Jaký smysl má radit někomu, kdo se na nic neptal?

[adiuv]

Čím větší radílek, tím méně užitečné jeho rady jsou. Ve většině případů tito chorobní radílcí radí a dávají takové pokyny, které jsou pro druhého zcela samozřejmé a jasné, tedy absolutně neužitečné a hlavně zbytečné. Pokud takového radílka upozorníte, že vám stále dává nějaké rady, bude argumentovat tím, že je to pro vaše dobro. On totiž ví lépe než vy, co je pro vás dobré. Takový člověk obvykle nemívá kvalitní vztahy s lidmi.

http://www.skolakomunikace.cz/clanek/nevyzadane-rady

„Pokud chcete lidem skutečně pomoci, neříkejte jim, co mají dělat nebo jak se mají napravovat, ale pomozte jim, aby si na to přišli sami. Zajímejte se o ně, dávejte jim to najevo a buďte jim rovnocenným partnerem.“

...

Oblíbení lidé jsou oblíbení, protože:

• poslouchají, co jim říkáme
• upřímně se o nás zajímají

O udílení rad ani stopy.

https://psychologie.cz/nevyzadane-rady/

Lidé obecně mají tendenci poslat vás i s dobrou radou ke všem čertům, pokud vám o ni sami neřekli. A když se vás na něco ptají, neznamená to ani zdaleka, že jsou vždycky ochotni vaši odpověď vyslechnout.

Nejnebezpečnější ze všeho je odpovídat na otázky, které vám nikdo nepoložil. Než začnete mluvit, zabrzděte a zamyslete se: co vlastně ode mě chtějí slyšet tihle lidé? Na co čekají, co doopravdy potřebují? A chtějí ode mě vůbec něco slyšet?

https://www.pronaladu.cz/nevyzadane-rad ... -pro-sebe/

[adiuv]

Co je spasitelský komplex? Dalo by se o něm mluvit u všech duchovních učitelů, Mistrů, kteří přednášejí, mluví, píšou?

Nedalo.
Nedělají to proto, aby druhým neustále dokazovali svou vlastní osvícenost, i když se jich nikdo na nic neptal.
Mistři, kteří přednášejí, mluví, píšou, reagují na opakující se otázky, pozvání a prosby těch, kteří se na ně obracejí. Jinak jsou potichu.

Spasitelský komplex

Spasitelský komplex (také nazývaný mesiášský komplex nebo spasitelský syndrom) je stav mysli, při kterém se osoba domnívá, že jejím osudem či určením je zachraňovat a zachránit. Varianta názvu odkazuje k osobě mesiáše, což je židovský a křesťanský termín pro spasitele. Nejedná se o zvláštní psychiatrickou diagnózu či duševní poruchu, Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch[1] ani Mezinárodní klasifikace nemocí[2] takovou samostatnou diagnózu neobsahuje, spasitelský syndrom se však může objevit jako součást psychotických onemocnění[2] apod.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Spasitelsk%C3%BD_komplex

Po této zkušenosti znovu vyvstane ego, vylepšené a vědoucí, protože "má" poznání, které ti kolem nemají!!!

Když se rozhodne, že těm neexistujícím druhým bude vstávaje lehaje doporučovat, co si mají uvědomit, aby tohle poznání taky získali, spasitelský syndrom je na světě

Saša Hendruk: Člověk třeba má nějaký zážitek, něco se mu jakoby rozjasní ... Třeba zažije nekonečnej prostor, nebo zažije rozšířený vědomí, a teď si myslí "to je ONO, teď jsem to zažil... " Nebo zažije nějakou nekonečnou lásku, nějaký blažený pocit, nějaký blaho...

Já tohle vidím jako neštěstí: mysl, která není na tohle připravená, to ve svý hlavě postaví na piedestal, a prosazuje to, jako že to je ONO, že to ví, protože to mu přináší benefit, je to jeho útočiště. A začne to hlásat, má to jako oporu...

