TND - Temná noc duše

[adiuv]

K tomu, aby pro život ztratil smysl, nemusí mít osobní já žádný konkrétní důvod – prostě to nastane samo od sebe, jako zemětřesení, které trvá... Říká se tomu "temná noc duše" (TND)... "pád do nicoty... do prázdnoty".

Eduard Tomáš píše, že ve své temné noci se pokusil o sebevraždu, aby tomu utrpení unikl. Později se pak o tuhle zkušenost TND, kterou se rozpouští osobní já člověka, podělil ve svých přednáškách i v knihách. Např. v knize Paměti mystika II.
https://usmev-v-nas.webnode.cz/news/temna-noc-duse/).

Vědět o co jde je velká pomoc, protože TND – jako drtička osobního já (i s jeho pozitivními a negativními reakcemi) – nastane v určité vývojové fázi sama od sebe, bez jakýchkoliv vnějších příčin. Bez ohledu na to, co by člověk rád a co považuje za užitečné.

Anselm Grün: "Cílem temné noci je vnitřní tříbení člověka..."

Stejnou funkci může mít podle Jana od Kříže i deprese. "I když se vyprahlost někdy spojuje s melancholií, nezpůsobuje proto o nic méně očistu mysli..." "Temná noc osvobozuje duši od veškeré závislosti, od ulpívání."

Eduard Tomáš po létech o tom ve své knize napsal: "Jedná se, pravda, o očišťující proces, ale vy to nevíte. Nevíte, že je to očišťující proces, který vás má naučit hlubšímu sebeodevzdání a pokoře ... Dal byste celý život za jediný paprsek duchovního světla nebo aspoň naděje, ale nakonec jste zbaven i tohoto přirozeného toužení a hlavně jakékoli naděje, protože i ta se ztratí. Vypaří se bez varování a vám se zdá, že je to naprostý konec a zmar všeho – štěstí i života."

Úplně zmizela energie, chuť něco udělat, snažení něčeho dosáhnout. Prvotní je pocit nesmyslnosti, který se může objevit, ať jde o cokoliv. TND mívá různou intenzitu, někdy trochu poleví, v plné síle se projevuje jako totální apatie ke všemu, i k životu. Člověk trpí, protože se mu (=jemu, tj. jeho osobě) všechno jeví jako úplně nesmyslné, a síla našeho utrpení je přímo úměrná síle nepřijímání nesmyslnosti toho. Všechno, co předtím mělo nějaký smysl, se najednou vnímá jako prázdné, Prázdnota je i tam, kde se zatím nikdy nevnímala, i ve všem projeveném. Zabydlela se ve světě, kde ego žije a dýchá, a berou se mu tak všechny hračky.

Ztrácí tím smysl jeho hra, smrskává se tak osobní já, které si většinou vůbec neuvědomuje, proč a na čem ulpívá.

Protože v TND už nejde o nic usilovat ani v tom nejlepším úmyslu, k jednání teď dochází bez vnitřních motivací. Důsledek? Udělá se - bez sebemenších problémů, bez odporu a bez chtění - v dané chvíli to, co se vnímá jako užitečné nebo nutné, to se pozorně zpracuje a ošetří – nic víc.

Když je osobní já ničené utrpením, může být velikou oporou vědomí, že každým utrpením se kousek té dychtivosti našeho osobního já a jeho automatického ulpívání na výsledcích taví. Že TND je sice moc těžká zkušenost, ale že je to ve skutečnosti pomoc, dokonce by se dalo říct Milost. Rozpouští v nás něco, co se vědomým pozorováním rozpustit nedá, protože je to příliš málo nápadné, než abychom si toho všimli.

Přijímáním čehokoliv negativního nebo nežádoucího, co se objeví, prostě faktu, že to vyvstalo, se to trápení stává snesitelné. Dokonce pak při světlých chvilkách v TND člověk za to trápení často dodatečně poděkuje. Ono se vždycky po čase zpětně ukáže, že tím nějak samo od sebe zmizelo něco z jeho navyklého reagování... z emočního preferování nebo odmítání, včetně jeho spouštěčů, které jsme si předtím u sebe vůbec neuvědomovali.

Možná proto Probuzení říkají, že TND je Milost. Je to nejpřímější tavení iluze dvojnosti, od rána do večera. Prostě fáze vývoje lidské bytosti ke stavu čistého, neosobního Bytí. Možná proto se občas na chvíli objeví zkušenost předtím neznámá, stav tiché neosobní láskyplnosti... nekonečného prostorového pozorujícího vědomí k dění a ke všem jeho jevům... bez jakéhokoliv osobního já i jeho preferencí...

...

PS. Paul Brunton předvídal, že tohle se postupně začne v různé míře dít stále většímu množství lidí, protože se v tomto století začnou zvyšovat energetické vibrace, které na nás působí. Díky konkrétním zkušenostem, že tyhle stavy mají za následek i velmi pozitivní změny, může být docela úlevné zjistit, že to není žádná psychická porucha, kterou by psychiatři označili jako bezpříčinnou depresi. Ta na rozdíl od TND vede jen ke stále se zhoršujícím psychickým stavům.

[Alaja]

viewtopic.php?f=98&t=1384&p=8208&hilit=noc+du%C5%A1e#p8208

Anselm Grün: Temná noc duše

Ukázka z knihy Anselma Grüna „Deprese jako šance“
Nakladatelství Portál 2009

[adiuv]

viewtopic.php?f=19&t=537

[Alaja]

Další pohled na TND:

Paul Brunton - O temné noci duše

paul_brunton_001.jpgPaul Brunton (21. října 1898 v Londýně – 27. července 1981 ve Vevey ve Švýcarsku) byl britský filosof, mystik, a cestovatel. Je autorem třinácti knih (vydaných za jeho života), z nichž první, Tajnosti indické, byla publikována v roce 1934, a poslední, Duchovní krize člověka, v roce 1952.
PhDr. Paul Brunton předložil Západu jógu a meditaci, a pracoval na způsobu, jak vyjádřit jejich filozofické pozadí běžně srozumitelnou, vědeckou řečí Západu, která by nekladla na čtenáře požadavek studovat originální zdrojové termíny v orientálních jazycích, které podle Paula Bruntona nejsou pro běžného člověka na Západě tak důležité, jako jejich podstata. Pokud to bylo možné, hledal slova stejného významu v moderních jazycích Západu, případně hledal jejich vhodné řecké, nebo latinské deriváty.(zdroj)


