Eduard Tomáš

[Darges]

Eduard Tomáš
25.11.1908 - 26.5.2002

Narodil se 25. listopadu 1908 v polském Přemyšlu českým rodičům, s nimiž žil v několika evropských zemích. Po skončení Právnické fakulty Univerzity Karlovy působil v různých úřadech až do roku 1955, kdy byl komunistickým režimem přeložen k manuální práci.
Duchovní obzor se mu otevřel prostřednictvím knih a také po setkání s význačnými duchovními učiteli, např. P. Bruntonem, F. Drtikolem aj. Značný vliv na jeho vnitřní vývoj měla jeho žena Míla.
Jeho jméno je známo ve spojení s řadou děl s duchovní tematikou:
Milarepa, 999 otázek a odpovědí na cestě Poznání, 108 meditací, Metafyzické příběhy, Jóga pozornosti, Úvod do integrální jógy, Umění klidu mysli, Jóga velikého symbolu, Tajné nauky Tibetu. Je i autorem knihy Cestami sebepoznání, která se stala předlohou pro rozhlasový cyklus, a knihy memoárů Paměti mystika, podle níž byl Českou televizí odvysílán patnáctidílný stejnojmenný seriál. E. Tomáš rovněž natočil na audiokazety řadu spirituálních promluv.
Ukázka z knihy Tajemné absolutno:
"...Dnes začínám tam, kde jsem včera skončil. Jsem bez těla a obsah vědomí zmizel. Upínám se k prázdnotě, kam jinam? Ale pořád mám ještě obavu, co bude. Když zmizela osoba, přijde snad neosobnost? Nebo osobnost? Nevím, choulím se do ticha. Ticho je teď mým útočištěm, ale jsem ochoten přijmout všechno. Nořím se do ticha.
Zdá se mi, že jsem bez myšlenek, ale kupodivu si toho jsem vědom. Mám překročit ještě toto vědomí?
Vstupuji do prázdnoty, protože sám jsem prázdný. Nemám nic a taky nic nechci. Mám jen důvěru ve vyšší sílu, a tak se mi zdá, že ji dokonce začínám zajímat. Nevím, proč se mi to zdá. Chtěl bych jí spíše porozumět, ale to nejde. Náhle se znovu dostaví strach z neznáma. Rozhodl jsem se však, že neustoupím. Asi proto se mi najednou skoro ztratilo ego - skoro se ztratilo. Ono se totiž bojí, že zahyne. Musím najít odvahu a nevšímat si toho.
Jsem na pokraji neexistence. Skočím do ní? Asi ano..."
Ukázka z knihy 999 otázek a odpovědí na cestě Poznání:

Kde je Bůh?

Všude.

A kde ho mám hledat?

Najděte pramen vašeho jáství.

Tam je mi nejblíž?

Ne, to je přímo On.

A kde potom budu já?

V Bohu.
138.

Proč existuje svět?

Protože je zde NĚKDO, kdo jej vymýšlí a současně pozoruje.

Já jej pozoruji.

Správně. A také jej vymýšlíš. Jenomže svět není vymyšlen oním malým "já", které znáš, ale velkým "Já", které dosud neznáš. Malé "já" jej vidí omezeně a také si ho jen omezeně vymýšlí podle svých možností.
139.

Mám mnoho žádostí, vášní a tužeb. Bojuji s nimi už dlouhá léta, ale ony dosud vždycky zvítězily. Co mám dělat?

Bojovat dál. Jenomže pro změnu átmavičárou a objektivizací. Vášně a žádosti pak odejdou samy.
140.

Kde pramení mysl?

V duchovním srdci, potom jde do hlavy a pěti smysly do světa. Cesta k Pravdě je obrácená.

Je to dlouhá cesta?

Ani ne, asi 35 centimetrů. Jenomže mnohý člověk by raději kopal jámu 35 metrů hlubokou, než aby se vydal na cestu z hlavy do Srdce.
141.

Mám tolik problémů, že už si nevím rady?

Protože s nimi válčíš sám. Obrať se na své božské Já ve svém duchovním srdci, předej mu tyto své problémy a pak na všechny zapomeň. Dostane se ti síly i pomoci k jejich řešení.

Jak by to bylo možné?

Protože budeš v jednotě s Já, které je začátkem i koncem světové harmonie.

Ale některé věci jsou předem určeny jako rány osudu. Ty přece nemohu změnit?