Jakýkoliv prožitek, jakákoliv zkušenost – jakkoliv mystická – může hodně věcí vysvětlit, ale může se to stát krmí pro ego úplně nechutným způsobem. Tím nejhorším způsobem, kterej může bejt. Takže to, co jsem dřív považoval za NĚCO, za jakoby výstup do Světla, za něco, o co by tady mělo jít, považuju často za neštěstí. Když tomu člověk nerozumí, tak je nasnadě, že na tom ulpí... zavrhne tenhle svět – jako že to je iluze. To se právě stává... Když někdo objeví Átmana v sobě, tak se mu může stát, že vevnitř najde Božství, který je v konfliktu s vnějším světem. A začne ulpívat na prožitku Toho...

Vidím tady veliký pole pro ego, který si to prostě může takhle čmajznout a udělat si z toho neprůstřelný brnění.

[Trini]

Saša Hendruk:
Vidím tady veliký pole pro ego, který si to prostě může takhle čmajznout a udělat si z toho neprůstřelný brnění.

To brnění místní nemnišky je opravdu neprůstřelné. Všechno překroutí tak, aby to napasovala do její pravdy, kterou samozřejmě považuje za všeobecnou, a požaduje, aby se všichni té její pravdě otevřeli, jinak jsou zabednění. Proč se nedala radši na politiku, tam by s tímto bezohledným překrucováním, mlžením, podsouváním atd. určitě uspěla. Splnila by si svůj sen: prosadit svoji vyjímečnou osůbku.

Kdy konečně pochopí, že lidé zajímá pravda probuzených a ne ta její?

[adiuv]

Když někdo druhé neustále poučuje a znovu a znovu jim něco doporučuje, zřejmě ho k tomu cosi uvnitř v něm samém pudí.

Nemá jinou možnost než v tom pokračovat, dokud v něm nevznikne zájem, proč to dělá, co uvnitř v něm samém ho k tomu pořád znovu nutí, co tím chce získat, a díky tomu bude schopný konečně rozpoznat, proč se to nutkání něco radit a doporučovat (těm podle něj neexistujícím) druhým v něm stále znovu objevuje.

[Alaja]

Když se to vezme kolem a kolem,
tak ta zdejší misionářská práce
s tím odmesiovávání nemnišského mesiáše
je marná, zbytečná a kontraproduktivní.
Jak už konstatoval armin.

[adiuv]

Saša Hendruk: Člověk třeba má nějaký zážitek, něco se mu jakoby rozjasní ... Třeba zažije nekonečnej prostor, nebo zažije rozšířený vědomí, a teď si myslí "to je ONO, teď jsem to zažil... " Nebo zažije nějakou nekonečnou lásku, nějaký blažený pocit, nějaký blaho...

Já tohle vidím jako neštěstí: mysl, která není na tohle připravená, to ve svý hlavě postaví na piedestal, a prosazuje to, jako že to je ONO, že to ví, protože to mu přináší benefit, je to jeho útočiště. A začne to hlásat, má to jako oporu...

Vidím tady veliký pole pro ego, který si to prostě může takhle čmajznout a udělat si z toho neprůstřelný brnění.

Sledovat, jak se takové duchovní vševědoucí já v diskusi projevuje, může být nakonec i docela užitečné.

Čím dál víc je jasné, že je třeba uvědomovat si především proč děláme to, co děláme, proč reagujeme, jak reagujeme. Co tím chceme získat: zkusit začít rozpoznávat svoje skryté motivace, které jsme si doteď nikdy neuvědomili. A že vůbec nezáleží na tom, jak bohulibě naše jednání na první pohled vypadá.

[Trini]

Často se objeví odpověď Probuzeného dřív, než zazní otázka.
S Mílou Tomášovou jsem tohle zažila. Dívala se na mě a před plným sálem odpověděla na otázku, na kterou jsem před tím pomyslela. Všichni ostatní si mohli myslet: "Proč to říká, když se jí na tohle zrovna nikdo neptá?"