O temné noci duše

Paul Brunton:,, Když přijde temná noc duše, její účinky žáka omráčí. Jeho dychtivé snahy zaniknou v sklíčenosti a jeho duchovní cvičení upadnou v zapomnění. Nezáleží mu na ničem, co se děje kolem něho a vše vypadá tak bezcílné, bezvýznamné malicherné. Musí se nutit, aby pokračoval v zevním životě jako obvykle. Jeho vůle je netečná a jeho city deprimované. Vnitřně se cítí mrtvý, je si sotva vědom něčeho jiného kromě svého vlastního stavu. Zkušenosti a okolnosti, které mu každý den přináší, procházejí jako ve snu.“

Je nepříjemnou skutečností, že vzestupy během našeho hledání jsou vykoupeny pády. Zbavení veškerého pocitu, že božské skutečně existuje, je stejně tak součástí naši duchovní zkušenosti v našem hledání, jako je i jasné ujištění se o jeho existenci. Skutečnost zažíváme nejdříve v záblescích. Není to vyšší Já, které se takto objevuje a mizí před upřeným pohledem aspiranta, vyvolávaje v něm střídavé stavy šťastného dosažení a ubohé nemohoucnosti, nýbrž je to milující Milost vyššího Já. Kdykoli se vylévá, uchazeč reaguje nejdříve silným pocitem duchovního strádání, suchosti, temnoty a toužení. To přináší silný pocit neštěstí, nespokojenosti a zklamání. Ale přináší to také zvýšenou a zesílenou touhu po nadpozemském a nechuť k pozemskému. Tato fáze pomine a následuje ji fáze tak osvěcující, jako byla předešlá temná, tak radostnou jako byla předešlá nešťastná, tak plodnou, jako byla předešlá neplodnou a tak blízko skutečnosti, jako se předešlá zdála být od ní vzdálená.

V této svaté přítomnosti probíhá očisťující proces. Staré známé nedokonalé jáství odpadá jako podzimní listí se stromů. Aspirant ve svém srdci učiní zářící odhalení o její původní dobrotě. Ale běda, když se přítomnost vytratí, nižší já se vrátí a ujme se znovu vlády. Období osvícení je často následováno obdobím temnoty. Příchod neočekávaného duchovního pokroku, je obvykle následován obdobím ústupu. Jásot střídá sklíčenost, očekává nás ještě větší zkouška. Nadjá požaduje tak naprostou, tak úplnou oběť, že i přirozené toužení po osobním štěstí musí být obětováno. Protože žádný začátečník ani středně pokročilý aspirant by nemohl tuto temnou noc duše snést a dokonce ani vysoce pokročilí ji nedokáží snášet bez reptání, je vyhrazena pouze pro poslední skupinu. To znamená, že přichází na pokročilém stupni stezky mezi obdobím velkého osvícení a obdobím vznešeného sjednocení.

Temná noc duše je obdobím duchovní stagnace, mravní sklíčenosti a mentální únavy. Žák je vyučován tou nejkrutější zkušeností, že božská skutečnost nesmí být zaměňována s jeho vědomou , mentální a ani citovou reakcí na ni. Protože náleží k neznámé a nepoznatelné říši, která přesahuje lidské schopnosti a vzdoruje lidskému vnímání. V tomto období se mystik bude cítit opuštěn, citově unaven, intelektuálně znuděn do té míry, že se může stát ,,nemocnou duší“. Meditační cvičení budou nemožná a neplodná, duchovní touhy mrtvé a nepřitažlivé. Zachvátí ho pocit strašné osamělosti. Může převládnout pocit, že další postup je ochromen. I když to tak nevypadá, je toto vše součástí našeho vývoje. Během tohoto temného období jsme často uvrženi do nového typu zkušeností. Nadjá nám předkládá zkoušky, kterými máme projít a dosáhnout rovnováhy.

Největším nebezpečím ,,temné noci“ je oslabení vůle se současným znovuobjevením starých, zapomenutých špatných sklonů. V tomto bodě je aspirant skutečně zkoušen a část těch, kteří dosáhli tohoto vysokého stupně, ve zkoušce neobstojí a na mnoho let klesnou na nižší úroveň. Žák musí dovršit všestranný vývoj ega, vyvážit ho a vyrovnat, potom se ho zcela vzdát. Teprve pak může vyplynout dokonalá a trvalá jednota s Nadjá. Reakce ve formě dočasné a menší temné noci duše může nastat po zažití záblesku, vytržení nebo rozšíření mysli. V tomto období se Božství zdá být velmi vzdálené. Citová netečnost a intelektuální malátnost padají na člověka, který nenachází žádnou pomoc v sobě ani mimo sebe. Objeví se strach, který vyvolávají obavy, že se to stane trvalým stavem.

Noc je nejtemnější před svítáním. K trýzni dochází jen proto, abychom si více cenili božského navštívení. V tomto hlubokém působení je duchovnost světce zcela prostá zření, cítění a vědomí. Žáku je na nějaký čas odebráno vše co získal a přitom jsou zbytky jeho ega neúprosně drceny. Ztrácí sebedůvěru, dostaví se nepříjemný pocit selhání, pesimistické přesvědčení, že už nikdy nenajde mír, radost nebo štěstí. Pak se ale dostaví opravdové a trvalé osvícení. Nadjá není od nás vzdáleno během té nejdelší temné noci duše o nic víc, než tomu bylo uprostřed extáze a radosti. Tento stav není trvalý, ale je dost hluboký na to, aby naše trpělivost byla zkoušena.

Temné období může trvat i několik let, ale může pominout i v jediném roce. Objeví se nálady, ve kterých se lidský život zdá bezcílný a bezúčelný, práce nudná a potěšení skličující. Takováto období, kdy se mystický život zdá být nudný a neskutečný, tupý a chmurný, lze očekávat. Jedná se o běžnou zkušenost v životě většiny hledajících. Dokazuje to jak je žák bezmocný, protože poslední slovo má božská milost. To neznamená, že bychom měli opustit své úsilí, ale naopak musíme pokračovat v meditacích, modlitbách a studiu. Protože tyto činnosti způsobí příchod Milosti.

