. Osvícení nedělá z lidí roboty, kteří nic necítí a nic, co se týká jejích blízkých, je nezajímá.