honzam píše:Věřím, že Jana má kapacitu posunout své vnímání skutečnosti blíž k mému. Ta obtížně uchopitelná pravda říká, že Ďábel jako Ďábel je dobrý sluha, ale Ďábel jako Bůh je zlý pán. Rozcházíme se hlavně v tom, že moje počáteční východisko je odlišné od Jany nebo většiny duchovně hledajících. Mé duchovní zkoumání je zaměřené na to, aby z něj měli prospěch druzí a ne já sám.
Tvé počáteční východisko bylo, že v tom nejsi. Nejsi v té roli, ve které Tě ostatní mohou potkávat.
Problém byl v tom, že jsem se snažila Tě z té cesty stahující dolů, do pekelnosti, pudovosti, připoutanosti k hmotě, k tělesnu, dostat. A neuvědomovala jsem si, co jsi říkal na začátku, že v tom nejsi.
Nezajímají mne rozumbradové, kteří tvrdí, že jsou jakýmsi způsobem proměnění z omezené bytosti na dokonalost nebo dokonce na Boha s neomylnými znalostmi o všech lidských problémech.
Vůbec tady nejde o nějakou proměnu, ale o poznání Pravdy. Kdo skutečně JSI.
Existuje chladně kruté bez života ďábelské jako Ďábel a NeJá.
Pokud je něco bez života, bez existence, pak to je ne-existencí a neexistuje to. Nehybné Ticho, nekonečný Klid, Mír s absencí čehokoliv. Není v tom žádná krutost, je to tak lahodné, jako se uložit ke spánku beze snů.
Ďábelské NeJá je rohatostí, iluzí dvojnosti, iluzí oddělenosti, kdy mysl dělí existenci na egoistické "já" a "nejá" těch druhých.
A tady může vznikat pak ta krutost, bezcitnost, kdy vidíme v ostatních bytostech něco cizího, nepřijatého, nepřijatelného, můžeme pomlouvat, kritizovat, odsuzovat, nesnášet je. Je tady možnost být na hodně nízké úrovni vědomí, připoutaní k tělesnosti, pudovosti a život se může jevit jako peklo.
honzam píše: Jsem teď šedý víc, než kdy dřív a tenhle ďábelský stav začíná být přítomný mimo kontakty a milování se. Šedí nejsou hmotní humanoidní cizinci z jiných částí vesmíru, jsou to nehmotné bytosti z paralelního nehmotného světa a rodiče bytostí inkarnujících se na Zemi jako lidé a zvířata. Šedí jsou okřídlení hadi s křídly vytvářejícími tvar vypadající jako velká hlava s očima a inkarnované bytosti jsou na nehmotné úrovni také hadi. Ačkoliv jsou rodiče, nejsou šedí živí v lidském slova smyslu a neexistují ve stavu podobném lidskému.
Ale Tys na začátku věděl, že v tom nejsi.
V Ďáblu povstává zářící živé Já, tím jsme my uvědomující si sebe sama a tohle uvědomění je život, ale také prostor pro střídání utrpení a blaženosti, kdy jedno vytváří druhé a naopak. NeJá je jako pokojná noc, Já je jako slunce, které vyjde a život jako rušný den.
Prostor pro střídání utrpení a blaženosti existuje jen v iluzi dvojnosti. Jen v připoutanosti k tělu a k mysli. Jen v připoutanosti k tomu, v čem nejsi.
a tenhle ďábelský stav začíná být přítomný mimo kontakty a milování se
Tohle je dobrý postřeh. Při ztotožnění s iluzí oddělenosti, při ztotožnění s tím v čem nejsi, vzniká pocit, že jsme těly, formami, které od sebe odděluje čas a prostor. Jen ve chvílích spojení ďábelský stav iluze oddělenosti mizí. Ale pro připoutanost k formě, k tělesnu, je tohle časově omezené, následuje zase utrpení.
S připoutaností k formě, mysli, k tělu, k tomu, co nejsi, vzniká představa, že jediným skutečným možným spojením je spojení forem těl.
Při osvobození od připoutanosti, při poznání, že nejsi tím, kdo v té pekelné roli je, je tady časoprostorem neomezitelné spojení v Srdci, ne jako formy s formou, ale jako nehmotné netělesné lásky s láskou.
Tedy nejde o spojení něčeho jiného s něčím jiným, ale stejného se stejným.