Nápadným rysem duchovní temné noci je strašná vnitřní otupělost a nesnesitelná prázdnota, ochromující citová vyprahlost a intelektuální otupělost. Je to tragické období, ze kterého se jen stěží vynoříme bez hořkého reptání a vzdorné obžaloby Božství. V ničem nemůžeme nalézt úlevu ve svém utrpení, a tak se naše chování stává bezcílným a nesmyslným. Temná noc duše je nepříjemná záležitost vyznačující se ztrátou provádění meditace o duchovních námětech, neschopností vstoupit do nálady duchovní extáze. Duchovní touha se stane lhostejnou, odhodlání nalézt pravdu se poněkud vytrácí. Cítíme se ztraceni, objeví se strach a výčitky svých hříchů za které, jak se mylně domníváme, jsme trestáni.

Může se zdát, že jsme zcela osamoceni, žádný přítel, žádná kniha ani žádný učitel nemohou pomoci. V ničem, co v nás dříve vyvolávalo nadšení, nenajdeme žádnou útěchu. Nic nemůže nahradit vyciťování božství, které mu nyní tak chybí. Avšak je to pouze fáze, která se během času sama upraví. Nemůže udělat nic víc, než se držet pevné víry, že vše pomine v době, stanovené moudrostí svého vyššího Já. Musí být trpělivý, neboť to čím prochází mu skutečně prospěje. I když je to velmi nepříjemné pro emoce, je to nutné, aby se dostal nad ně a aby žil v intuitivním klidu. Musí čelit tvrdé lekci, která ho má naučit odpoutanosti od osobních citů a která musí být zvládnuta, má-li dosáhnout vnitřního míru.

S příchodem temné noci duše vstupujeme do pusté netečnosti, ztrácíme zájem o věci a záležitosti, po kterých jsme dříve tolik toužili. Je to prodloužená strnulost, období tupého nekonečného čekání, že nastane nějaká změna. V tomto temném období se může zdát, že žít život je bezúčelné, události bez významu a celý svět iluzorní. Temná noc duše je vlastně určitou fází duchovního růstu. Není třeba se jí bát více než se bojíme příchodu temné noci v našem zevním světě. Temná noc duše není trestem za spáchané hříchy, ale prostředkem ke zničení egoismu. I když se může zdát, že jsme vystavováni neužitečnému utrpení, uvolňuje nás to víc a více ze sevření našeho ega. Nepřítomnost vyššího Já, Boha nebo milosti je v tomto stavu pouze zdánlivá. Jsou stále pod onou temnotou.

V tomto procesu, který je vážnou zkouškou lidské duše na kritickém stupni její evoluce, kdy nastává nutnost úplné změny vztahu mezi nižším a vyšším jástvím, jsou vynášeny na povrch všechny skryté chyby, slabosti, všechno latentní zlo. Tak mohou být odhaleny tím, čím jsou a odstraněny. Veškerá latentní špatnost se postupně aktivizuje. Ve stejnou dobu se také projevují dobré vlastnosti, takže v něm existuje vnitřní boj, který ustanovily zákony hledání, aby ho podstoupil a sám dovršil. Tak se z velké části osvobodí od připoutaností a zejména od připoutanosti k egu. Jeho srdce se vyprázdní a do této prázdnoty může proudit Milost. Přijímejme ji trpělivě, klidně, pokorně a odevzdaně jako určenou k našemu pravému dobru.

Máme-li být skutečně odevzdáni božské vůli, přijmeme plně tuto temnotu a dáme svůj upřímný souhlas skryté, nepostřehnutelné činnosti Nadjá v sobě. Pokud věříme, chápeme nebo víme, že se skutečně jedná o činnost Nadjá a projev jeho milosti, pak je temná noc mnohem méně temnou. Pokud by nás Nadjá nevedlo závěrečnou temnou nocí, jak jinak bychom mohli poznat, že není v našich silách a schopnostech, povznést se konečně do trvalého osvícení? Přestože si v této krizi připadá žák nejvíce opuštěn, je ve skutečnosti nejvíce veden, veden od Dlouhé stezky, která dospěla ke svému konci, ke Krátké stezce, po níž nyní musí začít putovat.

Konec ukázky z knihy: Zápisky Paula Bruntona 15: Pokročilá kontemplace, Mír ve Vás

http://www.kanal22.cz/clanky/knihy-a-li ... -duse.html

[Alaja]

Synchronicita: Temná noc duše

Musím s něčím ven. S něčím, co mě hodně sere. O co jde?

O hodně. Na rovinu, jde o všechno. O naše životy, o životy vašich blízkých, vašich partnerů a to by vás mohlo zajímat nejvíc: jde o váš samotný život anebo vašich dětí.

Může se vám to stát při porodu nebo naopak při potratu. Může to spustit smrt ve vašem okolí obecně. Nebo ztratíte práci či partnerský vztah, můžete se přestěhovat a tak nějak se nechytnout v novém prostředí a bum, je to tady.

Můžete zažít silnou emoci, ať již při terapii nebo v životě a je to. Nebo se zkrátka jen stále nedaří a nedaří. Možná jste zažili něco, co vás přesahuje nebo máte doslova psychedelický zážitek, ale vlastně nevíte, jak ho zpracovat.

Možná jste to jen přehnali s meditací, s jógou nebo zenem. Anebo jste nic nepřehnali, což je pravděpodobnější, ale neměli jste ve vašem cvičení správné vedení. Váš učitel je přece skvělý a nechápete? Omyl, jde o situaci plynoucí ze systému. Přiznejte si, že on s tím neuměl zacházet. Jak to? Neumí to žádný. V Koreji těm, co se to stane, jen zavolají ambulanci. To je jejich řešení a řešení vašeho učitele.

Anebo se v životě jen tak plácáte a vlastně je to pravda, nerozumíte si a ryjete držkou zemi. Jako byste se rozpadali.