Probuzení odpovídají těm, kteří za nimi z vlastního zájmu přišli - poslechnout si jejich přednášku, pokládat jim otázky... anebo jen tiše spočívat v jejich Přítomnosti. Mnozí Probuzení jsou jasnovidní a dokážou proto odpovědět i na nevyslovenou otázku, kterou si někdo při setkání s nimi myslí.

Jinak Probuzení mlčí.

Nehlásají nic těm, kteří neprojevili zájem se s nimi setkat, na něco se jich zeptat, být v jejich přítomnosti.

Především nikoho neotravují. Ale když někdo začne sám sebe považovat za probuzeného a má obrovskou touhu, aby ho ostatní také považovali za probuzeného, tak otravuje - strašně, dlouhá léta.

Ti, které druzí považují za probuzené, když otevřou forum, tak nikoho neotravují. Nabídnou, že když někdo bude mít otázky, tak mu odpoví, a jinak se baví normálně jako všichni ostatní. Nevěšej nikomu svoji probuzenost na nos. Pohoda.

[Alaja]

Navrhla bych jí, aby si konečně dala dohromady ucelený koncept toho, čemu ona věří a co provozuje (a co chce učit jiné...), a dala ho na jedno zamčené vlákno na té své poradně. To aby příchozí věděli, do čeho to vlastně vlezli.
Ale asi je to nemožné....ne, že by to nebyla schopna udělat, ale asi by to musela po pár letech z gruntu měnit, to své učení. Jinak by se sama usvědčovala z toho, že občas své stanovené limity s lehkou myslí překračuje, podle toho, co je právě v kurzu.

Na Jz začínala vlastně s knihou Myšlením k bohatství, pak ji upoutala kniha pět Tibeťanů......no a pak se to rozjelo jiným směrem, až nakonec myšlení zcela odvrhla, asi už nebylo zapotřebí....
Možná je v tom všem namočen a zakopán nějaký ten perfekcionalismus...

[adiuv]

Probuzení odpovídají těm, kteří za nimi z vlastního zájmu přišli - poslechnout si jejich přednášku, pokládat jim otázky... anebo jen tiše spočívat v jejich Přítomnosti. Mnozí Probuzení jsou jasnovidní a dokážou proto odpovědět i na nevyslovenou otázku, kterou si někdo při setkání s nimi myslí.

Jinak Probuzení mlčí.

Nehlásají nic těm, kteří neprojevili zájem se s nimi setkat, na něco se jich zeptat, být v jejich přítomnosti.

Především nikoho neotravují. Ale když někdo začne sám sebe považovat za probuzeného a má obrovskou touhu, aby ho ostatní také považovali za probuzeného, tak otravuje - strašně, dlouhá léta.

Nejlépe a nejsnáze radíme ostatním, ti ale nemusí radu přijmout.

Snažte se těmto radám vyhnout. Lidé se budou takovým radám spíše bránit a budou vás považovat za pěkně otravné.
Pokud jste tedy v pokušení někomu poradit, zastavte se a zeptejte se ho, jestli o radu stojí.

https://www.jakubsafranek.cz/safranek/n ... adane-rady

[Nic]

Navrhla bych jí, aby si konečně dala dohromady ucelený koncept toho,....

Jaký smysl má radit někomu, kdo se na nic neptal?

Asi žádný. Protože je to marný, je to marný, je to marný...

Jako by perly na stěnu házel.

Možná by bylo moudřejší házet hrách sviním, ty by z toho alespoň něco měly.

[adiuv]

Čím větší radílek, tím méně užitečné jeho rady jsou. Ve většině případů tito chorobní radílcí radí a dávají takové pokyny, které jsou pro druhého zcela samozřejmé a jasné, tedy absolutně neužitečné a hlavně zbytečné. Pokud takového radílka upozorníte, že vám stále dává nějaké rady, bude argumentovat tím, že je to pro vaše dobro. On totiž ví lépe než vy, co je pro vás dobré.

