od armin » úte 18. srp 2020 20:23:28
honzam píše: „Hlad po nebi nás dovede do pekla.“
od honzam » úte 18. srp 2020 21:24:41
Začíná chápat, že ona samotná vytváří pevné stěny, že ji vězní vlastní touha a ctižádostivé úsilí.
od adiuv » úte 18. srp 2020 21:42:37
od honzam » stř 19. srp 2020 9:23:26
od adiuv » stř 19. srp 2020 9:30:26
Panoramatické uvědomění prostoru v meditaci znamená vnímat procesy v prostoru probíhající a současné navázání vztahu se zemí a oblohou – denní i noční. Vědomé ego, zbavené přehnané ctižádosti, ničemu nepřekáží, pokud bere v potaz, že projekce života se neustále, v každém okamžiku a v širokém rozhledu znovu a znovu rodí.
Pokud se ale ego izoluje od celku, trápí se nepochopením, protože neví, že žádný intelekt není tak dokonalý, aby dokázal zodpovědět všechny otázky.
Otevřené vědomí jasně vnímá, že mezera mezi smrtí a novým zrozením je přítomna neustále. Jde o mezeru mezi přítomností a nepřítomností, o mezeru mezi pevností a iluzí, mezeru mezi tichem a prchavou myšlenkou. Jde o mezeru mezi souvislostmi a prázdnotou, mezi klidem a iluzí souvislého pohybu, mezi jistotou a nejistotou, mezi neexistencí a tvůrčím procesem. Jde o mezeru mezi námi a dalším hmotným objektem. Mezi prázdnotou a představou, mezi nevědomostí a inteligentní kvalitou Prostoru. V této mezeře přichází pochopení, že povrchní ego, které lpí na svém chráněném území, stále jen brání to, co je „moje“. Manipuluje s myšlenkami. Myšlenkami si dokazuje, že existuje...
https://www.psychologiechaosu.cz/uvedom ... -meditace/
od armin » stř 19. srp 2020 9:33:37
honzam píše:Mrzí mě, že se tu cenzurují upřímně psané odpovědi, které neobsahují vulgarismy. Už se mi to stalo podruhé. Jestli se to stane i potřetí, odejdu z fóra. Do tohoto vlákna už psát nebudu.
od adiuv » stř 19. srp 2020 9:48:26
O těchto ´stěnách´ říkají totéž i jiní duchovní Mistři: "Přijímáním se rozpouštějí".
V několika minulých dílech jsme si ukázali rafinované slabiny naší mysli, kterými nás vtahuje do emocionálních kolotočů neřešitelných starostí. Taková analýza je však potřebná právě proto, abychom si uvědomili zásadní užitečnost umění kontroly mysli na zvládání krize a i našich životů. Pojďme tedy nyní konečně přejít k popisu toho, jak mysl konkrétně kontrolovat.
Vylíčím nyní velmi podrobně a technicky to, co u člověka, který si uvedený návyk trochu zautomatizuje, probíhá samozřejmě a ve zlomku sekundy. Mnoho lidí tuto kontrolu používá intuitivně, od dětství. Je to přesně to, co (jistě ne pořád, ale občas) s vlastní myslí dělají. My ostatní se to můžeme naučit a využít, když je potřeba.
Ve své psychologické praxi jsem se setkal s tím, že je potřeba tuto techniku vysvětlovat různými způsoby – první pochopí hned, druhý chce detaily. Třetí potřebuje hodně podrobný popis každého kroku, který má s myslí dělat. Tak podrobný, že čtvrtého, který je spíše intuitivní a technických návodů se bojí, by to vystrašilo…
A protože nemohu vědět, jaký přesný typ bude můj jednotlivý čtenář, snažím se nabídnout popisy této metody z různých perspektiv. Pokud vám tedy nějaká část těchto popisů nebude jasná, přeskočte ji a vraťte se k ní později – možná ji pochopíte snadněji poté, co si přečtete její popisy na jiných místech. Nenechte se také prosím odradit příliš detailním líčením a nemyslete si kvůli tomu, že kontrola mysli je (technicky) něco komplikovaného. Naopak, je to zcela přirozený tah naší mysli. Podrobně to vysvětluji proto, že tyto podrobnosti někteří čtenáři prostě potřebují pro plné pochopení toho, co mají dělat…
Základní fáze kontroly mysli jsou:
1.uvědomění (toho, co se ve mně děje, na co myslím, co prožívám)
2.akceptace (čehokoli, co se v mém vědomí děje a jak se to děje)
3.rozhodnutí (zda si tento obsah ve vědomí ponechám a vstoupím do něj, či odkloním pozornost k něčemu jinému)
4.provedení tohoto rozhodnutí (tedy faktický odklon pozornosti)
1. Uvědomění
Na začátku si uvědomuji, že mi do mysli vstoupila nějaká myšlenka, impulz nebo vzpomínka. Nebo že už půl hodiny přemýšlím nad něčím, co nemá řešení. Nebo že si užívám radosti z jarního sluníčka. Nebo že se opět zabývám starostí, která mi škodí. Pokud si neuvědomím, že se to v mé mysli děje, nemohu s tím nic udělat. Teprve uvědomění toho, co se děje, mi právě v okamžik, kdy si to uvědomím, dává možnost kontroly.