Také můžete mít divné pocity okolo páteře, ale na doktora to není. Ostatně kamarád, se kterým to máte podobné, to zkusil, a jemu doktor navrhl pro jistotu minimální dávku antidepresiv.

Možná jste praktikovali nějakou neznámou meditační techniku, možná "ty věci" datujete od vašeho půstu nebo těch těžkých týdnů, kde jste dlouhodobě nemohli spát. Práce bylo také dost.

Nebo je to jenom jízda, zažíváte extrémní příliv synchronicit a nic se zatím neděje. Nebo už děje, někde se to zaseklo. Něco je špatně.

Možná se u vás střídají jasné stavy vědomí, které ke svému údivu musíte vyhodnotit jako jasnozřivé, s pocity opravdového zmatku. Vlastně ten zmatek je až šílený. Nikdo vám nikdy nedal mapu, jak se s těmito stavy vypořádat.

A jdeme dál.

Nezvyklé energetické projevy, které pociťujete na začátku jako svědění nebo štípání v dolní části páteře, sílí a zřetelně si uvědomujete, že síla nebo pohyby energie v této oblasti jsou stále silnější. Jednoho dne sedíte u stolu a to je poprvé, co se trochu leknete, zatímco v klidu píšete, tak ta energie s vámi poměrně výrazně pohybuje ze strany na stranu.

A jdeme nejdál.

Až jednoho dne vás ta energie prostoupí docela. Cítili jste každý den, jak stoupá, ale teď už to nejde zastavit, ani kdybyste chtěli. Zorničky máte rozšířené na maximum.

Přichází první neobvyklé stavy vědomí. Náhle něco "víte". Je to naprosto jasný a přesvědčivý vhled a často se týká nějaké blízké osoby, nebo osoby, se kterou máte komplikovaný vztah. Vhled může přijít lehce, jen tak, jako vánek nesoucí snad nějakou karmickou vzpomínku, někdo může do takového stavu poznání upadat dramatičtěji.

Časté je pohazování hlavou při ležení a "propadání" se do jiných, zpravidla již uplynulých vrstev času a vědomí. Co váš naprosto šokuje, po tomto zážitku se vztah s onou osobou, která v něm figurovala, zřetelně zlepší, někdy zcela uzdraví. Poprvé pocítíte něco, co byste nejspíš nazvali kosmická láska, jen tak, ke všemu.

Někdy vás ta síla vyloženě popadne a vy řeknete něco, co jste si nikdy předtím nedovolili. To nic není. Ta energie vás začíná nějaké věci DĚLAT. Můžete si uklidit pokoj jako nikdy předtím. Dokonce provedete nějaké opatření, duchovní úkon a za týden se s překvapením dočtete, že jde o nejznámější feng-shui rituál.

Můžete provádět i jiná opatření, třeba nějak skládat věci, nebo nějaké okamžitě musíte vyhodit, nebo změníte naráz všechen šatník a jste nekompromisní. Protože vyhodíte všechno a jdete jen v jediném tričku a kalhotách pro nové věci do obchodu, stojí to vaším rodičům za první rozhovor o vašem neobvyklém chování.

Mění se vám chutě a opět jste ve výběru neústupní. Dělá vám dobře sladké, vlastně jste mu propadli.

Jednou při ranním cvičení energie převezme iniciativu a "donutí" vás provést spontánně cviky, které jste nikdy předtím neznali. Co vám hlava nebere, ode dneška umíte lotosový sed, roky vám to nešlo, ale jakoby ta energie ho udělala za vás.

Když se asi hodinu pohybujete po pokoji, ne jak chcete vy, ale jak chce ta energie, poprvé vás napadne, jestli to vůbec půjde ovládat a kde to skončí.

Máte fantastickou vlnu, vaše komunikace jde o celé stovky procent nahoru, jasnost vědomí vás činí šťastným a brilantním, až se uvnitř leknete, když vám dojde, jak se to jmenuje. Třeba vhled, satori nebo osvícení, aspoň krátkodobé.

Druhý den je všechno jinak, staré Já spokojeně obsadilo všechny pozice a vy nechcete nikoho vidět. Oproti včerejšímu, to dnešní Já je hodno nenávisti.

Už víte, že si musíte dát pozor na nějaké lidi ve vašem okolí, protože se vás ptali, co vám je. Potíž je v tom, že držet to v jejich přítomnosti vyžaduje obrovskou dávku sebeovládání. Chce se vám létat.

Ohlašují se vám hlasy vašich duchovních průvodců nebo jste prostředníkem, proudící informace zachycujete, jde o channeling.

Přichází první zážitek, který je "za čárou". Vaše vize jednoho dne vrcholí a vy musíte jednat, zmizíte z práce a vydáváte se na pouť, kterou musíte vykonat. Víte, že na ni jde o všechno.

Probudíte se v pokoji, buď doma anebo v jiném lůžkovém zařízení.

Postupně si srovnáváte realitu vašeho pokoje s realitou vašich zážitků. Může to trvat hodiny, dny, týdny anebo roky.

Nakonec vám to dojde:

Měli jste naprosto přesvědčivé vize, které jsou pro vás zásadní po celý zbytek života. Někdy vás zaplavil silný proud karmických vzpomínek, jindy jste jen projektovali nějaký vnitřní psychický proces do objektivní reality. (např. prožíváte právě vnitřní konflikt, ale projikujete ho navenek, obáváte se tedy vnější, skutečné války anebo se rovnou chováte, že válka skutečně je)

Zažíváte opravdu silné fyzické pohyby, říkejme jim krije. Máte pocit, že musíte opustit úplně všechno ve vašem dosavadním životě, a také to uděláte.

Konečně volní! Stále vás někdy přepadnou pochyby a převládne zmatek, ale stojíte si za svým. Vzkazujete rodičům: Už ho nechci ani vidět!

Jenže okolí toho má dost a tak udělají to, co považují za nejrozumnější.

Nechají vás hospitalizovat. Dostanete uklidňující prostředky a všimnete si mimoděk, co si doktor poznačil na papírku: paranoidní schizofrenie.

Začíná peklo. Snažíte se, co nejlépe popsat, co jste zažili, dokonce i ten mimořádný okamžik, kdy k vám sestoupilo to nádherné světlo, ale k vašemu údivu, máte druhý den dvojnásobek farmaceutik.