Takový člověk obvykle nemívá kvalitní vztahy s lidmi.

Setkává se s nepřijetím svých dobře míněných rad a to mu pochopitelně vadí, může pak zareagovat i velmi podrážděně.

[Alaja]

Ale stejně, holky a kluci, uznejte, že bez některých příspěvků by to bylo na duchovních diskusích nudné a fádní. Takhle, když si do permanentního radílka trošičku šťouchnete, hned je na diskutárně živo ....

[adiuv]

...ale bez některých příspěvků by to bylo na duchovních diskusích nudné a fádní. Takhle, když si do permanentního radílka trošičku šťouchnete, hned je na diskutárně živo ....

Asi záleží taky na tom, co který čtenář nebo účastník diskuse preferuje.

Mně přijde trochu škoda, když spousta užitečných informací je kvůli jejich neustálému doporučování na diskusních fórech lidem k ničemu.

V diskusích je dobře vidět, že když se někdo pokouší přimět druhé, aby jeho dobře míněné rady přijali, vyvolává tím v nich pravý opak - oponování.

Můžeme ale zkusit pochopit, jak to v nás všech ve skutečnosti funguje a začít si všímat svého neuvědomovaného, skrytého nátlaku na ostatní, byť´v tom nejlepším úmyslu´- protože právě ten v nich pořád znovu vyvolává odpor. A jejich šance přijmout to, co doporučujeme, se tím naopak zmenší. Naštěstí je možné pochopit, že tady jde o určitou přírodní zákonitost, která funguje bez ohledu na to, co si o ní myslíme... tak jako ostatní přírodní zákonitosti.

Pak nám může svitnout, že naše nevyžádané rady a doporučování v tom nejlepším úmyslu jsou vlastně něco jako medvědí služba - prokážeme-li někomu medvědí službu, znamená to, že jsme v dobrém úmyslu napáchali víc škody než užitku. Naše dobře míněná snaha dotyčnému nejen nepomohla, ale naopak mu uškodila. To, co jsme doporučovali, má teď propojené s pociťováním odporu a jeho možnost to akceptovat se tak ještě víc oddálila.

Opravdu ale není snadné si plně uvědomit, že každé chtění, aby ti druzí naši užitečnou radu přijali a patřičně ji ocenili, v nich zákonitě vyvolává odpor a odmítání - se všemi nepříjemnými důsledky.

[Alaja]

Ono už to tak bylo i na JZ. Tak jsem ji tenkrát doporučila, aby si pořídila vlastní diskusní stránky. Což kupodivu učinila.
Chvíli jsem tam u ní pobyla, ale jelikož mi to tam nakonec nevyhovovalo, tak jsem se přemístila sem.

Ale stejně se i tady ty její příspěvky plné rad, jak dosáhnout jejího typu extra super osvícení vyskytují dost často....o ničem jiném už ani nedokáže napsat kloudnou větu...

[adiuv]

Když v tom nejlepším úmyslu dáváme pořád znovu rady druhým... a oni je nepřijímají ... ...
Co s tím?

V diskusích je dobře vidět, že když se někdo pokouší přimět druhé, aby jeho dobře míněné rady přijali, vyvolává tím v nich pravý opak - oponování.

Můžeme ale zkusit pochopit, jak to v nás všech ve skutečnosti funguje a začít si všímat svého neuvědomovaného, skrytého nátlaku na ostatní, byť´v tom nejlepším úmyslu´- protože právě ten v nich pořád znovu vyvolává odpor. A jejich šance přijmout to, co doporučujeme, se tím naopak zmenší. Naštěstí je možné pochopit, že tady jde o určitou přírodní zákonitost, která funguje bez ohledu na to, co si o ní myslíme... tak jako ostatní přírodní zákonitosti.

