Buddhova nauka - Malá cesta - TheravádaV průběhu čtyřiceti pěti let následujících po Buddhově osvícení byly Čtyři vznešené pravdy kostrou veškerého jeho učení a je tomu tak dodnes. Způsob jejich interpretace je vždy závislý na inteligenci žáků. To, že naše současné výklady dosti přesahují obzory lidí, kterým byla učení původně předávána, není na závadu, neboť právě přemýšliví lidé ze Západu, kteří hledají odpovědi, jsou dnes budoucností buddhismu.
Už první Buddhův výrok: "Existuje utrpení." je nutno lépe objasnit. Lidé, kteří tato slova slyší poprvé, je totiž někdy považují za depresivní. Různá náboženství víry prohlašují své bohy za jediné, za nejsilnější, nebo například říkají, že "Alláhova pomsta je neúprosná a nezná slitování". Ve srovnání s takovými teoriemi předchozí Buddhova slova nedávají slabým lidem pocit, že jsou součástí opravdu velké věci. Když se nad nimi ale lépe zamyslíme, zjistíme, že vedou přímo k nekonečnému štěstí. Jak?
Skoro všichni zapomínáme na to, že vše co prožíváme je podmíněno a přímo závisí na úrovni prožívání. Jsem lamou už dvacet let a za tu dobu jsem měl nesčetněkrát možnost pozorovat, že lidé berou neustále se měnící pocity velmi vážně, protože věří, že to co se vjejich mysli právě odehrává, je skutečné. Tato tendence není nijak závislá na jejich inteligenci. Buddhu samozřejmě nepotřebujeme k tomu, aby nám řekl, že někdy máme lepší a někdy horší dny, ale proto, aby nám řekl to, co nevíme. Bez něj postrádáme za všemi jevy ležící zrcadlo, ve kterém se všechny obrázky objevují, nepodmíněný stav vědomí, nejvyšší radost, která je neoddělitelná od plně fungující mysli.
Ve větě "Existuje utrpení," je tak obsažena veškerá neosvícená existence. Ve srovnání se stálou svěžestí bezčasové hry mysli se všechny ostatní prožitky zdají být povrchní.
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné, i ta nejkrásnější vlna je mnohem méně než samotný oceán.
Nyní vidíme, že první ze čtyř Buddhových Vznešených pravd tak pesimistická, jak by se na první pohled zdálo, není. Naopak je velice optimistická. Ten, kdo říká, že nezničitelná podstata mysli je dokonalejší než cokoliv, co jsme dosud zažili, nás činí nekonečně bohatými.
Buddhův druhý výrok "Utrpení má příčinu," také volá po nějakém inteligentním výkladu. Co může být přijatelnou příčinou všeho utrpení - od ostré bolesti po lehkou nudu nebo frustraci? Zcela určitě to není absolutní zlo nebo "ďáblové" dualistických náboženství víry. Díky absolutnímu působení zákona akce a reakce by něco absolutně zlého bylo odsouzeno k sebezničení. Buddha nachází jediného viníka utrpení a tím je základní nevědomost neosvícené mysli. Neosvícenou mysl můžeme přirovnat k oku, keré vidí vše vně i uvnitř, ale není schopno spatřit sebe sama. Buddha poukazuje na neschopnost mysli rozeznat, že pozorovatel, pozorovaný objekt i samotný akt pozorování, se vzájemně podmiňují a ve skutečnosti jsou částí stejného celku. Můžeme si být vědomi mnoha pomíjivých věcí, situací a stavů mysli, a dokonce je brát velmi vážně. Když ale začneme hledat vlastnosti toho, kdo vše prožívá, začne nám být jasné, jak málo zná mysl sebe samu. Příčinou podmíněného světa a všeho utrpení je právě tato základní nevědomost neosvícené mysli.
Iluze oddělení a dualistický pohled se objevují díky tomu, že naše mysl funguje jen zčásti. Ačkoliv vně ani uvnitř, nedokážeme nalézt nic stálého nebo trvajícího, prostorová podstata mysli - ten, kdo se dívá - vnímá sebe sama jako "Já" a to, co se v prostoru objevuje vnímá jako "tebe" nebo "něco odděleného". A přestože vše podmíněné se neustále mění a ve skutečnosti neexistuje, síla zvyku a hrubost smyslových vjemů působí, že bytosti věří v reálnost jevů.
