Odměnou za práci se stínem je kvantum nové energieEva Labusová: Na čem záleží, které kvality a obsahy naší osobnosti nebo okolní skutečnosti přijmeme, a které raději vytěsníme do oblasti stínu?Rüdiger Dahlke: Má to co dělat s rezonancí. Připouštíme k sobě jenom ty věci, témata nebo lidi, s nimiž máme příslušnou rezonanci. Všechno ostatní, s čím se ještě nekonfrontujeme, s čím ještě neumíme rezonovat, a tedy být na stejné vlně, zatlačujeme do stínu... A ono se to dřív nebo později přihlásí. Buď jako symptom choroby, nebo jako nějaký náš jiný problém.
J
aký rozdíl spatřujete v tom, zda se ukrývání našich stínových obsahů děje vědomě, nebo nevědomě?Mezi tím je obrovský rozdíl! Když něco vědomě ukrývám, tak o tom alespoň vím a mohu se na to vědomě nastavit aspoň s tím, že jednou se s tím třeba budu konfrontovat. Pokud své stínové téma ale vůbec neznám, jsem bezmocně vystaven tomu, že se ve vážném případě prodere na povrch v "nevyřešené" formě choroby, nehody, katastrofy a podobně.
Jaké možnosti se nám nabízejí, chceme-li svoji temnou stránku odkrýt a začít s ní pracovat?Těch možností je nespočetně moc, jak je to popsáno i v mé knize Princip stínu. Důležité je připustit si: Všechno, co nám vadí, nám vadí jenom proto, že to nějak zrcadlí náš stín. Naše choroby, ale i běžné problémy, také lidé, kteří nám jdou na nervy - od našich životních partnerů až po naše nadřízené a podřízené, tohle všechno nějak prozrazuje náš stín.
Vypozoroval jste, jaké osobní vlastnosti, případně životní situace, vedou k tomu, že se člověk nakonec začne otázkami stínu zabývat? Často je to beznadějnost v pravém slova smyslu našeho občansko-vědeckého obrazu světa. Na druhé straně je to odraz neschopnosti najít z bezvýchodných "zašmodrchaných" situací a problémů vlastního života východisko. Ten, kdo staví na "zamotání" místo na "vývoji" (v němčině jde o slovní hříčku: Ver-wicklung statt Ent-wicklung), jak to mimochodem dělá většina současného moderního světa, ten dříve či později skončí v beznaději.
Zastáváte názor, že spolehlivou směrovkou do říše osobního stínu je náš zdravotní stav, resp. naše nemoci jako zcela konkrétní symboly. Nemoc je ale přece už skutečný a možná i poslední alarm. Před nemocí předcházejí menší upozornění na to, že nezájem o stín nám neprospívá a že nebudeme-li se jím zabývat my, bude se on zabývat námi. Která jemnější upozornění podle vaší zkušenosti přicházejí před nemocemi? Existují v tomhle pravidla hry?
Jistě. Předtím, než se choroba projeví, existují vždy jisté příznaky: třeba přibývající hektika, naše zbrklost, neustálé zvyšování rychlosti žití až po burn-out, vyhoření. A také se dostavuje pocit ztráty smyslu života a neschopnost prožívat každý okamžik tedy a teď. Tohle všechno jsou na příklad předchůdci a proroci mnoha infarktů. Nebo ten, kdo se obává smrti, ten, kdo všechno, co se smrtí souvisí, vytlačuje do stínu, končívá nakonec v depresi, která ho obvykle přepadne a náhlými myšlenkami na jeho vlastní sebevraždu mu dá možnost se otázkou vlastní smrti konečně zabývat. Rovněž poruchy spánku, pro depresi tak typické, k tomu poskytují dostatek času. Neschopnost jednání a celkový útlum, které jsou s hlubokou depresí spojeny, naštěstí obvykle brání tomu, aby člověk na sebe skutečně vztáhl ruku. A tak vězí v dokonalé pasti. Proto mívá deprese i velký ozdravný potenciál – člověk dostává mimořádnou příležitost téma svého stínu zpracovat. Což nám vlastně ukazuje, jak geniální choroba to v konečném důsledku je. Podobným způsobem nás všechny symptomy nemocí vracejí k nám samotným, pokud jsme k nim pozorní a zabýváme se jimi.
Proč popírání existence stínu často vede ke ztrátě pocitu odpovědnosti?
Tyto dva jevy jdou obvykle ruku v ruce. Lidé, kteří jsou zbabělí na to, aby převzali odpovědnost za svůj život, obvykle mají sklony nebrat na vědomí svůj stín, negují ho. A naopak. Ten, kdo se nechce postavit čelem k svým temným, neznámým stránkám, nebude chtít ani převzít za ně odpovědnost. Jedno je podmíněno druhým.
Zaobírání se stínem je nepříjemné a bolí. Tak nám připadá přijatelnější vyvíjet všelijaké úhybné manévry. Typickým úhybným manévrem je kromě projekce i agresivita, popírání a odpor. To všechno nás ovšem stojí hodně sil a často nám to ničí život. Jaké vysvětlení máte proto, že tolik lidí raději upřednostní vlastní destrukci před aktivní prací se stínem?
Má to zřejmě co do činění s tím, že většina lidí reaguje na všechno nové se strachem a zbabělostí. Raději přijmou důvěrně známou bídu, než neznámou novou šanci. Pro mě osobně je to taky záhada, a proto se vždycky snažím lidi povzbuzovat k odvážným krokům vůči jim samým. Ještě jsem nezažil, že by někdo litoval toho, že se odvážně konfrontoval se svým stínem. Naopak. Objeví poklady, které v něm jsou skryty.
Máte pravdu, ti, kdo svůj stín zkoušejí brát vážně, vědí, že práce s ním se vyplácí. Stínů, které si zvědomíme, se už nemusíme obávat. Jejich rozpoznání a práce s nimi nám přináší úlevu a osvobození. Souvisí práce se stínem bezprostředně se smyslem života? Je možné překonání polarity, dosažení jednoty?
Ano. Je možné přes polaritu se všemi jejími projekcemi a tématy stínu vyrůst až do jednoty. Prakticky všechny tradice a náboženství bez výjimky tohle vědí a znají příklady lidí, kteří to zvládli a dosáhli plné seberealizace, osvícení.
http://www.evalabusova.cz/clanky/stin.php 