Pak nám může svitnout, že naše nevyžádané rady a doporučování v tom nejlepším úmyslu jsou vlastně něco jako medvědí služba - prokážeme-li někomu medvědí službu, znamená to, že jsme v dobrém úmyslu napáchali víc škody než užitku. Naše dobře míněná snaha dotyčnému nejen nepomohla, ale naopak mu uškodila. To, co jsme doporučovali, má teď propojené s pociťováním odporu a jeho možnost to akceptovat se tak ještě víc oddálila.

Opravdu ale není snadné si plně uvědomit, že každé chtění, aby ti druzí naši užitečnou radu přijali a patřičně ji ocenili, v nich zákonitě vyvolává odpor a odmítání - se všemi nepříjemnými důsledky.

A když někdo dává nevyžádané rady nám?

Inu... ... - i to se dá využít - k rozpouštění vlastních závislostí.

Mně přijde důležité si uvědomit, proč mi rady druhých vadí, proč ve mně vyvolávají odpor a odmítání... Proč tomu tak je? Určitě to má nějakou zjistitelnou příčinu.

Bude to možná tím, že v Evropě a tedy i u nás bylo v minulosti zvykem vychovávat děti přísně, autoritativně, způsobem "musíš - nesmíš"!

Zřejmě to byl důsledek křesťanského náboženství, které i u nás do nedávna po celá staletí převládalo. Z kazatelen kněží hřímali výhrůžky a rodiče se pochopitelně báli, aby jejich děti kvůli nedodržování toho "co se má" nepřišly do pekla. I naše generace ještě zažívala tvrdě autoritativní výchovu, doma i ve škole. Na gymnáziu bylo náboženství povinným školním předmětem (bylo to obyčejné všeobecné gymnázium, žádné církevní). Museli jsme se taky všichni každou neděli účastnit mše svaté, každý tam, kde bydlel, katecheta při hodině náboženství u každého studenta dodatečně kontroloval, jestli se nedělní mše zúčastnil.

Do nedávna převládající autoritativní výchova proto zanechala v lidech spoustu potlačeného odporu, protože ho v dětství ani v dospívání nesměli dávat najevo. A tyhle v podvědomí uložené emoce se automaticky zaktivují, kdykoliv se pak člověk setká s nějakým autoritativním projevem, i když třeba jen náznakovým a v podtextu - s energií typu "měl/měla bys to tak udělat, uvidíš, že ti radím dobře!"

Čtení diskusí se dá ale využít i k postupnému zprázdňování toho podvědomého skladiště potlačených emocí. Takže i odpor, který se v nás při čtení nějakého příspěvku objevil, je možné nechat v klidu probíhat a tiše ho v sobě pozorovat. Odpor tak sám od sebe postupně slábne, až nakonec úplně zmizí. Nejrychleji zmizí, když se pozoruje neosobně, prostorovým vědomím coby pohyb tvaru vědomí.

A to naše podvědomé skladiště se tím zas o trochu zmenší...

Nisargadatta Maharadž to říká stručně:

"Musíte se okamžik za okamžikem nepřetržitě pozorovat, obzvláště svou mysl, a nic neopominout. Toto nezúčastněné pozorování je základem pro to, abyste oddělil Já od ne-Já."

http://www.advaita.cz/26151n-10.-nezuca ... ja-jsem-to

[Trini]

Mě by zase zajímalo, proč někdo trpí tím, že má potřebu/nutkání druhým radit.

Na pomáhání (třeba i radou) je možné dívat se z pohledu ega nebo z pohledu lásky.

Z pohledu ega
je tady boj o nadřazenost, kdo z koho, dokazování si kdo je chytrý, kdo je hloupý, kdo je na vyšší úrovni, kdo je na tom hůř a vzniká z toho řevnivost.

Z pohledu lásky
děláme pro druhé totéž, co bychom udělali sami pro sebe, kdybychom to potřebovali a případnou pomoc přijímáme s vděčností.

