honzam píše:Nic píše:Všichni tady kromě Tebe, Honzame, jsou nevědomí a neuvědomují si, že je pro ně blahem utrpení druhých?
Nikdo tady nemá nikoho rád?
Zatím nevím o nikom, kdo by o tom byl tak přesvědčený jako já. Mohla bys pro mě něco udělat a zeptat se Sarany, jestli je o tom někde ve spisech psáno. Díky.
Každý má rád sám sebe a to, co mu to jáství pomáhá dotvářet. Například si myslím, že máš ráda lidi, kteří mají podobné názory jako Ty a naopak se snažíš bojovat proti těm s jinými.
Upřímně řečeno, Honzame, uvědomuji si, že vnímáš skutečnost z velmi vysoké duchovní úrovně a dá se možná zkoumat, čím to, že to vidíš tak, jak to vidíš.
Když se narodí dítě, tak je to dítě pro ty, kteří ho milují, láskou a ta láska, pokud si ti milující nic nemyslí, nic nechtějí, nic si nepředstavují, nedělají si starosti, je sama o sobě blahem.
Ale z Tvého pohledu možná se může jevit narození dítěte už samo o sobě utrpením, protože je prakticky nepravděpodobné, že by nějaký člověk v životě nikdy nepocítil bolest nebo nějaké trápení.
Pro ty, kdo toto dítě milují, je jeho trápení, pokud by to dítě mělo trpět, taky utrpením.
Tohle však platí jen s připoutaností k mysli, k formě, k projevu. Bez připoutanosti je sama existence, kterou to dítě je, láskou a blahem bez ohledu na projev a formu. Vypadá to možná jako nesoucitnost, ale paradoxně tohle funguje tak, že pokud se dítě někdy ocitá ve stavu, ve kterém by běžně člověk trpěl, zář srdce bezpodmínečně milující bytosti takové utrpení rozpouští. Samozřejmě to dítě musí být lásce otevřené, což u dětí nebývá problém.
Poznala jsem pár takových až svatých maminek, nedotčených utrpením, které byly u svého těžce nemocného dítěte stále zářícím sluníčkem dodávajícím mu potřebnou pozitivní energii.
Saranovi Tvůj dotaz napíšu.