Duchovní ego coby "vědoucí já" nadšeným opakováním svého přesvědčení posiluje pocity své vlastní síly a moci. Může pak být na všechna svoje dosažení patřičně hrdé a cítí neutuchající potřebu znovu a znovu všem ostatním svoje preference doporučovat.
Proč je na duchovní cestě tak důležitá pokora?
Když pokora chybí, může se začít objevovat až nebetyčná hrdost ega na všechno, co si přisvojuje jako svoje dosažení.
Potřebuje se svými zážitky chlubit a popisovat je na webu
"Mám Jeho božský pocit hrdé posvátné vznešenosti.....Dary mám veliké... "
Inflace ega
Tento prapodivný termín můžeme jednoduše nahradit slovem nafoukanost, v rámci našeho tématu duchovní nafoukanost; speciálně hrozí po tzv. vrcholných zážitcích, nebo když se člověku aktivují archetypální obsahy jeho vlastní psyché. Během sebepoznání či i nezávisle na něm se mohou aktivizovat a zvláště pro nepřipravenou mysl může jít o těžko zvladatelný proces.
Může se z nás kupříkladu stát přemoudřelá osobnost, která vidí do hlubin, pobaveně se soucitným úsměvem shlíží na hemžení nevědomých lidiček a udílí moudré rady, kudy chodí. Přes tuto novou osobnost člověk žije, odtržen od méně zářivých, ale mnohdy autentičtějších částí sebe sama, které ovšem nikam nezmizí, ale zatlačeny do opozice, do stínu, probublávají často nepříjemnými projevy.
Je to past, do níž může spadnout a často padá hledající na nelehké cestě sebepoznání. Pokud ovšem člověk upřímně a opravdově pokračuje, má dobrou šanci ji prokouknout, opustit naleštěný sebeobraz a výšiny bohorovnosti a stát se více uzemněným, realistickým.
Duchovní pýcha dříve či později přivodí pád, zhroucení slonovinové věže. Čím vyšší je, tím bolestivější.
https://psychologie.cz/rozcesti-duchovni-pouti/