http://www.mackerle.cz/news/ztracena-mesicni-sachta/27.01.2009 23:25
Záhada století
Co to vůbec je, ta tajemná "měsíční šachta"? Na rozdíl od pyramid, kruhů v obilí a podobných všeobecně známých záhad o ní slyšel zatím jen málokdo. Objevil ji čirou náhodou důstojník Slovenské armády kapitán Antonín Horák, když se za Slovenského národního povstání ukrýval před Němci v jedné jeskyni.
"Připomínalo to obrovské černé silo, stěnu očividně lidského původu, hladkou jako sklo," popisuje ji ve svém deníku. "Dalo se předpokládat, že jde o ohromný válec o průměru nejméně dvacet pět metrů, zaražený do okolní skály. Celá modročerná stěna byla z materiálu, který spojoval vlastnosti oceli, kryptokrystalického křemene a kaučuku. Krumpáč na ní nezanechal stopy a energicky odskakoval." Trhlinou ve válcovité stěně bylo možno proniknout dál do kolmé šachty ve tvaru půlměsíce, vedoucí do neznáma. Vnitřní povrch šachty byl rovněž pokryt oním neuvěřitelně tvrdým materiálem. Kapitán Horák několikrát do stěn vystřelil z pušky, ale kulky na nich nezaznamenaly ani stopu. Vyvolaly jen ohromné modrozelené jiskry a štiplavý zápach.
"Jsem střízlivě uvažující člověk s univerzitním vzděláním," přemýšlel nad svým objevem kapitán Horák, "ale musím přiznat, že se mne mezi těmito vysokými, kolmými a saténově lesklými stěnami s matematickým zakřivením zmocňuje pocit, že jsem se střetl s velmi podivnou a hrozivě vypadající mocností."
V příštích dnech se kapitán Horák do šachty několikrát vrátil. Snažil se dosvítit na její konec, kopal v jejím dně a na její stěně objevil jakési rýhování. Zdálo se mu také, že rýhovaná část stěny je poněkud teplejší než ostatní hladká plocha. K bližšímu průzkumu se ale nedostal a nepodařilo se mu odštípnout ani vzorek záhadného materiálu.
Deník kapitána Horáka s popisem jeho podivného nálezu uveřejnil v roce 1972 francouzský spisovatel a milovník záhad Jacques Bergier ve své "Knize nevysvětlitelného" (Kniha vyšla v češtině v roce 1995 v nakladatelství Ivo Železného). "Přikláním se k tomu, že je to dílo dávné nebo mimozemské civilizace," píše Bergier hned v úvodu kapitoly o měsíční šachtě. Jako bývalý chemik a atomový fyzik předložil pochopitelně i přirozenější vysvětlení. Mohlo by prý jít o nový neznámý materiál, který vznikl miliony let trvajícím radioaktivním ostřelováním z okolních hornin, bohatých na uran a radium. Ale ať už je to tak, či onak, podle Bergiera je to jedna z nejpozoruhodnějších záhad naší planety.
Udivující je však nejen záhadný materiál, ale i dokonalý geometrický tvar tajemného objektu. Rumunští vědci ing. Constantinescu a ing. Timosenko z bukurešťského výzkumného ústavu pro elektroniku, předložili v roce 1983 na mezinárodní konferenci o výzkumu psychotroniky v Bratislavě hypotézu, že slovenská měsíční šachta, podobně jako egyptské pyramidy, záhadné "mohyly" v Mima u Seatlu nebo tajemné sloupy na Nové Kaledonii, kdysi sloužila jako jakýsi rezonátor nebo čočka pro zesilování nám dosud neznámé vesmírné energie. Obrovský válec by ale také mohl být trup havarované rakety nebo sondy mimozemšťanů, který se zapíchl do země v dávných dobách, kdy byl vápenec ještě měkký. Anebo je to zavalená šachta do legendární podzemní říše Agharty? Toto řešení nabízí v roce 1982 americký spisovatel Alec Maclellan ve své knize "Agharta, ztracená podzemní říše", a dokonce spekuluje o tom, že o měsíční šachtě už v roce 1939 věděl speciální oddíl nacistického Ahnenerbe, zkoumající v tehdejším Československu všechny jeskyně, tunely a doly, které by mohly s podzemní říší nějak souviset.
Podobně dnes smýšlí i polský ufolog Robert Leśniakiewicz, který ji dokonce ztotožňuje s podobnou záhadou - skleněným tunelem v nedaleké Babí hoře. Je prý to podzemní tunelová komunikace skryté neznámé civilizace
Přestřelka v horách
Na Bergierovu knihu s otištěným deníkem kapitána Horáka mne upozornil v roce 1978 krátce před svou smrtí dr. Ludvík Souček. Věděl, že se touto záhadou už nebude moci sám zabývat a přál si, aby ji někdo vyřešil. Ihned jsem si pořídil překlad uvedené kapitoly z francouzštiny, a se svým tehdejším spolupracovníkem Michalem Brumlíkem jsme se pustili do hledání jeskyně. Zpočátku se zdálo všechno jednoduché. Poloha jeskyně byla uvedena v knize zeměpisnými souřadnicemi a odvoláním na nejbližší vesnice Plavince a Lubocna. Co jsme si mohli přát víc? Vesnice s těmito jmény jsme sice na mapě nenašli, ale v oblasti uvedených souřadnic jsou vesnice Plavnica a Stará i Nová Ľubovňa, vzdálené od sebe pár kilometrů. Jednalo se zřejmě o chybu způsobenou překladem.