Pak dostaneš sílu je vydržet, ty ostatní se však harmonicky změní.
142.

Jsem vázán svými povinnostmi a vůbec nevím, jak z toho vybřednout.

To dělá síla karmy čili tvého vlastního osudu.

Je možno se z ní nějak dostat? Napadlo mě už všeho nechat a utéci pryč, někam hodně daleko.

Tím bys věc nevyřešil, naopak, v cizině bys měl možná podmínky horší.

Jaké je tedy východisko podle vaší zvláštní filozofie?

Nemám zvláštní filozofii, ale východiska jsou dvě.

1) Nechat v klidu projít nahromaděnou karmu, až se sama vyžije, neboť ona není věčná, jenom dočasná. To by však mohla být někdy dlouhá cesta.

2)Dostat se do vyšší karmické úrovně, kde už neplatí oko za oko, zub za zub a kde tudíž nemusíš už všechen nahromaděný osud odtrpět a splatit, ale mnohé hříchy, pro které dnes trpíš, ti budou smazány. Nakonec všechny.

Jsem rozhodnut pro druhou alternativu. Co mám dělat?

Studovat džňánu, dělat analýzy, meditovat a vstoupit do samádhi. Už první hlubší duchovní ponoření ti ukáže, že nejsi vůbec ničím vázán, že existuješ, přestože nemáš tvar, a že jsi věčný a čistý, bez počátku a také bez konce. Touto zkušeností vstoupíš do vyšší karmické úrovně. A protože fyzické stavy a zevní podmínky se po nějakém čase vždycky přizpůsobují zažitým stavům vnitřním, karma se ti změní k lepšímu. Až se tak stane, nepřestaň dál duchovně pracovat, dokud nedojdeš konce.

Ve stavu Poznání už není žádné karmy? Proč?

Pravda je nad časem i nad prostorem, hříchy děláme tady, a tak se s nimi musíme i tady vyrovnat.

Martin Pařík
http://www.casopisdotek.cz/mistri/eduardtomas.php

[Darges]

JUDr. Eduard Tomáš,

Eduard Tomáš.jpg (54.92 KiB) Zobrazeno 92243 krát

* 25. 11. 1908, † 26. 5. 2002, patrně nejznámější český mystik. Duchovní svět se mu otevřel prostřednictvím knih Paula Bruntona, s nímž se později i osobně setkal, a díky přátelství s Františkem Drtikolem. Velký vliv na jeho duchovní vývoj měla i jeho druhá manželka Míla.

Když se na přání prezidenta Havla zúčastnil vítání dalajlamy v Praze, šly formality stranou. Sotva ho nejvyšší duchovní hodnostář Tibetu poprvé zahlédl, hned se mu vrhl do náruče. "Líbal mě na tváře jako děcko," vzpomíná Eduard Tomáš s úsměvem na vřelé objetí, které rád opětoval. "Jen jsme na sebe mrkli a hned jsme se poznali," vysvětluje. "Známe se z Tibetu. Před několika stovkami let jsme tam žili oba."

O svém soužití se svou druhou ženou Mílou Dr. Tomáš říká: "Dokonalá harmonie je pouze tam, kde je Poznání. Podle starých mistrů je setkání dvou duchovních lidí v manželství zázrak, který se na světě odehraje tak asi jednou za tisíc let."
Ukázka z knihy "skrytý poklad v nás"

Eduard TomášZažili jste někdy z ničeho nic krásnou náladu? Pocit míru, uvolnění, osvobození - a třeba jen na malý okamžik? Tak to je právě ono. Aspoň z jisté části je to ono. A člověk si vždycky přeje, aby to co nejdéle zůstalo, pokud možno trvale, ale to se mu, bohužel, nikdy nepodaří. Dokud neví a nepozná, jak to provést a kde by vlastně měl své štěstí hledat. Či vlastně, kde a jak je opět najít. A protože je nehledá soustavně a taky ne vždycky doopravdy, nedaří se mu to.