Proto přirozeností Probuzených je, že se o své Poznání dělí:

"Mým záměrem je požehnat jejich život, dát jim... aby byl jejich život stejný, jako můj."(Mooji)

V každém okamžiku je možné si uvědomit, jestli to, co píšeme, vychází z lásky, nebo z ega,

tedy potřeby dokazovat,

že někdo druhý není OK.,

nebo jde o radostné sdílení toho nejlepšího, co poznáváme.

V každém okamžiku si můžeme uvědomovat jestli se na toho, jehož text čteme, díváme láskyplně...

Podle tvé reakce na můj text, poznávám, že jsi reagovala z ega a ne z lásky.

Zatím nejsi schopná se na mne dívat láskyplně. Tím je tvoje rada/poučování nanic. Škoda.

V podstatě jsi z pozice ega hájila své bezohledné poučování přesně podle manýrů politiků.

Dávám to sem, protože kdybych to napsala na Poradně, tak by ses na mě podívala tak láskyplně, že bys to okamžitě smazala.

[adiuv]

http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.p ... 79#p144479

Z pohledu lásky děláme pro druhé totéž, co bychom udělali sami pro sebe, kdybychom to potřebovali.

Ano. Když se objeví potřeba - když nám něco chybí a proto hledáme, jak tuhle potřebu uspokojit.

Proč ale radit ostatním účastníkům internetových diskusí, kteří nemají potřebu ani zájem číst tady nejrůznější osobní doporučení a rady a dávají to jasně najevo?

Mlující osobní já se může snažit druhým pomáhat a nemusí si přitom vůbec uvědomovat, že jeho snahy jim mohou spíš uškodit. Na rozdíl od toho, co říkají Probuzení, kteří odpovídají těm, co za nimi přišli a ptají se jich, protože jim důvěřují, osobní já se svou potřebou stále druhým radit vůbec nevnímá, že místo aby to co ono samo považuje za projev lásky druhým pomáhalo, jim naopak ubližuje.

Čím?

Nevyžádané rady v druhých vyvolávají přirozený odpor. Není divu, většina lidí si musela od dětství vyslechnout tolik nevyžádaných rad, že už v pubertě se v nich začala objevovat první vzpoura proti všem, kteří jim stále radili a něco doporučovali.

V diskusích je dobře vidět, že když se někdo pokouší přimět druhé, aby jeho dobře míněné rady přijali, vyvolává tím v nich pravý opak - oponování.

Můžeme ale zkusit pochopit, jak to v nás všech ve skutečnosti funguje a začít si všímat svého neuvědomovaného, skrytého nátlaku na ostatní, byť´v tom nejlepším úmyslu´- protože právě ten v nich pořád znovu vyvolává odpor. A jejich šance přijmout to, co doporučujeme, se tím naopak zmenší. Naštěstí je možné pochopit, že tady jde o určitou přírodní zákonitost, která funguje bez ohledu na to, co si o ní myslíme... tak jako ostatní přírodní zákonitosti.

Pak nám může svitnout, že naše nevyžádané rady a doporučování v tom nejlepším úmyslu jsou vlastně něco jako medvědí služba - prokážeme-li někomu medvědí službu, znamená to, že jsme v dobrém úmyslu napáchali víc škody než užitku. Naše dobře míněná snaha dotyčnému nejen nepomohla, ale naopak mu uškodila. To, co jsme doporučovali, má teď propojené s pociťováním odporu a jeho možnost to akceptovat se tak ještě víc oddálila.

[Nic]

Proč ale radit ostatním účastníkům internetových diskusí, kteří nemají potřebu ani zájem číst tady nejrůznější osobní doporučení a rady a dávají to jasně najevo?

Proboha, proč by někdo četl něco, co nemá potřebu a ani zájem číst? Proč by někdo, kdo nemá zájem číst něco o chovu žížal, musel dávat najevo, že by se nemělo psát o zakládání kompostu?

Proč by si někdo měl pěstovat čtením něčeho, co nemá zájem číst, svůj odpor?