V samotném deníku jsou dokonce uvedeny ještě další podrobnosti. Dne 22. října 1944 tam došlo na severním úbočí nějaké hory k boji mezi Němci a povstaleckou jednotkou kapitána Horáka, která tudy ustupovala na Košice. Jak přesně popisuje, "V neděli za úsvitu na nás ze tří set metrů zahájila palbu dvě 70 mm děla. Postavení jsme drželi 12 hodin, potom jsem nařídil postupné stahování, ale někdo v našem levém zákopu nebyl dost opatrný a stálo nás to dva přímé zásahy a dva raněné. Když jsem se tam dostal, střetl jsem se s nepřítelem, dostal jsem ránu bajonetem , kulku do levé dlaně a ránu do hlavy, která mne vyřadila z boje. Nebýt kožešinové čepice, měl jsem roztříštěnou lebku. Probral jsem se, když mne někdo tahal ze zákopu. Jakýsi vysoký venkovan. Třel mi ruce a hlavu sněhem, usmíval se. Potom ten rázný samaritán popadl Jurka. Svlékl ho z kalhot, vytáhl mu ze stehna střepinu a sténajícího a s holýma nohama ho položil do sněhu. Martinovi opatrně obvázal hlubokou ránu, která se mu táhla přes celé břicho. Když zhotovil provizorní nosítka, představil se nám jako bača Slávek, kterému patří okolní pastviny. Do toho úkrytu jsme se s jeho pomocí dostali za čtyři hodiny.
Odvalil pár balvanů a odkryl úzký otvor, vchod do prostorné jeskyně. Uložil Martina do kouta, pak se k našemu překvapení pokřižoval, všechny nás požehnal křížem, i jeskyni, a s úklonou učinil znamení kříže na zadní stěnu, kde jsme si všimli jakéhosi otvoru.
Když odcházel, provedl tentýž rituál a prosil mě, abych nechodil hlouběji do jeskyně. Říkal, že v jeskyni byl pouze jednou s otcem a dědečkem, že je to rozsáhlé bludiště, plné propastí, které nikdy neměli ani chuť prozkoumat, že jsou tam dutiny se smrdutým vzduchem a určitě tak straší.
Kapitán Horák, který byl zraněný jen lehce, ho samozřejmě neposlechl a při jedné ze svých průzkumných výprav do nitra země, aby k jídlu nachytal alespoň netopýry, učinil onen pozoruhodný objev. Svým spolubojovníkům však o něm neřekl. Po pár dnech těžce zraněný Martin zemřel, a tak se kapitán Horák s Jurkem vydali dál na cestu do Košic za svým vojenským oddílem. Slávek se svými dcerami Hankou a Olgou se přišel s nimi rozloučit a vchod do jeskyně opět zamaskovali kameny.
Údajů pro hledání jeskyně jsme tedy měli dostatek. Bylo nám ale jasné, že objevit pečlivě zamaskovaný vchod do jeskyně v tak velkém prostoru nebude nijak snadné, a proto jsme se při naší první výpravě v roce 1980 rozhodli nejdřív nalézt buď přímo kapitána Horáka nebo aspoň baču Slávka, kteří by nám vchod do jeskyně ukázali. Vyptávali jsme se na obecních úřadech, na lesních správách, pátrali v pozemkových knihách a matrikách, ale k našemu zklamání zde žádný bača Slávek s dcerami Hankou a Olgou pozemky nevlastnil, a dokonce zde ani nikdy nežil. Ani o kapitánu Horákovi a přestřelce jeho skupiny s Němci nikdo nic nevěděl. Přesto jsme se nevzdávali a pokusili se nalézt jeskyni alespoň sami. A znovu to vyptávání u lesníků v hájovnách, u kluků na návsi, u starousedlíků v hospodách… a tentokrát se na nás štěstí usmálo. Ve vesničce Podsadok pod lubovňanským hradem jsme se dozvěděli o jeskyni pod vrcholem kopce Německý vrch, kde se prý na sklonku války skutečně nějací partyzáni skrývali. Přestože byl kopec zarostlý hustým lesem a neproniknutelným houštím, už za pár hodin jsme stáli s jeskyňářskou výbavou před ponurým vchodem, z kterého čišel chlad.
Záblesk v podzemí
"Je tam něco?" ozýval se seshora Michalův netrpělivý hlas. Ještě jednou jsem kolem sebe posvítil baterkou, ale úzké chodbičky, které ode mne vedly na všechny strany skutečně po pár metrech beznadějně končily.
"Nic, lezu nahoru," odpověděl jsem a začal se škrábat úzkou šachtou zpět do většího prostoru v jeskyni nade mnou. Michal tam seděl na mokrém balvanu u blikající karbidky a do sešitu zakresloval půdorys chodby. Zbývalo nám ještě prozkoumat její levou větev, vedoucí někam do tmy šikmo vzhůru. Šplhali jsme po drobné suti, kameny pod námi se co chvíli utrhly a my jsme za strašného rachotu opět klouzali dolů. A pak nás začala zlobit karbidka. Když jsme chtěli vyčistit trysku, museli jsme zhasnout plamínek, takže jsme se octli v naprosté tmě. Jen Michal prosvětloval kuželem baterky vzdálené prostory. Tu se najednou v jejím světle zableskla jakási hladká, lesklá plocha. Bylo to jakoby do nás udeřil blesk. Že by před námi byl skutečně ten záhadný, obrovský hladký válec? Nedočkavostí se nám třásly ruce a karbidka ne a ne chytnout. A pak už jsme šplhali o závod sesouvajícím se kamením k tajemné lesklé ploše. Ale čím víc jsme se k ní blížili, tím nám bylo jasnější, že to žádný obrovský černý válec zaražený do okolní skály není. Nakonec se z toho vyklubal kus leskle hnědé krápníkové lávy. Když jsme před ní stanuli a pořádně si ji osvětlili, nebylo na ní vůbec nic záhadného.