Proto bývá život lidí často velmi nudný, nedokonalý, plochý, někdy i smutný a šedivý. To platí pro většinu lidí na tomto světě, bohužel. A člověk to pak zahání všelijak. I pochybnými zábavami nebo pitím nebo zbytečnou činností a někdy dokonce i drogami. Někdy ovšem člověk také zažívá opravdové štěstí. To když se třeba na chvíli odosobní, ztiší a vnitřně povznese, třeba při pohledu na vzdálený obzor nebo na tichou noční oblohu plnou hvězd nebo i při nenadálém úleku a strachu a také při velké, opravdové a hluboké lásce člověka k člověku. Tyto zážitky vnitřního štěstí a blaha bývají často nahodilé a někdy i neúplné. Nikdy, bohužel, to nebývá trvalé, vždycky jen dočasné. Věřte mi, že pokud vůbec člověk může v tomto životě zažít takové nahodilé chvilky opravdového štěstí, že jsou to vlastně jen zbytky z bohatého stolu naší duše. Stoprocentní kontakt s živým prazákladem našeho života je přece jenom něco jiného. Je nesmírně inspirující.

Slovy se nedá popsat stav, v němž se nachází člověk, který poznává pravdu. Co je to pravda? Na tuto otázku, když mu ji položil Pilát, i Ježíš mlčel. Protože je to opravdu nepopsatelná a taky nepředstavitelná zkušenost. Živý jas a mír a tichá moudrost, která odstraní dosavadní klam o nás i o světě, jako když mocný vítr foukne do pápěří. A je to i největší dobrodružství našeho života. Daleko hlubší stav než je člověk běžně zvyklý zažívat, ale přitom je to stav jemu vlastní. zkušeností poznává, že je to jeho přirozený stav.

Království nebeské je ve vás," jak jinde řekl Kristus. Tento stav je možno naštěstí realizovat. Nikoliv až po smrti, ale ještě v tomto životě, když se to umí. Já vím, že to zní jako pohádka z Tisíce a jedné noci, ale je to pohádka, kterou můžete, přátelé, zažít sami, sami se sebou. Jen zkuste začít hledat. Můžete se ptát: A co když člověk v žádnou duši nevěří? No, pravda, když člověk v duši nevěří, proč by ji vůbec hledal? Ale to neznamená, že ji nemá. Existují cesty, říká se jim jóga a mystika, které vás k prazákladu vašeho života přivedou.

Jóga. Co je to vlastně jóga? Jóga je široký pojem pro ovládání mysli a ovšem také těla. Například hathajóga. To jsou tělesná cvičení různých pozic, tzv. ásan, s nutností vydržet v nich po nějakou dobu. To je velmi dobré k upevnění zdraví, pro dobrou kondici, pro udržení duchovní i tělesné svěžesti, ale není to ještě přímý směr sebepoznání, i když je prospěšný v přípravných fázích každé duchovní cesty. Ale nám půjde spíš o praxi jógové nebo mystické filozofie a o jejich naplnění poznáním sama sebe. Souhrn návodů, které poskytuje prastará jógová filozofie, si klade stejné cíle jako mystika, která je bližší západu.

Obě, jak jóga, tak mystika, jdou cestou intuitivního poznávání, které má stejný cíl - a tím je splynutí s Bohem. Stoupencům těchto směrů duchovního poznání jde, na rozdíl od většiny náboženství, o přímý kontakt s duší člověka. Vyvíjejí proto úsilí směřující k prožitku totožnosti a splynutí s Bohem, s božskou podstatou veškerého bytí.

Protože to možná zní trochu cize a nepochopitelně, pokusím se vám to přiblížit přirovnáním: Představte si nekonečný provaz, na kterém jsou smyčky. Každá smyčka začíná a končí v uzlíku, pochopitelně. Ty smyčky, to jsou jakoby stvořené individuality a uzlík představuje jejich nevědomost o tom, že jsou součástí nekonečného provazu. Teprve když se uzel nevědomosti na provazu rozváže a smyčka splyne s nekonečným provazem, z něhož byla vytvořena, pozná se, že oddělenost smyčky byla jen zdánlivá a provázek že je vlastně jednotný, nekonečný, univerzální. Oddělenost byla nejen zdánlivá, ale také jen dočasná. A stejné je to, přátelé, s námi: Klid a pohyb v jednotě, rub a líc jedné mince.
http://zivotni-energie.cz/eduard-tomas.html

[Jana]

Eduard Tomáš - Tajné nauky Tibetu:

Kdysi se konalo na nebi shromáždění nejvyšších mudrců a Bohů. Byl tam i Šri Krišna, Šri Vašista, Gautma Budha, Vasvamitra a mnoho jiných mudrců, zakladatelé náboženství a Bohů bez počtu. Každý hájil svůj vlastní duchovní systém a prohlašoval jej za lepší než ostatní duchovní cesty. Kdo je měl rozsoudit? Podle jejich chování nedalo se dílo rozlišit. Někteří byli v samadhi, někteří filosofovali, jiní zas byli zabráni nejrůznějšími pracemi, jiní byli plni lásky k Absolutnu a opět jiní se chovali tak prostě jako obyčejní lidé. Všichni byli však stejného, tj. nejvyššího řádu svatosti a moudrosti. I obrátili se na samotného Brahmu, aby rozhodl, který duchovní sytém a jaké pojetí Absolutna je nejlepší. „To bych také rád věděl“, pravil Brahma-tvořitel, ale je tu přece Riši Parasvara, ten je vševědoucí, ten to bude vědět. Ale tu jeden z Bohů Šiva vytušil, že by Rišiové neměli ani k vševědoucímu důvěru a řekl: “Já sám nevidím, která z metod by byla ta pravá, ale meditujme na Bohyni., na Její Veličenstvo, Nejvyšší inteligence, ženskou tvář Absolutna, Nepodmíněné Vědomí všeho a pak budeme schopni porozumět z Její Milosti i nejjemnějším Pravdám.“
I počali všichni Bohové a mudrci meditovat o jejím Božském Majestátu, Transcedentálním Vědomím, Královně Nebes pronikající všemi třemi stavy života, bděním, snem i hlubokým spánkem…

Takto invokována zjevila se ve svoji slávě jakožto Transcedentální Hlas v prostoru čirého Vědomí. A oni Ho slyšeli hovořit jako Hlas hromu a nebes:
„Vyjádřete se rychle, Rišiové! Přání těch, kteří se mě oddali, budou splněna okamžitě!“
Slyšíce svatý Hlas, Rišiové i Bohové padli u vytržení na tvář a pozdravivše Bohyni, zjevili ji svou pokornou prosbu:
„Řekni nám, ó laskavá, ty nikdy nezrozená, jež jsi stále mladá a nikdy nezestárneš, kteráž jsi esencí všeho a přece bez jádra individuality, Královno světů, řekni nám, který z prostředků je nejpřiměřenější k dosažení Tebe a jaké pojetí Absolutna je nejlepší?“

Takto vyzvána pravila Bohyně všeho vědění:
„Jsem abstraktní inteligence, ze které vesmír počíná a do níž se rozpouští jako obraz v zrcadle. Nevědomý zná mě jako hrubý svět, moudrý však mne zná jako své vlastní čiré Bytí. Má konkrétní forma je věčný pár, tj. svrchovaný Pán všeho plus energie vždy v nerozděleném spojení, přebývající jako věčné vědomí v bdění, snění i spánku. Bozi, lidé, hadi i nadlidské bytosti, všechny jsou projevem mne. Projevují se nejrůznějšími způsoby a přece zůstávám neposkvrněna, neboť Absolutno je mé bytí. Jsem neomezena. Ač nejsem začleněna v nic a nižádným způsobem a jsem stále svobodna, skrývám svou moc zvanou Maya a kryji se nevědomostí, která se projevuje jako přání a touhy. Rodím se a zrozuji jako Individuum, až zmoudřevši, hledám Učitele a Mudrce, zvídám Pravdu od nich, provádím ji v praxi a konečně se stávám vyproštěnou.
Nejpřiměřenější z prostředků mého dosažení je mentální obrazotvornost, vztahující se k Bohu, čili savikalpa samadhi.
Očišťuje, posiluje, činí mysl schopnou pozbýti své Já. Je to vzývání Abstraktní Inteligence v konkrétní formě. Je nejen nejvýš užitečná, ale i nesmírně složitá. Jak by se jinak mohl člověk stát připraveným k neduální realizaci bez jejího požehnání? Nevědomost přeci nelze odstranit přímo, ale je možno ji postupně odklidit přechodem ze savikalpa do nirvikalpa při vzkříšení člověka z nevědomosti do vědomosti. Jen tak se může úplně ponořit do Já, kde není již vědomí odděleného od prostého vědomí blažené existence Bytí.
To je nirvikalpa samadhi. Vybrav si i z něho vidí člověk svět právě tak jako každý jiný člověk, ale jeho stanovisko je nyní docela změněno. On je nyní schopen znát své činné Já a nadále je již nezaměňuje za své ego. Toto je sahaža nirvikalpa samadhi, vyvrcholení realizace.
Ten, kdo mě takto poznává a zná, je dokonalý mezi moudrými a není rozdílu mezi mnou a jím. A co jsem nyní řekla, je odpověď na vaše otázky“, pravila Bohyně. „Nadále není potřeba, abyste byli zmateni pochybnostmi“, dohovoříc Transcedentální Inteligence utichla.
Pak všichni Rišiové pozdravili Šivu i ostatní Bohy a odebrali se ke svým příbytkům.