V ten moment vám to dojde. Oni nemají stejnou mapu jako já. Nemohou se za mnou vydat. "Tohle je ještě ok, tohle je už diagnoza."

Máte štěstí, tak nějak shodou okolností jste právě dočetli knihu Stanislava Grofa a tak, protože se znovu cítíte skvěle a vaše mysl je úplně čistá, brilantně ocitujete jednu část. S pokorou, protože jste si všimli, že postava v plášti tak nějak trvá na své autoritě, když se ve svém výkladu dostanete dál. Pak konečně vyslovíte tu větu: "... a ve všech symptomech se můj stav shoduje s popisem takzvané psychospirituální krize neboli šamanské krize."

Reakce vás překvapí. Pan doktor byl dokonce spolužák pana Grofa, něco od něj má, ale ani to nečte.

Poznamená, že prášky je nutné opravdu brát, jinak to bude muset kontrolovat a dodá, že doporučuje nijak nebojovat se statistikou, která říká, že to tak bude do konce života.

Jedna věta vám opravdu zazní v uších: "Ještě prý budete rádi, až vám ty prášky bude vydávat."

Prášky mají zabrat za tři dny, ale vy jste za 24 h zbavení všech zmatku, jste plně "zpátky".

Přesto efekt jeho lékařské autority, spolu s přesvědčivou reakcí okolí, vykoná své.

Co se mi to vlastně stalo a kdo má pravdu?

Tady se cesty dělí. Buď je vám osud nakloněn a každý, ať si pod tím představí, co chce. Povede se vám tento obnovovací proces dokončit, tedy v ideálním případě dokončíte proměnu vaší osobnosti, časem razantnější pohyby energie a jasné vize ustanou, s doktory nemáte co do činění a hlavně a především: váš život má zcela jinou kvalitu. Jako by vás někdo přenesl jinam.

TRANS FORMOVAL.

Dost možná, že začnete časem působit v nějaké pomáhací profesi. Za tu dobu máte již všechnu potřebnou literaturu u sebe, a víte, že ten proces je tady odedávna, že je to archetyp. Jste tzv. zraněný léčitel. (wounded healer)

Potíž je v tom, pokud jste přestoupili na mapu oficiální medicíny.

Dnes, teď o půlnoci z 18. 12 na 19.12. 2014, nemá lékařství a její tomu nejbližší součást, psychiatrie zařazení pro spirituální zážitky. Nemá mapu.

Považuje je za patologické. Dotýká se některých až středověkých představ.

Hledá a trvá na tom, že příčina je někde v mozku! Dokonce existuje studie, která přiřadila významným zakladatelům náboženství různé diagnózy. Ježíš Paranoidní ze Schizofrenie.

Co se stane, pokud uvěříte těm, kdo neznají cestu?

To, co každému v takové situaci. Zastavíte se. Místo, aby tento požehnaný léčivý proces, který má svou inteligenci, dokončil svou práci, je přerušen a - "zaléčen".

Je to jako kdybyste vlétli se všemi lékařskými přístroji na kuklu budoucího motýla a snažili se ji za každou cenu uchovat. "Sem, rychle, ztrácím ji. Již ji tady dlouho neudržím!"

Jsou případy, kdy takový člověk celých 40 let zůstal zablokovaný ve svém procesu, energie se občas připomněla, ale s menší razancí, spíše nepříjemným způsobem. Chtěla by pokračovat, ale nejde to. Proces byl přerušen buď farmaceutickou cestou, nezřídka i elektrickými šoky, nebo potlačen vůli adepta za pomoci neznalých terapeutů, který proces neuměli podpořit a vedli vás mimo něj.

Je to smutné, ale současná medicína je v tomto případě na druhé straně od světla motýlů. Na straně tmářství.

Ty odhady jsou děsivé, až jedna třetina pacientů psychiatrických léčeben ve skutečnosti prochází jen psychospirituální krizí. Ale záleží jen na mantinelech, jaké si nastavíme.

Může být někdo vůbec nějak nenormální? Kdo stanovuje hranice "normality? Ale to je dosah mimo tohoto článku. Navíc od zveřejnění informací v knize Svět bez hranic, nastala úplně jiná situace. Potrvá samozřejmě déle, než celý obor bude umět přemýšlet "kvantově".

Musíme mu pomoci. Máte podobné zážitky? Prosím, pošlete mi je na adresu synchromysl@gmail.com. Budou zveřejněny s vaším souhlasem a autorizací v projektu 10 000 okamžiků.

Váš příběh je důležitý.

P.S.: Neztotožňuj se s příběhem v tomto článku, intenzita a průběh má mnoho různých variant, popsal jsem extrémní podobu. Příště v širším pokračování o zásadním omylu C. G. Junga v této věci.


http://synchromysl.blogspot.com/2014/12 ... -duse.html

[adiuv]

Paul Brunton

[Alaja]

https://www.youtube.com/watch?v=rmfk4aTmhbQ

Viliam Poltikovič - Z temnoty duše... světlo - beseda k filmu (ÚMKP 2.11.2017)

[adiuv]

Transformační tlak

„Bolest je praskání skořápky vaší nevědomosti.“ Chalil Džibrán, Prorok

Transformačním tlakem nazýváme ne zcela zřetelnou a částečně hypotetickou příčinu rostoucího nepohodlí ve vnitřním světě u stále většího počtu lidí. Statisticky se tento trend projevuje dramatickým nárůstem spotřeby antidepresiv a přeplněnými blázinci. Nevíme sice, proč se to děje, ale naprosto jasně vidíme, že se to opravdu děje, že na některé z nás život tlačí čím dál nemilosrdněji.

Temná noc duše aneb psychospirituální krize

Pod transformačním tlakem se obvykle dostáváme do trýznivých duševních stavů, které byly dříve označovány jako temná noc duše, nyní jako psychospirituální krize. V temné noci duše zažíváme sérii tísnivých vhledů do bezvýchodnosti našeho života a neudržitelnosti našich dosavadních návyků. Naše obvyklé jistoty přestávají poskytovat oporu, ztrácíme půdu pod nohama, vidíme, že se nemáme čeho chytit. Často se u toho velmi bojíme, že se s námi děje něco děsivého, že nás pohlcuje šílenství.