V jeskyni na Německém tedy Měsíční šachta nebyla. Ostatně jeskyně nijak nepřipomínala ono bludiště s propastmi a smrdutým vzduchem z Horákova deníku. A nejenom jeskyně. Popisu v deníku neodpovídala ani okolní krajina. Svah se vchodem do jeskyně měl být holý a kamenitý, v okolí měl být borový les a zákopy vybudované proti Němcům, chyběl i nedaleký hrob Martina s dřevěným křížem. Nic nesouhlasilo. Navíc prý koncem října 1944 ani zde, ani nikde v okolí k žádné přestřelce mezi Němci a Slováky nedošlo. Bojovalo se zde v srpnu, když vypuklo Slovenské národní povstání, a pak až začátkem roku 1945, kdy tudy přecházela fronta. Vznikající podezření se změnilo v jistotu. Tady to být nemohlo.
Kde je kapitán Horák?
O dva roky později (1982) jsme se tam vydali znovu a opět jsme se pokoušeli nalézt účastníky příběhu s Měsíční šachtou. Dopadli jsme sice stejně, ale tentokrát jsme se dozvěděli, že v hledání máme konkurenci. Po Měsíční šachtě prý pátrá také geolog a jeskyňář dr. Pavlarčík z Muzea slovenského krasu a ochrany přírody v Liptovském Mikuláši. Ihned jsme se s ním zkontaktovali, abychom věděli, co všechno ví a jak je daleko. Podobně jako my Měsíční šachtu nenašel a nenašel ani kapitána Horáka. Jeho pátrání ale bylo oficielní, v rámci rezortního výzkumného úkolu Ministerstva kultury. Stát (tehdy ještě ČSSR) o tuto záhadu projevil zájem na základě dopisu Američana Franka Brownleye, který o Měsíční šachtě sháněl údaje a upozorňoval na možnost nálezu uranových rud v její těsné blízkosti. Citoval Bergiera, o intenzivním působení radioaktivity, trvajícím několik milionů let, které mohlo přeměnit běžný nerost v cosi, co připomíná slitinu, jakou věda nezná.
Dr. Pavlarčík měl při pátrání před námi velkou výhodu, že byl místní. Nechal si ve zdejších novinách uveřejnit článek pod názvem "Najdou se pamětníci?" s popisem celé vojenské akce i záchrany Horáka bačou Slávkem, a s připojenou výzvou všem, kteří by o této příhodě mohli poskytnout bližší informace. Nikdo se však nepřihlásil. Při dalším hledání kapitána Horáka narazil dr. Pavlarčík na stopu jistého Ernesta Höniga, který koncem války vystupoval v uniformě kapitána povstalecké jednotky pod jménem Antonín Horák. Jméno si změnil hned na začátku války z rasových důvodů (protože byl Žid). V nedalekém Mníšku pod Popradom měl pilu a po příchodu německých jednotek se ukrýval v lese nad osadou Medzibrod, kde měl zařízenou pohodlnou podzemní skrýš, odkud řídil svou podnikatelskou činnost i partyzánské akce. Nebyly to však čistě vojenské akce proti německé armádě, ale hrál si na vlastním písečku. Patřil mezi typ partyzánů, kteří okrádali a zabíjeli každého, z koho by mohli mít nějaký prospěch. Jeho zájmovou oblastí byla Ľubovňanská vrchovina. Skrýval se až do příchodu Rudé armády koncem ledna 1945, před kterou ale nakonec utekl do Palestiny. Tam jeho dobrodružná cesta skončila. Údajně byl zabit arabským vězněm v zajateckém táboře, kde dělal dozorce. Dr. Pavlarčík našel v Mníšku i místního občana Jurka, který s Horákem udržoval kontakty, ale dnes se k němu nehlásí.
Hlavní část pátrání dr. Pavlarčíka však spočívala v jeskyňářském průzkumu všech podzemních lokalit v okolí Ľubovně, o kterých se dozvěděl. Nebylo to jednoduché, protože oblast Levočských hor jižně od Staré Ľubovni byla a dodnes je vojenská oblast, kam potřeboval povolení vstupu. Přesto ve své závěrečné zprávě s názvem "Revizní průzkum a dokumentace krasových a pseudokrasových jevů v okolí Pienin, Ľubovňanské vrchoviny, Levočských a Čerchovských hor" z roku 1982 uvedl popis mnoha zdejších jeskyní (Zbojnická díra, Kohutovka, jeskyně pod Vabcom), včetně jejich mapek. Žádná z nich však neodpovídala popisu z deníku kapitána Horáka a tajemná Měsíční šachta v ní nebyla. Navíc tato oblast neleží ve vápencovém masivu, takže se zde typické krasové jeskyně vyskytovat nemohou. Pavlarčíkovy závěry byly proto skeptické a rovněž v naší osobní korespondenci vyjádřil své pochybnosti o existenci Měsíční šachty a pravdivosti celé příhody. Mne to ale nezviklalo.
Stopa vede do USA
Kde získat nějaké další informace? Od spisovatele Bergiera už to nešlo, protože mezitím zemřel, a francouzská skupina INFO, uvedená jako spoluautor knihy, na dopisy neodpovídala. Naštěstí ale v úvodu celé kapitoly o Měsíční šachtě byl uveden pramen, odkud byl deník převzat: Americký speleologický časopis NSS News, březen 1965. Původní pramen je vždycky to nejcennější, protože není dosud zkreslený překlady a dalšími úpravami různých autorů. Potvrdilo se to i v tomto případě. Zatím co ve francouzské knize deník skončil odchodem kapitána Horáka z jeskyně, v časopise NSS News pokračoval ještě dále, až po jeho příchod do Košic. Krom toho byla v závěru Horákova článku i tato poznámka:
V korespondenci projednávající záměr publikování tohoto deníku, dr. George Moore navrhoval vysvětlení, že měsíční šachta mohla vzniknout rozpuštěním strmě uložené vápencové vrstvy mezi rovnoběžnými deskami rohovce. Mně se to ale nezdá. Celý vnitřní povrch měsíční šachty má naprosto homogenní charakter. Tato hypotéza také nevysvětluje zvláštní, přesně paralelní, jemně rýhovaný vzor na povrchu zadní stěny v levém rohu.