Nevyžádané rady v druhých vyvolávají přirozený odpor. Není divu, většina lidí si musela od dětství vyslechnout tolik nevyžádaných rad, že už v pubertě se v nich začala objevovat první vzpoura proti všem, kteří jim stále radili a něco doporučovali.

Proč reagovat na každou informaci dětsky, brát si ji osobně jako pokyn, který se musí následovat a pak vnitřně s tím pokynem bojovat?

Proč vše neprokonzultovat s vlastní niternou moudrostí a uvědomit si hned na začátku, jestli : ANO, tohle mi souznívá s pravdou, NE, tohle mě nezajímá.

V diskusích je dobře vidět, že když se někdo pokouší přimět druhé, aby jeho dobře míněné rady přijali, vyvolává tím v nich pravý opak - oponování.

Když se budeme dívat na diskuzi z pohledu iluze oddělenosti, jako ego, tak si můžeme brát osobně: "Někdo mě chce poučovat, někdo chce se mnou manipulovat, někdo mě chce někam nalákat, někdo mi chce dokázat, že nejsem na dost vysoké úrovni."

Při neosobním vnímání, je tady jen projev, který nemá co v nás ohrozit. Nejsme tím egem, kterého by se mohlo cokoliv dotknout. Co by mohlo být ponížené.

Můžeme ale zkusit pochopit, jak to v nás všech ve skutečnosti funguje....

Přesně tak, můžeme si všimnout, jestli se ztotožňujeme s iluzí oddělenosti, individualitou, egem, na které může být činěn nátlak, nebo jestli tady je jen neosobní uvědomění, nad kterým mysl nemá žádnou moc.

Ve skutečnosti to, co se jeví pro naše ego jako dráždivé, na jedné straně přitažlivé, na druhé straně ohrožující, je přesně to, co nám pomáhá se od iluze ega osvobodit.

[adiuv]

Při neosobním vnímání se neobjevuje žádná potřeba druhé poučovat a radit jim bez ohledu na to, jestli o to stojí nebo ne.

Takovou potřebou je ovládané osobní já.

Když někdo druhé neustále poučuje a znovu a znovu jim něco doporučuje, zřejmě ho k tomu cosi uvnitř v něm samém pudí. Nemá jinou možnost než v tom pokračovat, dokud v něm nevznikne zájem, proč to dělá, co uvnitř v něm samém ho k tomu pořád znovu nutí, co tím chce získat, a díky tomu bude schopný konečně rozpoznat, proč se to nutkání něco radit a doporučovat (těm podle něj neexistujícím) druhým v něm stále znovu objevuje.

Dalo by se o tom mluvit u všech duchovních učitelů, Mistrů, kteří přednášejí, mluví, píšou?

Nedalo.

Nedělají to proto, aby druhým neustále dokazovali svou vlastní osvícenost, i když se jich nikdo na nic neptal.
Mistři, kteří přednášejí, mluví, píšou, reagují na opakující se otázky, pozvání a prosby těch, kteří se na ně obracejí. Jinak jsou potichu.

[Nic]

Při neosobním vnímání se neobjevuje žádná potřeba druhé poučovat a radit jim bez ohledu na to, jestli o to stojí nebo ne.

Můžeme se teď na tuhle větu podívat skrz ego, skrz osobu, která si vše bere osobně a pomyslet si: "Proč mě Adiuv o tomhle chce poučovat?" Což může rozehrát sérii obranných myšlenek. "Myslí si, že je chytřejší, než já?" "Myslí si, že jsem hlupák, kterého má potřebu poučit o tom, jak to při neosobním vnímání je?" ....

A může tady být neosobní vnímání téhle věty, jako jakékoliv jiné věty: "Objevila se tahle myšlenka." " Ano, při neosobním vnímání tady není žádná potřeba ani poučovat a ani tu nevyvstává pocit, že by byl někdo poučovaný, i když poučení ta myšlenka může přinášet."