To je výtah z citované knihy „Tripura Rahasya“. Její pojetí Pravdy i cesty k ní, odpovídá v mnohém tajné Nauce „Tumo“.

[Jana]

BUĎ!!!

Cvičení připomíná křesťanský duchovní imperativ: Buď tich a věz, že Já jsem Bůh!
Spočívá v tom, že cvičící úmyslně popře své ego se vším, co se k němu váže a co je poutá, a to tím, že je náhle zcela ignoruje. Prostě si nepřipustí jeho existenci a tím je ve skutečnosti na čas zahubí. Ale on se nestará o to, aby je zahubil nebo nezahubil, pro něho prostě náhle ego neexistuje, a proto pro něj neexistuje ani omezení egem, ony neblahé vásany, klamná spojení s myslí a tělem; to všechno jakoby náhle nebylo.
A nejen "jakoby"; ono to pro něho skutečně není. Tím odpadá žáku jakýkoliv boj o překročení iluzí a omylů. Jogín prostě náhle jenom je a to je celá jóga.
Nebere v úvahu tělo, svou mysl, své city, prostě zhola nic krom jediné, nekonečné a posvátné existence bytí. Ale ani o její jedinečnost a nekonečnost se nestará. On jenom JE a v tom se nemění... ani kdyby hromy a blesky padaly a zem se třásla... JE, JE a jenom JE, a právě teď a stále. Je nekonečným, čístým a věčným bytím, které se nestará o svou věčnost a nekonečnost... A to je všechno, to je celý cvik...

Miluj své nejvnitřnější jáství

Je velky rozdíl, medituješ-li s láskou k Já, či bez ní. Vyzkoušej to. Soustřeď se intenzivně na Já nebo třeba jen na myšlenku-cit "já" a po nějaké chvíli přidej k tomuto soustředění horoucí cit lásky. Ze srdce, ne z hlavy. Nedovedeš-li tento cit navodit bez příčiny, zahraj to jako dobrý herec. Reakce nebude o mnoho menší. Cit lásky můžeš doplnit nebo i nahradit citem úplné oddanosti a odevzdanosti Bohu - Já, nebo i vznešeným citem milosrdenství. V obou případech budeš příjemně překvapen hlubokým rozdílem v kladném účinku. Od té doby budeš meditovat výhrádně z láskou, milosrdenstvím nebo odevzdaností.Ledaže bys na svůj pokus zapomněl.
Láska k Bohu (Já) přináší ještě jednu velmi vzácnou a prospěšnou výhodu. je totiž schopna udržet pozornost na Já, a to daleko snadněji než logika, rozumové úvahy či cokoliv jiného.
Život tvé mysli pramení, jak víš, z Já. Říka se, že Bůh je láska a láska že je Já. Proto láska k Bohu nebo Já je stupňováním lásky. Spočívej v Já s láskou. Nech se jí prostoupit a unést. Nebude člověka, který by tě nemiloval (s výjimkou sobců, u nichž může být reakce právě opačná).
... Láska není závislost, láska je nejvyšší svoboda, nejradostněší uvolnění. Medituj s láskou o lásce a svobodě a nikdy na ni nezapomínej.
Moudří říkají: "Nebudete-li Boha milovat, nidky se s ním nespojíte!"
Není nejsnažší udržet během dne trvale cit lásky k Nadjá, átmanu. Jestliže se tvé pokusy o to setkávají soustavně s nezdarem, můžeš toto obracení se s láskou do nitra dělat alespoň přerušovaně. Budeš-li je opakovat často, účinek nebude o mnoho menší. Náhle přerušíš svou denní činnost a onrátíš svoji vypjatou vnitřní pozornost do svého duchovního srdce, a to s láskyplným uctíváním. Po krátkém čase se ti budou radost a štěstí spojené s tímto cvičením připomínat samy od sebe.
Nedostavují-li se žáku hlubší zkušenosti, je to proto, že nevyvíjí dost lásky k Bohu, zapomíná Boha prosit o milost poznání nebo se nesnaží zlepšit charakter. Láskou se člověk povznáší a odpoutává od ega až tak daleko, že se stává tím, co hledal.