Ale co bylo nejdůležitější, v úvodní poznámce vydavatele se psalo, že autor článku (deníku) Antonín T. Horák je lingvista, který je dnes občanem USA a žije v městě Pueblo, stát Colorado.
To bylo překvapení. Horák tedy po válce emigroval do USA a je proto zbytečné ho hledat na Slovensku či v Čechách. Už dlouho žije v Pueblu. Teď už snad ale nebude těžké se s nim spojit, aby nám napsal, jak to vlastně všechno bylo. V redakci NSS News přece musí mít jeho adresu, když s nim vedli korespondenci, jak se v doslovu k článku uvádělo.
Bude to znít neuvěřitelně, ale neměli. Ani v archivu korespondence s autory jednotlivých článků, ani na výplatní listině honorářů. Geolog dr. George Moore, který psal úvod k článku mi dokonce přiznal, že zeměpisné souřadnice nepocházejí z Horákova deníku, nýbrž z jeho hlavy. Doplnil je tam sám podle mapy, aby se američtí čtenáři neznalí malých státečků mohli zorientovat. Jeskyně by tedy mohla být kdekoliv jinde. Sám Horák uvádí pouze jediný konkrétní údaj v poslední větě svého dodatku k deníku: "…na těchto příkrých svazích Tater mohly přístup do jeskyně zavalit sesuvy kamení…" Ale jakých Tater? Vysokých? Nízkých? Belanských?
Po Horákovi se však jakoby slehla zem. V telefonním seznamu města Pueblo nebyl, pošta ani banka jeho adresu neevidovala, českoslovenští krajané žijící v Coloredu ho neznali. Nakonec nám pomohla americká policie. Vypátrala, že muž jménem Tony A. Horak byl v Pueblu majitel restaurace, ale zemřel v červenci 1976. Jeho pozůstalou manželku Annu Horákovou se jim najít nepodařilo.
Největší naděje jak získat původní informace přímo od zdroje se tedy rozplynula. Horák už nežije a jeho manželku, pokud se jí vůbec s podrobnostmi svého tajemství svěřil, bylo skoro nemožné najít (byl rok 1982, doba komunistické totality, kdy soukromé dopisování s americkou policí a dalšími podobnými institucemi bylo téměř na kriminál. Internet ještě neexistoval a pošta byla cenzurovaná a zadržována StB). Pustili jsme se tedy po jiné stopě. Kdybychom našli jeho spolubojovníky z roku 1944 (kteří mimochodem o měsíční šachtě vůbec nemají tušení), mohli bychom pak lehce zjistit trasu pochodu jejich jednotky i místo, kde 22. října došlo k boji s Němci. Pak už by bylo pátrání mnohem jednodušší. Z deníku jsme věděli, že Horák byl velitelem roty ze zbytku praporu o 184 mužích. Jaké roty a jakého praporu? Hledali jsme v seznamu velitelů vojenských a partyzánských oddílů, ale jméno Antonín Horák se tam vůbec nevyskytovalo. Osobně jsme navštívili několik bývalých důstojníků Slovenské armády, kteří za Slovenského národního povstání bojovali proti Němcům, ale nikdo z nich ho neznal. Hledali jsme v archivu Vojenského historického ústavu, na Svazu protifašistických bojovníků, jeho jméno jsme nenašli dokonce ani v trnavském Archívu vojenské evidence osob. To by ovšem znamenalo, že žádný Antonín Horák, který by měl v roce 1944 hodnost kapitána Slovenské armády neexistuje! Jak je to možné? Buď si své vojenské zásluhy v boji proti Němcům vymyslel, anebo se ve skutečnosti jmenoval jinak, a na Horáka se nechal přejmenovat až po emigraci do USA. Po pravdě řečeno, jméno Horák moc slovensky nezní.
Pokusili jsme se tedy jeho vojenskou jednotku identifikovat alespoň podle data jejího boje s Němci. Celý den jsme proseděli v bánskobystrickém Muzeu slovenského národního povstání nad hromadou knih a různých spisů, a výsledek se dostavil. Ten den, tedy 22. října 1944 začal generální útok německých vojsk proti povstaleckým jednotkám v západní oblasti Nízkých Tater. Bojovalo se u Bieleho potoka, v Revúckej dolině a v Lubochňanskej dolině. Podívali jsme se s Michalem na sebe. Lubochňa by přece docela dobře mohla být onou neznámou zkomolenou Lubocnou. Rychlý pohled do mapy, zda někde v jejím okolí neleží vesnička s podobným názvem jako Plavince… a našli jsme Párnici.
Další cesta do slovenských hor
Plni naděje jsme v roce 1984 znovu naložili do našeho expedičního obojživelného automobilu jeskyňářskou výbavu a vydali se hledat tajemnou šachtu. Tentokrát do Nízkých Tater. Vše nasvědčovalo tomu, že jednotka kapitána Horáka patřila do 6. taktické skupiny Zobor. Shodli jsme se v tom, že místo boje s Němci, a tedy i jeskyně, by mohlo být někde na Prašivé a nebo v okolí vrchu Ostré. Krajina dokonale odpovídala popisu v deníku. Holé, kamenité vrcholky kopců, dole porosty zakrslé borovice a nechyběly zde ani zbytky zákopů. Znovu začalo ověřování údajů z deníku a hledání Slávkovy rodiny. Listovali jsme v matrikách, vyptávali se pastevců, bývalých partyzánů i vysloužilých důstojníků. Čtyřicet let už uplynulo od doby, která nás zajímala, ale zdejší lidé si ji stále dobře pamatovali. To, co nám vyprávěli však opět do Horákova příběhu vůbec nezapadalo. A bača Slávek?