Díky pocitu oddělení "já" a "ty", "tam" a "tady" se objevují základní rušivé emoce - lpění na tom co chceme, nechuť vůči tomu, co se považuje za nepříjemné a především zmatek. Lpění se pak mění ve chtění: snažíme se udržet si to, co máme rádi a nechuť přináší závist: toho, koho nemáme rádi, nechceme vidět šťastného. Ona základní nevědomost, prvotní příčina všech těžkostí, má na svědomí i vylučující, škodlivou formu pýchy. Ta se objevuje proto, že situaci, ve které se právě nacházíme, naše přátele, bohatství, krásu a úspěch považujeme za něco skutečného, a neuvědomujeme si vlastní neschopnost si to vše udržet a mít pod kontrolou. Existuje ale i jiný druh pýchy. Pýcha všezahrnující, jež by měla být stálým stavem jogínů. Pokud jsme v každé situaci schopni vidět potenciál, schopnosti a opravdovou podstatu všech bytostí, nacházíme se již v čisté krajině, od druhých se učíme a zároveň jim spontánně pomáháme.
Šest výše zmiňovaných rušivých emocí, objevujících se díky základní nevědomosti mysli, se může na různé způsoby spojovat do 84 000 kombinací. A ačkoliv se neustále mění, bereme je velmi vážně. Pokud nemeditujeme, nevidíme, že tu ještě před chvílí nebyly, za okamžik opět zmizí a i ve chvíli, kdy je prožíváme, se neustále mění. Nechápeme, že právě proto by bylo hloupé jim věnovat tolik naší energie. Místo toho jim dovolujeme řídit naše tělo, řeč i mysl, a tak neustále do našeho podvědomí i do světa zaséváme semínka budoucího utrpení a nevědomosti. Později, když tato semínka dozrají v podobě problémů, dáváme vinu svému okolí. Zapomínáme, že my sami jsme jedinou příčinou všeho, co se odehrává, a svádíme vše na společnost, rodinu, partnera nebo na to, na co si právě stěžují všichni ostatní. Místo toho, abychom využili vzácnou příležitost, jež nám umožňuje pochopit a změnit naše zvyky z nynějšího i minulých životů, znovu a znovu zaséváme semínka budoucí tísně a bolesti.
Buddhova třetí Vznešená pravda, ačkoliv byla vyřčena již před 2500 lety, dnes lidi ze Západu opravdu hluboce oslovuje. Buddha odvážně říká, že dosáhl "cíle". Plnou vahou své autority prohlašuje, že existuje "konec utrpení". Stav absolutní dokonalosti, který on sám nyní neustále prožívá. Poprvé v historii je tu něco "absolutního", opravdové útočiště, cíl o jehož dosažení mohou usilovat všechny bytosti. Všichni ti, kdo od té doby meditovali a řídili se správnými instrukcemi, částečně nebo zcela realizovali jeho nejvyšší vhled. Když rozpoznáme absolutní pravdu, že mysl je ve své podstatě vševědoucím, neohroženým prostorem, který neustále prožívá nejvyšší radost a že v každém jeho projevu se manifestuje aktivní soucit mimo koncept někoho, kdo něco dělá pro někoho jiného, vše je najednou plné významu a radosti. Osvícená mysl je jako Slunce, které samo ze sebe září a vše prozařuje.
V Sarnath, kde tuto událost stále ještě připomínají ruiny obrovské Stupy, vyznačila čtvrtá Buddhova Vznešená pravda směr jeho dalšího života i životů mnoha učitelů Dharmy až dodnes. Se slovy: "Existuje cesta ke konci utrpení," započal Buddha 45 let trvající nepřetržitou práci, jejíž cílem bylo osvobození všech bytostí. Obklopen množstvím zajímavých a inteligentních žáků mohl předat 84 000 učení, která se dnes zpřístupňují světu.
První skupina Buddhových žáků byli lidé s úzkou myslí, kterým šlo jen o vlastní prospěch. Jen těžko by byli schopni akceptovat následující Buddhova slova. Z tohoto důvodu bylo jeho učení o rozvoji mysli skrze tři úrovně a pět moudrostí zahrnuto do "Velké cesty" soucitu s druhými. Kromě ní ale ještě existuje nejvyšší Buddhovo učení, jež je nazýváno "Diamantová cesta". Esencí Diamantové cesty je naprostá přeměna všech aktivit těla, řeči i mysli. Začíná na úrovni konceptů a fixních ideí a vede k naprosté identifikaci se spontánní aktivitou osvícení. Zaměřuje se na rozvíjení čtyř druhů osvobozujících aktivit, jež se objevují díky realizaci osvíceného vhledu, a upevňuje přirozené vlastnosti mysli - neohroženost, spontánní radost a aktivní soucit. Jedno však mají všechny buddhistické stezky společné. Jediný rozdíl mezi Buddhou a kýmkoliv jiným vidí v tom, že Buddha všechny podmínky, jež je pro dosažení osvícení nutné naplnit již naplnil, zatímco neosvícené bytosti to musí teprve učinit.
http://mystickacesta.blog.cz/0801/buddh ... -theravada