2. Akceptace
Abych měl jistotu, že tento obsah nechci jen úzkostně vytěsnit nebo ze strachu zaplašit, vždy musím plně přijmout celý tento stav nebo myšlenku, které si uvědomím. Přijímám tedy daný mentální obsah (emoci, impulz, tělesný pocit, nápad, vzpomínku), související pocity i své další asociace, které mě hned napadají. Přijímám také doprovodné myšlenky, že už jsem s myšlenkou půl hodiny, i když bylo lepší ji opustit hned na začátku. Že jsem opět selhal. Že jsem fakt hrozný. Přijímám vše, co mi přijde na mysl. Zde odkážu na první díl tohoto manuálu, kde jsme se schopnost akceptace učili.
Akceptace vytváří rozdíl mezi škodlivým vytěsněním a zdravou kontrolou mysli. Proto je naprosto zásadní ji v tomto okamžiku zařadit. Pokud vše přijmu, nemohu vytěsňovat, protože vytěsnění je nástrojem zaplašení vlastní úzkosti z toho, že se mi v mém vědomí objevuje ohrožující obsah. Pokud ale své obsahy přijmu, tuto úzkost redukuji. Nemohu se totiž nějakého obsahu (myšlenky, emoce) ve své mysli bát a zároveň jej přijímat. Pokud něco přijímám, nebojím se toho. Pokud se toho bojím, nepřijímám to.
Dobrovolná odbočka pro zájemce: Co je a co není akceptace
Poslední dvě krátké věty si často vyžadují vysvětlení, protože mohou být zdrojem nepochopení toho, co je a co není akceptace. (Opět ovšem platí, že pokud se vám následující líčení bude jevit jako nepochopitelná filozofie a celý postup je vám jasný, prostě tuto pasáž vynechejte. Je určena čtenáři, který chce znát opravdové detaily.)
Nutnost přijmout, akceptovat vlastní myšlenku samozřejmě neznamená, že se nemohu (či nesmím) bát toho, k čemu myšlenka odkazuje. Mohu se například bát, že onemocním, to je v pořádku. Kdybych chtěl tento strach (který ve skutečnosti a reálně ve mně existuje) popřít, popíral bych svou vnitřní realitu. A akceptace není popření reality, ale naopak její plné připuštění.
Pokud ale správně svůj mentální obsah akceptuji, pak se nesmím bát této své myšlenky, která k tomu, čeho se samozřejmě (z hlediska akceptace) bát můžu a čeho se bojím, odkazuje. Nesmím se bát vstupu, objevení, existence myšlenky na to, že se bojím nemoci. Akceptace mě učí odložení tohoto strachu ze svých obsahů a stavů. To neznamená, že přijetím a připuštěním myšlenky, že se bojím nemoci, se přestanu bát této nemoci. Přestanu se ale bát (vstupu, existence) této myšlenky v mém vědomí. To je malý, ale klíčový rozdíl.
Akceptace neznamená přesvědčovat se, že to, co prožívám (a k čemu odkazují mé myšlenky), je nutně dobré nebo prospěšné. To by bylo absurdní, to by bylo zkreslování reality. Vždyť tolik věcí v nás i kolem nás je reálně špatných a neprospěšných. Stejně tak se akceptace nemůže stát (falešným) tvrzením, že konkrétní myšlenka neprodukuje emoci, i když ji ve skutečnosti produkuje. To by mohlo u někoho nesprávně probíhat například takto: „Bojím se nemoci, uvědomím si tuto myšlenku, ale hned začnu tvrdit, že to není pravda, že se ve skutečnosti nebojím, změním vnitřní manipulací tento myšlenkový obsah a výsledek tohoto popření nazývám akceptací.“ To by nebylo přijetí, tedy potvrzení reality neboli pravdy mého duševního prostoru. To by byl její pravý opak – byla by to lež.