"Byl tady jeden," vzpomínali, "a pásl na zvolenské straně. Ale ten měl syna."
Člověk nejpovolanější, který by konečně měl vnést světlo do této záhady, velitel obranného úseku 6. taktické skupiny major Miloš Vesel z Ružomberoka si pozorně pročetl údaje o kapitánu Horákovi a jeho bitvě s Němci a pak prohlásil: "Tato jednotka do 6. taktické skupiny Zobor nepatřila. Žádný náš prapor neustupoval na východ ke Košicím, ale všechny se stahovaly do středu Nízkých Tater, kde byly posléze rozpuštěny. Vojáci pak odešli domů, nebo přešli k partyzánskému způsobu boje. Nedošlo zde ani ke dvanáctihodinové bitvě, kde by Němci použili 70 mm děla na vzdálenost 300 m. Bojovalo se zde asi dvě hodiny a německá děla střílela nepřímou palbou z Ružomberoka. Přitom ráže 70 mm vůbec neexistovala, německá děla měla ráži pětasedmdesát. A navíc, ve čtyřiačtyřicátém začal padat sníh až 28. října. Pamatuji si to přesně."
Další naše hypotéza se zhroutila jako domeček z karet. Největší ránou pro nás byla skutečnost, že 22. října ještě dávno sníh nebyl, zatímco v deníku se píše už o závějích. Prokázaná nepravdivost časových údajů, ale i spousta dalších rozporů zcela zpochybnily jeho důvěryhodnost. Nebylo to nakonec přece jen všechno vymyšleno?
Je Horák lhář?
Důkladný rozbor celého příběhu ukázal plno nesrovnalostí, rozporů a chyb. Tehdy jsem začal být přesvědčen, že deník kapitána Horáka nikdy neexistoval a vše bylo sepsáno mnohem později, pravděpodobně až v roce 1965 na základě dávných Horákových vzpomínek. Proto ty nepřesnosti a chyby. Nepochyboval jsem ale o tom, že tajemná měsíční šachta existuje. Už jenom proto, že sám Horák nevěděl, jak tuto záhadu vysvětlit a nepředložil žádné řešení. Pouze svůj objev popsal a nepouštěl se do žádných fantastických spekulací, kterými by si chtěl získat pozornost a slávu. S úvahami o mimozemšťanech přišel teprve až mnohem později Bergier.
Jak teď ale dál? O jaká fakta se člověk vlastně může opřít? První velká neznámá je místo, kde se to všechno odehrálo. Horák ho úmyslně neuvedl. Na jedné straně vyzývá v článku speleology, "aby se zabývali studiem jeho měsíční šachty a zjistili její skutečný původ," ale na druhé straně její polohu tají. Vyplývá to už z toho, že samotný vstup do šachty pečlivě zakryl kamením, a celý příběh je napsán takovým způsobem, aby nebylo snadné jeskyni se šachtou najít. Proč? Odpověď se můžeme domyslet z této jeho úvahy: "Teď už chápu, že prostí, ale inteligentní lidé se zdravým rozumem jako Slávek a jeho předkové se domnívají, že se jedná o jakési čáry. Šachtu tají i z obavy, že by mohla přivábit zástupy turistů a všechno, co s nimi souvisí: ražení chodeb, trhací práce, komercionalizace, hotely atd., což by pravděpodobně znamenalo konec jeho prostého života v lůně přírody… Na zpáteční cestě jsem ucpal a zamaskoval díry, vedoucí ke stěně, jeskyně má možná ještě přístupy, které Slávek nezná a nějaký náhodný objevitel by mohl všechno vyhodit do vzduchu ve snaze najít "poklad", ještě než by se sem dostali vědci.
Horák chtěl tedy zřejmě toto tajemství prozradit jenom vybraným odborníkům. Mohu se jenom domýšlet, že jména vesnic uvedených v úvodu jeho článku na něm s velkým nátlakem vymohl redaktor, aby článek získal trochu na autentičnosti. Jak už víme, uvedené souřadnice jsou nám na nic, protože nepochází přímo od Horáka. Do úvodu je doplnil konzultant článku dr. Moore podle názvů vesnic, které pravděpodobně musel Horák prozradit. Jména vesnic jsou zkomolená, ale nejspíše se jedná o Starou nebo Novou Ľubovňu a Plavnici. Sám Horák ve svém "deníku" uvádí pouze dva konkrétní údaje, které by mohly při pátrání trochu pomoci. První je již zmíněná obecná poznámka o svazích Tater, která je ovšem v rozporu se jmény vesnic, neboť ty v Tatrách nejsou, a druhý údaj prozrazuje následující: "V posledních dnech 2.světové války jsem cestou do Čech toto místo navštívil znovu. Slávkovi bydleli provizorně ve Ždiaru." A Ždiar je v Belanských Tatrách!
Když jsme tam přijížděli, byl jsem si jistý, že tentokrát jsme konečně na správném místě. Opět se kolem nás tyčily strmé skalnaté svahy s porostem kleče, ale nejenom to. V Belanských Tatrách přece mohl napadnout sníh už mnohem dřív, než v Nízkých Tatrách, takže deník možná nakonec nelhal. Kromě toho se ve zcela novém světle jevila příhoda, uvedená pouze v původní anglické verzi deníku. Horák se den po odchodu z jeskyně stal svědkem přestřelky mezi skupinou polských povstalců z oblasti Rzeszowa a lyžařským oddílem Wehrmachtu spojeným s polskou Modrou policí (fašistickou). Zde v blízkosti polských hranic, by to na rozdíl od Nízkých Tater skutečně možné bylo. Bohužel tím tato nadějná stopa skončila. Vyptávání starousedlíků, kteří si ještě pamatovali válku přineslo opět zklamání. Žádné boje s Němci koncem roku 1944, žádný bača se dvěma dcerami na sklonku války, zkrátka nic.
