12.7.2000 22,30 – 24,00 hod.
Meditace – šlo to dost namáhavě, ale přece jsem se do ní dostala. Začátek si již moc nepamatuji, až asi od:
…měla jsem před sebou rozevřený silný notes, linkovaný, psaný ručně asi do dvou třetin, rozevřený na poslední popsané stránce. Vlevo nahoře bylo popsáno asi 5 nebo 6 řádek, zbytek prázdný. Chtěla jsem si text přečíst, ale nešlo to. Rozmazal se a tak ani nevím, zda byl psaný česky či jiným jazykem. Pak to nějak zmizelo. Měla jsem pocit, že bych měla vést meditace jinak.
Představila jsem si, že stojím u vody – jezera či moře. Voda je vlažná, tak akorát. Pomalu vstupuji po písku do vody. Průzračná voda mi zalévá chodidla a pak pomalu postupuji vpřed, cítím na kůži, jak voda stoupá vzhůru.Cítím ostrou hranu hladiny, tělem proudí vibrace, Celá jsem ve vodě, vznáším se na hladině, plavu, pak se pokouším o potápění. Jelikož se nerada koupu ve vodě s různou havětí a řasami, představovala jsem si vodu čistou, prázdnou, písčité dno, teplotu příjemnou, ani horkou, ani studenou. Jak jsem tak pobývala ve vodě, uvědomovala jsem si, že oceán je stejně tajemný jako Bůh – řečeno alegoricky. Je z vody stejně jako lidské tělo, je široký, hluboký, pro malého člověka těžko přístupný. Bez přístrojů člověk vydrží pod vodou jen pár minut a hloubka, do které se ti nejlepší dokáží ponořit, je velice malá – pár desítek metrů. Oceán je plný života, plný rozličného vědomí. Jsou v něm tvorové, kteří zvědavě pozorují člověka, nebo se po něm i oženou, když je obtěžuje. Je to podobné, jako v duchovní sféře. Astrální i duchovní bytosti různých stupňů. I chování je podobné. Při tomto srovnání - oceán a bůh - jsem si uvědomila, že stejně jako nemohu vstupovat do moře se strachem a odporem k některým tvorům, tak stejně musím vstupovat do světa duchovního, tj. – učit se milovat všechny bytosti v něm obsažené, nevyvolávat v jiných bytostech vůči své osobě averzi svým případným sobeckým chováním…. Najednou už nejsem ve vodě, ale zase medituji… Vidím červený oválný drahý kámen, hladký výbrus, barvy jako má rubín. Tento kámen je zasazen v prstenu z bílého kovu, kolem kamene je vytvarován do ‚nakadařeného‘ kříže. Kámen se velice leskl, až mne ta červená barva oslnila. Pak lesk trochu pohasl a já jsem si uvědomila ten prsten. Nevím ale, zda ten prsten byl samotný, či snad byl navléknut na prstu ruky. Přibližoval se ke mně, jako by na té ruce byl a já jsem si ho měla dobře prohlédnout. Červený kámen a bílý kov – stříbro či bílé zlato – to jsou barvy rozekruciánů! Najednou však meditace končí. Otvírám oči, zapnu lampičku a dívám se na hodiny. Meditovala jsem asi 1,5 hodiny a je právě půlnoc. Pak jsem tři hodiny ležela v knihćh a hledala, co znamenají různé symboly.
15./16.7.2000 24,00 – 1,30 hod.
Tentokrát to trvalo déle, než jsem se do meditace dostala. Obvyklé metody nezabíraly.
...
Potom jsem cítila přítomnost čehosi obrovského, nehmotného a přece hmotného. Viděla jsem v tom temném šeru, jak se kroutí velké proudy tmavé energie… a já jsem těsně u toho – jen se dotknout rukou té skoro rovné kolmé průhledné plochy, jenž mne od toho odděluje.. Potom se to stáhlo. Zvolna jsem se z Alfy vracela. Pak jsem se ale znova vrátila. Tentokrát jsem ucítila při každém nádechu nosem vůni vody. Voda – jako ze sprchy, voda jako z bazénu, voda jako z mořské pláže, slaná mořská voda s vůní rybiny. A zrakově? Jako by mne omývaly veliké vlny vody, padající na mne z různých stran, zleva, zprava, různě se kroutily..
Pak to vše zmizelo – konec meditace