Nejčastější příčinou této psychické krize jsou duchovní problémy, vznikající z toho, že naše životní návyky nejsou v souladu s naší duchovní touhou (viz též článek Duševní problémy vznikají z potlačené spirituality). Smyslem transformačního tlaku je velmi citelně nás na tento nesoulad upozornit a nedovolit nám, abychom jej nadále ignorovali. Transformační tlak je vždy nasměrován přímo proti egu, čili proti té naší složce, která odmítá přijmout život takový, jaký je. Ego je naše nebolestivější místo. Je-li ohroženo, může vytvářet naprosto nesnesitelné utrpení takové intenzity, že aby se ho člověk zbavil, raději obětuje své fyzické tělo a volí sebevraždu.

Naše civilizace neumí zkušenost temné noci duše nijak ošetřit a lidem, kteří v temné noci duše trpí, nenabízí žádnou použitelnou podporu. Ani oficiální psychoterapie, pro kterou cokoliv duchovního bohužel přesahuje její horizont, nedokáže obvykle v temné noci duše pomoci jinak než antidepresivy.

Jako motýl v kukle

V transformační terapii přirovnáváme temnou noc duše ke stavu motýla, který se už naléhavě potřebuje vyprostit ze své kukly, ale zdánlivě k tomu nemá žádný nástroj, protože kukla je pevná a tvrdá, zatímco tělo motýla uvnitř kukly je měkké a bezmocné jako mokrý hadříček. Aby motýl získal k opuštění kukly dostatečnou motivaci, musí se mu v určený čas stát pobyt v kukle naprosto nesnesitelným...

http://www.vnitrni-dite.cz/tlak-terapie.php

[adiuv]

Temná noc duše (Eduard Tomáš)

Jdeme svou duchovní cestou......v plném vědomí. A pak se jednoho dne vzbudíme a ten pocit pádu, hluchoty a slepoty, tíže je nesnesiltelný. Není to chvilkový stav. Může trvat léta. Je plný chaosu, zmaru, otvírají se nám staré zkoušky a neřesti, kterých jsme se prý už zbavilii ! Je to k zbláznění......

Ale tahle hrůza má vždy dobrý konec : -)

Temná noc duše
Mystikové a jógini považují tento stav za největší zkoušku života.

Já bych však neřekl, že je to jen zkouška. Podle mne je to prostě pád. Nepřichází v začátcích hledání, ale až později, po jistých hlubších duchovních zkušenostech. Není to ovšem trest za naše hříchy, jak si mnozí myslí. Naopak, je to duchovní výzva pomocných božských sil, výzva k duchovnímu pokroku. Zkušenost je to ovšem přesto strašná. Já, protože znám toto období až moc dobře, jsem tomu říkal pád rovnou do pekla. Prodělal jsem ho také, i když je to už hezká řádka let.

Je to pád, který se projevuje jako silný nedostatek duchovní moudrosti, jako naprosté neštěstí. Jen si to představte. Jste už jakž takž pokročilí, takže máte naprostou nechuť, ba přímo odpor ke všemu, co je povrchní, plytké a stupidní, všední a šedé, a celým svým srdcem toužíte po nadpozemské blaženosti, protože jste ji již mnohokrát okusili. A zčistajasna je všemu konec, ono nadpozemské vás najednou nechce. A vy ani nevíte proč. Následkem toho, jak sílí vaše duchovní touha, sílí i vaše neštěstí a temnota, a duchovní tma se stává neproniknutelnou.

Jedná se, pravda, o očišťující proces, ale vy to nevíte. Nevíte, že je to očišťující proces, který vás má naučit hlubšímu sebeodevzdání a pokoře -já to aspoň nevěděl a můj přítel také ne, protože nám to nikdo neřekl a nikdo neporadil. Dal byste celý život za jediný paprsek duchovního světla nebo aspoň naděje, ale nakonec jste zbaven i tohoto přirozeného toužení a hlavně jakékoli naděje, protože i ta se ztratí. Vypaří se bez varování a vám se zdá, že je to naprostý konec a zmar všeho - štěstí i života.

Proč ještě žít? Staré špatné dávno zapomenuté sklony, o nichž jste měl za to, že jste je už dávno překonal, se znovu objevují a napadají vás jako nezranitelné hydry a lákají vás, abyste se k nim opět a opět vrátil a utápěl v nich svůj čas. Ale ani tím to ještě nekončí. Na všechno nakonec padá neplodná, mrtvá, zatuchlá rezignace. A vaše vůle je nyní tak oslabena, že udělá i to, co by nikdy dřív neudělala.

Je to hrozná doba. Nejčernější období života, jaké znám. Duchovní světlo, které vás již oživovalo a znovu a znovu vracelo k životu, nyní zhaslo docela a zůstává jen bezcílný strach a beznadějná duchovní nejistota s přesvědčením, že to tak už bude asi navždy. Navždy! Snad až do skonání světa.

Co má člověk za těchto okolností dělat? Nic, leda snad umřít. Ale ani to se mu nepovede. Jako se to ještě nikdy nikomu v temné noci duše nepovedlo. Proč? Protože temná noc duše je nejen zkouškou, ale vlastně i milostí, jak už jsem řekl. Je to nejvyšší milost Božích sil na duchovní cestě.

I když vaše duchovní cvičení nevedou k ničemu a člověk je tak zoufalý a osamělý jako ten zpuchřelý kůl v plotě, temná noc duše není ničím jiným než milující milostí nejvyššího Já.