V této skličující fázi našeho pátrání koncem roku 1985 mi přišel dopis ze Žiliny od slovenského speleologa a milovníka záhad Edy Piovarčiho s nabídkou na spolupráci. Po zralé úvaze jsem souhlasil. Bylo pro nás vyčerpávající stále jezdit z Prahy takovou vzdálenost často jen kvůli maličkostem, které se nakonec ukázaly liché. Dohodli jsme se spolu na prověření všech Ždiarů na Slovensku. Byla jich pěkná řada. Kromě té vesnice v Belanských Tatrách se tak jmenovaly i kopce, louky apod. Celkem jedenáct míst. Nadějně vypadala chata Ždiar u Liptovské Tepličky ve východní části Nízkých Tater. Ležela přímo na trase mezi centrem Slovenského národního povstání a Košicemi, kudy by se zbytky povstalců skutečně mohly probíjet. Ale vše bylo marné. Piovarčiho skupina ani zde nenašla po Slávkovi žádnou stopu. S posledními silami jsem se upnul na jedinou zbývající naději - nalézt Horákova spolubojovníka Jurka, který se jeskyni rovněž skrýval. Dodnes však netuší, že tam je tajemná měsíční šachta, protože to Horák tehdy nikomu neprozradil. O Jurkovi ale toho mnoho nevíme. Ani to, zda Jurek je jméno křestní, příjmení nebo jenom krycí jméno. V původní anglické verzi deníku se píše, že byl zámožným tesařem v Bratislavě a po válce si vzal za manželku Slávkovu dceru Hanku, která jim do jeskyně občas nosila jídlo. To je vše. Dnes mu však bude minimálně 75 let, takže mnoho času už nezbývá. Získal jsem seznam všech tesařů z Bratislavy z roku 1944, ale ověřit si všechny uvedené osoby na dnes již neexistujících adresách bylo už nad mé síly. Pátrání po měsíční šachtě jsem vzdal.
Je to výtvor mimozemšťanů?
Eda Piovarči byl nejenom speleolog, ale i vyznavač duchovních věd a alternativních metod pátrání. Napadlo ho zapojit do hledání známého senzibila ing. Rumlera, který býval v Žilině častým hostem. Nejdříve si ho otestoval na některých lokalitách v Malé Fatře, které jako jeskyňář dokonale znal. Výsledky ing. Rumlera nad podrobnou mapou byly vynikající a tak ho poprosil, aby se pokusil určit polohu i měsíční šachty. Popsal mu jak vypadá a co vše kolem ní kapitán Horák prožil, ale aby ho neovlivnil, o její údajné poloze mu nic neprozradil.
Ing. Rumler si přizval na pomoc své oblíbené médium, na které se dokázal "napojit" a společně s ním jasnovidně vnímat. Poté, co uvedl médium do změněného stavu vědomí, začal se dozvídat, že v měsíční šachtě je zbytek přístroje mimozemšťanů na registraci neutrin. Celé toto zařízení prý pracuje na Měsíci a pohání ho sluneční energie. Je tam soustava magnetů, v dotyčné rouře je zelený plyn, vše má přesnou geometrii a při malé poruše to přestane pracovat. Zařízení v jeskyni na Zemi pracovalo na bázi rtuťových par. Na všem může být rtuť nebo povlak soli. Je to staré přibližně 2000 let před Kristem. Počet neutrin ukazuje na stabilitu slunce. Ten, kdo to vyrobil, pochází ze souhvězdí Labutě. Jsou tam dvě civilizace. Ta, která zařízení zbudovala, pochází z hvězdy In - kde žije i několik potomků Atlanťanů, jejichž rodiny tam byly odvezeny. Navštěvují nás od třetihor, kdy naší planetu objevili náhodou. Potřebují ze Země vodu a nějaké minerály. Ta druhá civilizace z hvězdy Beta 1 jsou technokrati bez emocí. Obě civilizace se vzájemně znají a Zemi dodnes navštěvují. Mají zde stanici, která obíhá Slunce po výstřední dráze jednou za 10 let. Její povrch neodráží sluneční záření. Posádky se zde mění za 40 let a sledují Zemi.
Během seance nakreslilo médium dva obrázky a potom z neznámých důvodů papír roztrhlo. Potom se jasnovidný stav přerušil a ing. Rumler se už více nedozvěděl. Na mapě pak s pomocí pendlu našel dvě lokality. Hledanou měsíční šachtu označil č. 2. Při podrobném studiu mapy ale zjistil, že je ještě "něco" v místě 1, co souvisí s hledanou lokalitou 2. A světe div se, obě místa byla v Belanských Tatrách!
Pro mne to byla opět vzpruha, protože tuto oblast jsme si už přece jednou vytipovali jako velmi nadějnou. Piovarči byl ale výsledkem zpočátku zklamán, neboť místo č.2, kde by měla být měsíční šachta není podle geologické mapy vůbec v oblasti vápenců. Posléze se mu však podařilo zjistit, že by tam měla být nějaká stará důlní díla, a co navíc, v místě č.1 bylo vysokohorské dělostřelecké postavení s uměle vytvořenými kavernami, které bylo od září 1944 do ledna 1945 obsazené Wehrmachtem. Nebyla právě odtud ostřelována Horákova jednotka? K terénnímu průzkumu obou označených míst ale dosud nedošlo.
Nastupuje "nová krev".