Tomáš, Eduard: 108 meditací

[vostalpetr]

Cvičení připomíná křesťanský duchovní imperativ: Buď tich a věz, že Já jsem Bůh!
Spočívá v tom, že cvičící úmyslně popře své ego se vším, co se k němu váže a co je poutá, a to tím, že je náhle zcela ignoruje. Prostě si nepřipustí jeho existenci a tím je ve skutečnosti na čas zahubí. Ale on se nestará o to, aby je zahubil nebo nezahubil, pro něho prostě náhle ego neexistuje, a proto pro něj neexistuje ani omezení egem, ony neblahé vásany, klamná spojení s myslí a tělem; to všechno jakoby náhle nebylo.
A nejen "jakoby"; ono to pro něho skutečně není. Tím odpadá žáku jakýkoliv boj o překročení iluzí a omylů. Jogín prostě náhle jenom je a to je celá jóga.
Nebere v úvahu tělo, svou mysl, své city, prostě zhola nic krom jediné, nekonečné a posvátné existence bytí. Ale ani o její jedinečnost a nekonečnost se nestará. On jenom JE a v tom se nemění... ani kdyby hromy a blesky padaly a zem se třásla... JE, JE a jenom JE, a právě teď a stále. Je nekonečným, čístým a věčným bytím, které se nestará o svou věčnost a nekonečnost... A to je všechno, to je celý cvik...
.........................................................................................................................................

nechci říci, že by to nemohlo fungovat, protože funguje kdeco, ale s největší pravděpodobností to fungovat nebude

PROČ?

PROTOŽE JSTE V ČASE A PROSTORU,
a nijak nevadí, že si toho nejste vědomi, že jste zafixování pozorností v čase a prostoru,
to zafixování poznáte nepřímo podle toho, že zde není uvědomění Já

[Jana]

PROTOŽE JSTE V ČASE A PROSTORU,

Dualita je stav, kdy známe jenom tělo a mysl, známe jenom stav časoprostoru. Dualita sama o sobě je samsára, utrpení.

Další stav je, kdy poznáváme Já - mimo čas a prostor, čisté Bytí, samádhi, blaženost. Je to vlastně naplnění naší touhy. V běžném lidském životě je celá ta honba za vším ve skutečnosti jen honbou za tímhle stavem. Až dosáhnu toho a toho, až se budu mít jako prase v žitě, budu se moci na všechno vybodnout a budu si jenom užívat života... Někdo to má ještě komplikovanější, protože si do té podmínky užívání si života dává i světový mír a polepšení všech lidí.

Proto tenhle stav čistého Bytí lze zprvu prožívat jen odděleně od běžného života. Všechno to zabezpečovávání života odložíme na chvíli stranou a někde v ústraní meditujeme, ale víme, že až přestaneme, tak musíme zase vydělávat na živobytí, číst noviny o politické situaci a potkávat sousedy. Takže samádhi je jen občas.

Důvodem proč nejde spojit běžný život s tím stavem, který je naší přirozeností, je, že jsme moc chytří a víme, že to co je, není takové, jaké bychom chtěli, aby to bylo.

Thurija je to čtvrté, tedy sjednotí se dualita (tělo + mysl) s Jednotou bytí (vědomím Já) a vznikne čtvrtý stav, kdy vše je tu zároveň.

Je tu tělo a mysl žijící v časoprostoru a zároveň stálý stav samádhi, vědomí Já.

Tedy když ty dva meditační cviky, které popisuje Tomáš, přejdou do krve, vyřadí se v nás z provozu ta posuzující osoba, která "ví" co je špatně:

Buď tich a věz, že Já jsem Bůh!

Jenom jsme a o nic se nestaráme, přestaneme Bohu kibicovat do toho, co je a přestaneme trvat na tom, že by to, co je, mělo být jinak, abychom mohli jen tak být
+
milujeme Boha, život, bez dávání si jakýchkoliv podmínek.