Mohu ale vždy přijímat svou myšlenku, že mohu onemocnět. Tedy přijímat, že tato myšlenka ve mně holt existuje, že nastala, že se vrací, že přijde a přichází. Následkem promýšlení této myšlenky se možná začnu bát. Tento pocit si opět uvědomím a následně musím přijmout tuto emoci. Mohu (ba dokonce musím, chci‑li ovládnout svou mysl) přijmout sama sebe v tomto stavu: Nyní jsem ve stavu, kdy se bojím nemoci, toto se právě děje, a proto to musím přijmout: proto tento stav přijímám. Přijímám tedy svůj stav. Netvrdím tím, že to, k čemu odkazuje, je fajn, bezpečné, smysluplné nebo že se to dokonce tím, že tuto myšlenku přijmu, magicky stane. Pokud budu přemýšlet magicky (viz předchozí díly), nikdy se mi nepodaří akceptovat negativní myšlenky, protože se budu bát, že jejich akceptací bych magicky „způsobil“ jejich vznik v realitě. Tím, že bych akceptoval, že se ve mně objevila myšlenka obav z nemoci, bych se domníval, že jsem tím způsobil, že skutečně onemocním.
Nic z toho se ale neděje. Pouze přijímám to, že právě teď se to, co se ve mně děje, děje. A tím, že tyto myšlenky přijmu, ruším svůj strach z existence těchto myšlenek (nikoli strach z toho, k čemu odkazují).
Přijímání tedy není souhlas s něčím vnějším (že bych snad souhlasil s tím, že mám onemocnět), odkazuje vždy pouze k mé vnitřní myšlence nebo pocitu o tomto vnějším. Nemusím přijímat (ve smyslu souhlasu) fakt, že svět je nespravedlivý. Ale pokud to nepřijmu (ve smyslu „připustím si, že toto je realita“), nemohu s tím nikdy nic udělat – protože pak se budu tomuto faktu pouze vyhýbat. A totéž činíme s našimi myšlenkami, které – pokud se jim vyhýbáme a bojíme se jich – paradoxně rostou na síle, protože se k nim připojuje tato naše úzkost a další naše emoce. A co je emočně nabité, vstoupí do vědomí vždy snáze než to, co emočně nabité není. Jak rozbiji tuto emoční nabitost? Opět pouze akceptací…
Chci‑li bojovat s nespravedlností, starostí nebo osobním těžkým problémem, musím umět přijmout svou myšlenku (ve smyslu přijetí skutečnosti a smíření se s tím, že nastala, že přišla) o tom, že svět je nespravedlivý, že je zde starost, že je zde problém.
Pokud vám toto líčení, milí čtenáři, přijde komplikované, běžte dále. Některé duševní stavy se obtížně slovně popisují a často je daleko snazší si je zkoušet a obě nuance pochopit až z vlastní zkušenosti. Zkoušejte kontrolu mysli a časem se k této pasáži vraťte. Ujistěte se, že akceptací skutečně přijímáte to, co se ve vás děje, a že se tak přijetí týká všech vašich vnitřních obsahů, impulzů, emocí, vzpomínek, tak jak vám do mysli vstupují. Všechny se dají přijímat, i když samozřejmě a přirozeně to, k čemu odkazují (jejich obsahy) jsou různě užitečné, nekvalitní, nebo dokonce škodlivé či děsivé.
3. Rozhodnutí
Nyní tedy – poté, co jsem si uvědomil, co se ve mně děje, a vše, co se ve mně děje, jsem přijal (tedy ujistil jsem se, že tento vstup obsahu emočně neodmítám), se rozhodnu, zda je tento obsah nyní užitečný, nebo nikoli. Tedy zda v něm chci pokračovat, či ne.
Pokud zjišťuji, že se jedná o dobrý a kvalitní mentální obsah a taky vhodnou chvíli, kdy se jím je dobré zabývat, zůstanu u něj a svým vědomím se do něj vnořím. Pokud se rozhodnu, že jej nyní raději opustím (protože není dobrý nebo protože na něj nyní není nejlepší čas a já bych se měl zabývat něčím úplně jiným), v klidu a laskavě svou pozornost uchopím a bez tlaku a dalších emocí přesměruji k jinému podnětu: k jiné myšlence, k tomu, čemu se chci nyní věnovat, k vjemu (zrakovému či sluchovému podnětu), k vnějšímu objektu, k jinému pocitu, k vlastnímu tělu.
Pokud nevím, k čemu mám nasměrovat pozornost, vždy je tady jako poslední instance a vděčný pomocník k dispozici můj dech: vždy se mohu soustředit na pár nádechů a výdechů – a hle, neposedná a kreativní mysl mi za chvíli jistě zase nabídne nějaký nový obsah nebo myšlenku. Nevíte‑li tedy, pro jaký jiný obsah se rozhodnout a kam odklonit svou pozornost, vraťte se prostě k dechu či jinému jednoduchému tělesnému pocitu nebo vnějšímu objektu a ten chvíli sledujte.
A po chvíli se podívejte, co mysl dále přinesla. Pokud je to tatáž myšlenka, kterou jsem se před chvíli rozhodl opustit, pokračuji v cyklu kontroly mysli od začátku – už jsem si ji uvědomil, nyní opět tuto myšlenku (i celou mentální událost, tedy že se mi vrací stále tato myšlenka zpět, že se mi ji nedaří kontrolovat, že opět obtěžuje) v klidu přijmu a poté, co se mi toto přijetí podaří, opět se rozhodnu, kam svou pozornost nasměruji, a tam ji také v klidu nasměruji.