Byl večer, listopad roku 1994. Tehdejší studenti geologie na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v Praze Walter Pavliš a Ivo Hlásenský leželi na palandě ve stavební buňce a četli si jeskyňářské časopisy Speleo. "V té buňce jsme bydleli, a ačkoliv to možná bude znít nepravděpodobně, velice se nám tam tehdy líbilo," popisují na své internetové stránce
http://www.quest.cz/moonshaft. "Byla na svahu pod Vyšehradem, bylo tam ticho a klid, ačkoliv je to téměř v centru Prahy. Mohutné bašty vyšehradské pevnosti vytvářely atmosféru, jako stvořenou proto, abychom si mohli vychutnat kouzlo jeskyňářských povídek. Tehdy jsme na ni narazili poprvé. Tajemná měsíční šachta. Objevená v dobách války za dramatických okolností a znovu zapomenutá. Dodnes je ukrytá někde uprostřed slovenských hor. Její stěny čekají na světlo, které přijde s jejím znovuobjevitelem. Ten, komu se to podaří, si jako odměnu vezme její tajemství a vynese ho na povrch. Já tomu věřím, moji přátelé také a doufám, že až tento příběh dočtete, budete na tom stejně."
Paradoxní je, že významný český speleolog, milovník tajemna a sběratel jeskyňářské poezie, dr. Václav Cílek, který příběh o měsíční šachtě otiskl ve "Speleu", v existenci šachty nevěřil a byl udiven obrovským ohlasem, jaký tento článek měl. Přihlásilo se mu několik nových skupin hledačů, mezi nimi i skupina Waltra Pavliše. V tu dobu pátrali po šachtě na Slovensku i místní UFO kluby, v Žilině pod vedením ing. Gustava Skřivánka, v Košicích dr.Martina Schustera. O šachtu se zajímal i známý slovenský záhadolog a publicista dr. Miloš Jesenský. Nejvytrvalejší a nejúspěšnější je ale zatím skupina Waltra Pavliše.
Začínali jako všichni ostatní a postupně prožívali nepřetržitá zklamání při hledání osoby kpt. Horáka. Jako všichni ostatní, v určité fázi hledání narazili na mé jméno a navštívili mne. Tehdy jsem už výsledky své práce netajil a ochotně jsem jim poskytl celý svůj archív, tlustý svazek dokumentů, map a dopisů v ohmataných žlutých deskách. Něco už věděli, něco bylo pro ně nové. Velkou ránou pro ně byla, stejně jako pro mne před mnoha lety skutečnost, že Horák už nežije. Na rozdíl od ostatních hledačů si správně uvědomili, že nejnadějnější cesta povede přes Horákovu manželku v USA. Teď už byla jiná doba, telefonáty do USA byly sice drahé, ale bezproblémové. Trpělivost přináší růže a podzim 1996 jim přinesl významný pokrok. Podařilo se jim kontaktovat blízkého příbuzného Antonína Horáka v USA. Od něj se pomalu, s velkými obtížemi začali dozvídat další důležité informace. Horákova manželka Anna už sice také nežije, ale dostali spojení na amerického ufologa, který v roce 1971 s Horákem o měsíční šachtě mluvil. Viděl jeho originální deník s náčrtem šachty i mapy. Tehdy prý dokonce ještě společně s jednou známou osobností světové ufologie plánovali cestu do tehdejšího Československa, aby šachtu prozkoumali. Politické poměry u nás jim to ale neumožnili. Tento Američan se ale nijak nehrne do toho, aby prozradil všechno co ví. Zdá se, že by šachtu rád našel a prozkoumal sám. Pavlišova skupina musí proto postupovat velmi diplomaticky. Mezitím se o osobě Antonína Horáka dozvěděli téměř všechno. Vědí, kdy a kde se narodil, kde bydlel, znají jména jeho rodičů i jeho ženy za svobodna, mají i kopii jeho úmrtního listu.
Zarážející je, že Horák příběh napsal tak, aby nebylo možné jeskyni najít. Svůj příběh jak šachtu našel zamlžil a dnes už je jisté, že je celý vymyšlený. Kromě podivné šachty. Neodpovídají údaje o bojích, o jeho vojenské jednotce, o počasí v uváděné době, zkrátka nic. Dokonce i samotná osoba Horáka má v sobě mnoho nejasností. Při prověřování údajů z jeho životopisu, který předložil americkým úřadům při žádosti o azyl, taky prakticky nic nesouhlasí. Jeho jméno se neobjevuje v matrice v jeho rodišti, v archívu gymnázia i báňské akademie kde údajně studoval, na jeho pracovišti v ministerstvu hospodářství, ani v trnavském archívu vojenské evidence osob. Nemohl mít tedy v roce 1944 hodnost kapitána slovenské armády. Úplně to vypadá, jakoby Antonín Horák byla vymyšlená osoba. Jenomže on skutečně žil, článek o záhadné jeskyni napsal, vlastnil hospodu v Pueblu USA a tam také v roce 1976 zemřel. Viděl jsem i jeho fotografii. Kdo vlastně ve skutečnosti byl a co svým článkem sledoval se tedy od něj už nedozvíme.
Pavliš a Hlásenský jsou především geologové a jeskyňáři a tak není divu, že se také mnohokrát pokoušeli jeskyni objevit vlastním průzkumem vytypované oblasti přímo v terénu. Nenechali se ovlivnit mým skeptickým názorem, že v oblasti kolem Ľubovni je zbytečné hledat a mnohem nadějnější to je v Belánských Tatrách, a znovu se pustili do průzkumu jeskyně na Německém. Povzbudil je jejich nález iniciál "H.A." (Horák Antonín?) vyrytých do skalní stěny malé komůrky, nečitelný datum, kde rozeznali pouze číslice 26 a šest přeškrtnutých vyrytých čárek (možná šest dní prožitých v jeskyni). Zdálo se, že jsou na dobré cestě a o jejich objev ihned projevila zájem i Česká televize. V pořadu Klekánice v červnu roku 1999 se mohli televizní diváci seznámit s výsledky jejich pátrání přímo v této jeskyni. Později se ale bohužel ukázalo, že tyto naděje byly plané a měsíční šachta ve zkoumané jeskyni skutečně není.