A potom uprostřed největší tmy a tísně přichází zvrat. Náhle, když už jste nic nechtěli a ani nemohli chtít a na všechno naprosto rezignovali, náhle je tu světlo vyšší a jasnější než kdykoli jindy a vaše meditace se změní v koncentraci, koncentrace v kontemplaci a kontemplace v duchovní jas. Tak jsem to zažil kdysi já sám, a proto vím, o čem mluvím. A právě tak to zažil i můj dobrý přítel. Co mu zbývalo? To, co je příznačné pro tuto situaci, totiž změnit taktiku. Odložit, ba přímo zavrhnout dosavadní evoluční postup dlouhé cesty, na které dosud pracoval tolik trapných let, a nastoupit krátkou duchovní cestu uvědomění. Uvědomění si toho, čím odjakživa člověk je - svého vlastního božství. To však znamená jediné - cele se obrátit k samotné pravdě, ke zdroji existence a dovolit jí, aby pronikla celou vaší bytostí, myšlenkami, žádostmi, vírou i altruistickou činností, a setrvat tak už napořád a stále. A bez ustání si připomínat védántickou pravdu, že božství není něčím, co má být jednou dosaženo, ale že je a žije v člověku stále už ted a právě teď, v každém současném okamžiku života. Přestat se proto po božském pachtit a těžce o ně usilovat, jako to dělal můj přítel a jak jsem to po celá dlouhá léta dělal i já, a prostě se mu odevzdat.


Zdroj: Eduard Tomáš - Živá věčnost - paměti mystika II.

https://usmev-v-nas.webnode.cz/news/temna-noc-duse/

[Alaja]

Z internetu:

PRVNÍ KNIHA Temné noci sv. Jana od Kříže komentář

PRVNÍ KAPITOLA PRVNÍ KNIHY
1,1 „Do temné noci začínají duše vstupovat, když je Bůh postupně vytrhuje ze stavu začátečníků,…“ – nejde tedy v prvé řadě o kategorie lidí, kterým se děje, či neděje to, čemu Jan od Kříže říká „temná noc“, ale o normální průvodní jev duchovního života. Dochází k němu při přechodu ze „začátečnického“ stádia k pokročilejšímu, jeho hlavním aktérem je Bůh: „Bůh postupně vytrhuje“. Jde o průvodní jev na cestě kontemplativních osob (los contemplativos), které Jan charakterizuje jako ty, kteří prochází tímto přerodem ze začátečnické etapy a budou vedeni dál, k dovršení, tedy ke sjednocení duše s Bohem (la divina unión del alma con Dios). Podobně jako ve Výstupu na horu Karmel, mystik připomíná, proč je třeba podstoupit cestou touto fází: v příštích kapitolách nabídne čtenáři portrét začátečníka a jeho obvyklých nedostatků. Cílem je „vzchopit se“ a přát si popojít dál, přestože to znamená být „ponořen Bohem do noci“.
1,2 Konkrétně se podle Jana od Kříže děje to, že ve chvíli, kdy jsme rozhodnutí žít pro Boha, starat se o něj a zajímat se o něho, nastane fáze péče a hýčkání z Boží strany. Tak jako maminka s malým děťátkem zachází co nejněžněji, tak i Bůh zpočátku operovává a zahrnuje člověka radostí, pokojem a dalšími dary. V normálním lidském životě však následuje fáze zdravého růstu, kdy chceme,a by se dítě „osamostatnilo“, „aby chodilo po vlastních nohou“ a „opustilo krajinu dětství“. Tak i duchovní růst chce, abychom se vydávali ke „skutečnostem větším a podstatnějším“.
1,3 Začátečník na cestě modlitby je srovnatelný s miminkem: všechny věci ho nesmírně zajímají a baví, svátosti, rozhovory s Bohem, posty i pokání. Je schopný jim věnovat hodně času, protože mu přináší přirozenou útěchu a radost. Baví nás ale právě jen do té doby, dokud z nich máme nějaké potěšení, navíc všechny naše duchovní úkony provází celá řada chyb a omylů, o nichž bude řeč v bezprostředně následujících kapitolách. Podle Jana od Kříže nejde o nich strašlivého: ctnosti, tedy zdravé návyky, zatím neměly prostor se rozvinout, takže jdeme životem jako malé děti. V příštích kapitolách bude ilustrovat, jaké konkrétní nedokonalosti potřebují být nocí očištěny.


2
DRUHÁ KAPITOLA Neřest pýchy
2,1 horlivost a snaha začátečníka může podle mystika vést ke skryté pýše („určité odrůdě skryté pýchy“), která má podobu sebeuspokojení z toho, jaký jsem a co dělám. Máme přitom potřebu mluvit o duchovních věcech a poučovat druhé (spíše než se sami něco dále učit). Dobře vidíme, co by měli dělat druzí, což doprovází sklon k jejich kritice a odsudku.
2,2 Typická je také tendence přehánět to s horlivostí, takže si nakonec škodíme něčím, co by samo o sobě bylo dobré: čím více budeme dělat, tím více poroste naše jemná vnitřní pýcha a sebezalíbení. Důsledkem je soupeření, odsuzování až tendence k pomlouvání druhých lidí.´
2,3 Když s námi druzí lidé (zpovědníci, duchovní průvodci) nesouhlasí, máme sklon vyvozovat z toho, že nerozumí naší spiritualitě, nebo sami nejsou dostatečně duchovní. Máme přitom velkolepé nápady, co by se dalo ještě dělat, ale málo z nich uskutečníme. Ve snaze, aby druzí docenili naši zbožnost a spiritualitu, projevujeme ji navenek výraznými vnějšími gesty, pozicemi, vzdechy, vytrženími.
2,4 Dodatek ke vztahu k zpovědníkům: často nám velmi záleží na tom, co si o nás myslí, odtud plyne velký vnitřní neklid, závist, srovnávání se s druhými. V praxi se to projeví tím, že máme v duchovním rozhovoru strach mluvit o skutečných problémech a tíhneme k tomu líčit věci v co nejlepším světle, obhájit vlastní jednání i myšlení. Někteří začáteční si radši budou hledat někoho dalšího, komu jsou schopni říct to nejhorší o sobě, zatímco svému oblíbenému doprovázejícímu podají věci tak, že budou vypadat jako autentické a pokorné duchovní osoby, jejich chyby se vlastně nemusí brát vážně
2,5 Sami někdy podceňujeme své nedostatky, nebo je naopak přeceňujeme („neznáme míru“, říká Jan od Kříže). Zvláště tam, kde dochází ke konfrontaci mezi ideálním a reálným já, tj. kde se vyjeví, že nejsem tak svatý, zbožný, trpělivý, jak jsem si myslel a jak bych si přál. Tehdy se dostaví vztek, zlost a netrpělivost. Naše snaha co nejrychleji se zbavit nedostatků a špatných návyků (grandes ansisas con Dios porque les quite sus imperfecciones y faltas) taky nepramení z lásky k Bohu, ale z ega, děláme to kvůli sobě: Chceme mít od nich pokoj, zatímco naše chyby a pády nás v této situaci chrání před pýchou.
2,6
3
Jde tedy o různé typy chyb začátečníků, které každý žije v jiné míře, ale opravdu málokdo se jim vyhne. Co se stane, když si projdeme touto fází? Zásadně se promění náš postoj k sobě i druhým lidem: ne že bychom byli méně aktivní nebo se už nedokázali z ničeho radovat, ale všecko bude svobodnější od ega. Takoví lidé se zbavili sebevzhlíživosti a nestarají se o to, co dělají nebo nedělají druzí, protože sami žijí milosrdenstvím a láskou.
2,7-8 Je to zásadní změna, kterou vystihují následující popisy: lidé kteří si jí prošli jsou klidní a pokorní chtějí se od druhých naučit něco dobrého nemají potřebu druhé poučovat jsou ochotní přijímat skutečnost, že je tu vícero cest a přijímat i nutné změny na vlastní cestě mají radost, když se chválí druzí nepotřebují stavět na odiv svoje přednosti, nemají takový problém mluvit o svých chybách, cítí se volněji s lidmi, kteří je nestaví na piedestal jsou „prostí, čistí, opravdoví a Bohu velmi milí“ ochotně pomáhají druhým, kterým jde o Boha co se týče vlastních nedostatků, dokáží je snášet bez vnitřní netrpělivosti a zlosti, s „láskyplnou bázní“ (temor amoroso de Dios), protože nepřestávají doufat v Boha (tj. nespoléhají se na sebe, poměřují realitu jen sebou a svým prožíváním).