4. Přiklonění pozornosti
Pokud je myšlenka obtěžující, je lepší si k tomuto odklonu vybrat spíše podnět (zrakový, sluchový, dech), manuální činnost, pohyb. Pokud totiž chceme myslet hned „na něco jiného“ a přiklonit tak pozornost k jiným mentálním procesům (emocím, nápadům, vzpomínkám), často se stane, že nám tato nová myšlenka rychle asociací přinese myšlenku starou, kterou jsme chtěli opustit. Nechci myslet na to, jak mě kolega naštval, obrátím svou pozornost k promýšlení, co bych nyní měl udělat ve své práci, ale tato myšlenka mi rychle vrátí vzpomínku, že jsem tuto práci dělal nedávno taky se svým kolegou – jo a ten mě tedy naštval. Znáte to…
V tuto chvíli je dobré pomoci si odkloněním pozornosti spíše mimo myšlení, fantazie a vzpomínky. Pokud použijeme chvilkové soustředění na vjem, na dech nebo na tělo, dáme tím mysli prostor na lepší utlumení původní myšlenky. Když budete sledovat hrníček na vašem stole, těžko vám asociací připomene, že vás kolega naštval. Pokud o něm budete přemýšlet (kdo vám ho dal na stůl, proč není umytý…), jistě si brzy vzpomenete – hádejte na co? Přikloním tedy pozornost k dechu, pohybu, sleduji vnější objekt… Chvíli v tomto uvědomění setrvám a za chvíli se mysl znovu postupně rozjede a přinese další obsahy, myšlenky a vjemy. Mezi těmi najdu postupně takový, který je bezpečný nebo dobrý – a postupně se od něj odrazím k soustředění se na to, na co se soustředit opravdu chci."...
Pokračování na https://psychologie.cz/kontrola-mysli-v-praxi/
od Anim » stř 19. srp 2020 10:49:19
od Alaja » stř 19. srp 2020 11:01:51
armin píše:honzam píše:Mrzí mě, že se tu cenzurují upřímně psané odpovědi, které neobsahují vulgarismy. Už se mi to stalo podruhé. Jestli se to stane i potřetí, odejdu z fóra. Do tohoto vlákna už psát nebudu.
A nezdá se ti to jenom? Mně se také občas stane, že odešlu komentář a odejdu ze stránky a když se vrátím, tak tam není. Je to tím, že mezitím někdo dal jiný komentář a ten můj vyžaduje ještě jedno odeslání, jinak se neuloží.
od adiuv » stř 19. srp 2020 11:21:34
od armin » stř 19. srp 2020 14:21:51
armin píše:honzam píše: „Hlad po nebi nás dovede do pekla.“
To je velká pravda. To patří k základním psychologickým principům - hybatelům koloběhu samsára.
A pokud je tu někdo schopen si pozorně přečíst a zamyslet se nad tím a pochopit to (což si myslím, že ty Honzame jako jeden z mála schopen jsi) tak sem dávám jenom odkaz.
http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cisloclanku=2012030010
od Alaja » stř 19. srp 2020 19:47:05
armin píše:Překvapilo mne, jak ten popis šesti sansarických říší v nichž zákonitě cykluje ego Honzam dokonce ani Alaja naprosto nepochopili (o Trini ani nemluvím, ta to nejspíš ani nečetla).
Mně ten text naopak přijde geniálně vystižný a odpovídá to mým zkušenostem a niterným poznatkům o psychologii ega.
od vostalpetr » pát 21. srp 2020 21:27:23
Dokud neobjevíme příčinu, která v nás zaktivovala dotyčnou reakci, o tom, jak zareagujeme, rozhoduje za nás naše podvědomí.
od Eva Nada » pát 21. srp 2020 21:29:20
vostalpetr píše:Dokud neobjevíme příčinu, která v nás zaktivovala dotyčnou reakci, o tom, jak zareagujeme, rozhoduje za nás naše podvědomí.
No to vidím, že reaguješ stále stejně potrhle...
od Eva Nada » pát 21. srp 2020 21:32:07
mívala více nicků, Mihule, Evelína, Nada, Eva Nada, Klára, Tara...od vostalpetr » pát 21. srp 2020 21:44:00
To my všichni...
od Alaja » pát 21. srp 2020 21:47:09
vostalpetr píše:To my všichni...
No jo,
jenže já tak reaguju vědomně, zatímco vy všichni nevědomně...
od vostalpetr » pát 21. srp 2020 21:59:10
od Eva Nada » pát 21. srp 2020 22:43:03
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 návštevníků