Konspirace tajných služeb?
Zatím co Pavliš a Hlásenský na měsíční šachtu pohlížejí střízlivě, jako na zvláštní geologickou anomálii, která nemá s mimozemšťany ani Aghartou nic společného, slovenský jeskyňář a zanícený hledač šachty Piovarči spekuluje s těmi nejfantastičtějšími myšlenkami. Domnívá se, že zde jde o jakousi podivnou hru tajných zpravodajských služeb ve stylu amerického seriálu Akta X. Zpětně si vzpomíná na zvláštní příhodu z roku 1994. Tehdy ho navštívil jakýsi mladík, hledající někoho, kdo se o měsíční šachtu zajímá. Tvrdil, že ho pronásledují neidentifikovatelné entity od té doby, kdy se dozvěděl něco o nějakých neznámých artefaktech z jisté jeskyně v Tatrách. Nesouvisle pak vyprávěl o někom, kdo kdysi objevil ve skalní stěně jeskyni nebo štolu, kde byla ukryta schránka s podivným předmětem, podobným knize s neznámými, snad mimozemskými hieroglyfy. Tento předmět pak byl dlouho ukrytý u někoho na půdě ve Spiši. Od té doby, co o tom ten mladík ví, neustále prý slyší v hlavě hlasy, které mu vyhrožují, že ho zlikvidují, v noci na dvoře se mu objevují světla UFO a podobně. Jeho vyprávění bylo tak fantastické, že se zdálo až zcestné. Piovarči si tehdy o něm myslel, že je duševně nemocný a tak mu nevěnoval příliš velkou pozornost. Neschoval si ani papír, na který mu tenkrát mladík nakreslil místo s jeskyní i jak záhadný předmět vypadal. Bohužel až teprve teď si uvědomil, že to místo bylo přesně v lokalitě, do které mnohem později senzibil ing Rumler situoval měsíční šachtu. "Co když ten mladík byl pod vlivem nejnovějších psychologických zbraní, které ho nakonec dohnaly do blázince?" uvažuje Piovarči a vysvětlení hledá v zájmu "někoho z mocných" o měsíční šachtu. "Kdyby byla Horákova historka pravdivá," rozvijí dále své myšlenky Piovarči, "první, kdo by o ní projevil zájem, by byly tajné služby, nejsilnější mocnost na této planetě. Copak by si nechaly ujít možnost závratného skoku v technologiích? Horák by se publikováním svého článku především sám vystavil ohrožení. Tajné služby by se první dozvěděly polohu záhadné jeskyně a měli už tisíc možností, dostat se k jejímu tajemství. Horák by se potom zcela určitě záhadně ztratil nebo by zahynul při nějaké podivné automobilové nehodě anebo by se ho jako nositele tajemství zbavili jinak." Pavliš se těmto úvahám jenom usmívá. Dobře ví, jak Antonín Horák zemřel, ale zatím to nikomu neřekne. Proč rozbíjet nebo potvrzovat krásný tajemný mýtus, který se kolem záhadné měsíční šachty postupně vytvořil.
Ale nejenom čeští a slovenští hledači, ale i Američani se pokoušeli jeskyni nalézt. Ti se ale do tehdejšího Československa neodvážili. „Byl to totalitní stát bez práv a svobod, s ruskými vojáky a zlými komunistickými agenty, kteří zabíjeli hodné Američany.“ Kvůli této obavě se neuskutečnila expedice, kterou organizoval dokonce slavný dr. Allen Hynek, všem ufologům známý jako autor projektu Blue book. Později se do hledání zapojili i Francouzi a nakonec se objevily náznaky, že se jedná i o jakousi podivnou hru tajných zpravodajských služeb ve stylu amerického seriálu Akta X. Nejasné jen zůstalo, jaký je cíl tohoto zájmu. Podivuhodný materiál a dosud neznámá technologie? Nebo ještě něco víc?
Literatura:
BERGIER Jacques: "Kniha nevysvětlitelného", Nakladatelství Ivo Železný, 199
HORAK A.T.: "The Moonshaft", NSS News, March 1995
MACLELLAN Alec: "Agharta, ztracená podzemní říše", Nakladatelství Ivo Železný, 199
PAVLIŠ Walter: "Měsíční šachta (Moonshaft)", internetová stránka
http://www.quest.cz/moonshaftPAVLARČÍK Stanislav: "Zpráva za rok 1981-1982, Revizný prieskum a dokumentácia krasových a pseudokrasových javov v oblasti Pienin, 'Lubovnianskej vrchoviny, Levočských a Čerchovských vrchov", Ústredie štátnej ochrany prírody, Liptovský Mikuláš.
PAVLARČÍK Stanislav: Osobní korespondence
PIOVARČI Eduard: "Mesačná šachta - realita, alebo len krásný sen?"
PIOVARČI Eduard: Osobní korespondence
CÍLEK Václav: "Tajemná šachta ve tvaru půlměsíce", Speleo 17, Praha
CÍLEK Václav: "Tajemná šachta ve tvaru půlměsíce - pokračování dobrodružství", Speleo
SKŘIVÁNEK Gustav: "UFO klub Žilina", UFO Magazín č. 8 a 9/1997
LEŚNIAKIEWICZ Robert: "Měsíční jeskyně, další díl záhady", Fantastická fakta č.12/98
JESENSKÝ Miloš: "Tajemství měsíční jeskyně", Fantastická fakta č. 11/98
CONSTANTINESCU Gabriel, TIMOSENKO Alexandr: "Solid shapes and living matter", Sborník V. mezinárodni konference o psychotronice, Dům techniky ČSVTS, Bratislava 1983
Z mého archívu...horská .scenérie ...někde kolem Bielanských Tater či Pienin....mají tam zajímavé kopečky....