TŘETÍ KAPITOLA Lakota
3,1 Je řeč o duchovní lakotě (avaricia espiritual) – ve smyslu, že nikdy nemáme dost, stěžujeme si, protože se nám zdá, že nám toho Bůh ještě nedal dost. Odtud plyne nenasytné vyhledávání různých rad, rozhovorů, literatury o duchovním životě, čemuž věnujeme více času, než vyvíjení energie k činu. Naši pozornost pohlcuje vybírání nejzajímavějších obrazů, růženců, křížů, relikvií, škapulířů, které hromadíme a které svědčí o niterném lpění na tom, co máme nebo nemáme. Zabýváme se dokonalostí toho, co a jak je uděláno, zda je toho dost, zda to není banální a kýč, ale zda je to dostatečně originální atd., což podle Jana „velmi odporuje duchovní chudobě“. Většinou přitom jdeme dalece za to, co skutečně potřebujeme k duchovnímu životu a unavujeme se hromaděním věcí a zdrojů.
3,2 Další odstavec nabízí příklad zralého postoje, který překonal duchovní lakotu: dokážeme se spokojit s čímkoliv, protože naše zbožnost už není vázána na věci a jejich cenu, ale jde nám především o to, abychom dělali radost Bohu a ne o sebeuspokojení ega.
4
3,3 Co s tím: úplně sami se z lakoty nevyprostíme, ale vyplácí se i snaha. Bůh nás dočistí, je třeba nechat se vzít Bohem za ruku a nechat se očistit ohněm, abychom došli ke sjednocení s jeho láskou.

ČTVRTÁ KAPITOLA smyslnost
4,1 Jan od Kříže připomíná, že nejde o úplný výčet chyb, ale o ukázky obvyklých nedokonalostí na duchovní cestě. Častá je např. „duchovní smyslnost“ – právě při tom, když se zabýváme zbožnými úkony nás napadají podivné myšlenky, rozrušující obavy a přání.
4,2-4 Podle Jana to má tři základní příčiny: I. z radosti: z cesty k Bohu, tím, jak se pohybujeme a těší nás to, hýbou se i různé dosud neuspořádané věci v nás samotných, odtud jakoby i pohyb vzpouzení se Bohu (rebeliones). Tento protipohyb se projevuje právě ve smyslech, které nás ruší a znechucují. II. ze zlého (tj. z vnějšku) – jsme zneklidňováni a nemístně vzrušováni prostřednictvím naší tělesnosti – čím víc tomu ale podléháme, tím více se pak budeme bát modlit, protože máme dojem, že modlitba to ještě zhoršuje (tudíž, co kdybych přestal…). Naše představivost nám může v modlitbě podsouvat nechutné nebo lascivní představy, a to proto, abychom se báli modlit. Zdá se, že Jan od Kříže naznačuje, že tento mechanismus je typický pro depresivní lidi, u kterých jsou podobné problémy časté a intenzivní („vedou smutný život“). Mystik neříká, že jim máme pomoci se jich zbavit, ale lze s nimi soucítit a být si vědomi, že se neuzdraví, pokud neuzdraví svůj chorobný sklon povahy, anebo pokud si neprojdou temnou nocí. III. Třetím důvodem je strach: po určitých zkušenostech je náš strach natolik vyvinutý, že se už předem bojíme, že by nás mohl opět napadnout v modlitbě něco nevhodného, takže si to strachem sami navodíme.
4,5-6 Existují lidé tak křehcí a přecitlivělí,, že téměř automaticky u nich duchovní zážitek probouzí smyslovost, hněv, smutek. Podobně se může vyskytovat určitý typ zapálenosti a průbojnosti (gallardía), který je smyslového původu a souvisí s našimi vášněmi
4,7 Také naše vztahy k druhým lidem mohou být ovlivněny smyslností: je dobré si všímat, k čemu nás vedou, zda sympatie k určitému člověku podněcuje touhu po Bohu ve mně i v druhém člověku, nebo naopak naše láska k Bohu vychládá.
5
4,8 V temné noci zkoumáme, do čeho vkládáme lásku, náklonnosti, zalíbení. Viz také téma nepřiměřených reakcí a prožívání, které mají v pozadí vášeň, jež náš v této fázi duchovní cesty dokáže dezorientovat.

Víc tam toho nebylo, škoda...