Vyřadí se z provozu osobní přemítající mysl, která ví, co je špatně, zapojí se srdce, které miluje a tím pádem se účastní našeho života i Bůh, který vede tělo a mysl pravdivě jen tím, co správně má být, tedy tím co baví a je tu rovnou užívání si života, ať je cokoliv.

[Lída]

Prostě si nepřipustí jeho existenci a tím je ve skutečnosti na čas zahubí. Ale on se nestará o to, aby je zahubil nebo nezahubil, pro něho prostě náhle ego neexistuje, a proto pro něj neexistuje ani omezení egem, ony neblahé vásany, klamná spojení s myslí a tělem; to všechno jakoby náhle nebylo.

kdo si to vyzkouší, tak ví, že to je absolutní blbost
(tedy nechci říci, že by to nemohlo fungovat, protože funguje kdeco, ale s největší pravděpodobností to fungovat nebude)

Funguje to, ale jen v meditaci ... a ještě to pak může nějakou chvíli doznívat, když člověk vstane ...
Pak se vrátí každodenní provozní zádrhele a potíže... někdo ho začne prudit... a celé to vymizení ega je minulostí. Kdo jezdil tak dlouho k Tomášovum, zažil výjevy mezi Eduardem a Mílou, jéje

Oba to znali z vlastní zkušenosti, proto tak zdůrazňovali bdělost k mysli a nad myslí: prostě najít si způsob, jak nedělat mluvčího těm energiím, co si skrze nás potřebujou pořád znovu upevňovat iluzi samostatně existujícího "já", samořejmě ani je nepotlačovat. Bytí v nepohybu prostě pozoruje vyvstávající reakce v mysli coby Bytí v pohybu, čímž se tvar pozorovaného rozplyne sám.

[vostalpetr]

nefunguje to ani v meditaci, tedy funguje to naprosto mizerně, viz. mé zdůvodnění výše

potřeba bdělosti je přesně můj šálek čaje, vždyt o ničem jiném nepíšu, když píšu o pozornosti

OVŠEM NA ROZDÍL OD Tomášových a RM či NM a jejich žáků říkám,

že pozornost nemá být směřována na "něco" (pozorovatele, bytí, blaženost, prázdnotu, mysl, podvědomí apd.)

ale přímo na samu POZORNOST

pozorovat "něco" je dualita,

pozorovat pozornost je praxe vedoucí k přítomnosti ted a tady

(a to je praxe nejen pro meditaci, ale i prace pro život s uvědomováním (jevového) světa, mysli, pocitů, času, místa, samotné prováděné praxe a úsilí nutné k praxi)


praxe bdělosti není praxe k pozorování "něčeho"
ale k POZOROVÁNÍ SAMOTNÉ POZORNOSTI
(jiným pzůsobem se nelze dostat do přítomného okamžiku,
to, že se dostaneme do přítomnosti jiným způsobem jen znamená že ten jiný způsob samovolně přešel v pozorování pozornosti)

V TÝ ZÁPLAVĚ JINÝCH DUCHOVNÍCH KONCEPTŮ SE TATO DŮLEŽITÁ VĚC ZTRÁCÍ

[vostalpetr]

když už je tady řeč o učení ET, tedy zároven i nepřímo o učení RM:

(už jsem to někde někdy psal, ale zopakuju to)

V knize 999otázek a odpovědí je dotaz na ET, proč mi nejde metoda sebedotazování Kdo jsem já?

a Tomáš správně odpovídá, protože je zde málo pozornosti, soustředění, chceš-li bdělosti,
a tím končí...

takže se ptám:
jenže pozornosti k čemu?
k té otázce?
k odpovědi?
k ničemu? (nic se neděje, že)

[Lída]

pozorovat "něco" je dualita

Pro koho?

Pro "já" pozorující "něco"

Jenže to "něco" nemusí být jakési nejá pozorované nějakým já, ale bytí pozorující sebe samo - bytí bez tvaru pozoruje bytí "ve tvaru", jako voda pozoruje sebe samu ve vlnách.

Hele přepsala jsem se a napsala jsem původně "bytí bez tvaru porozuje bytí "ve tvaru" - a ono to tak fakt je


Je nezbytná "jenom" plná pozornost pozorujícího Principu: v tom momentě - tady a teď - pozoruje Bytí samo sebe, jak si předvádí sebe sama v iluzorním pohybu

Protože - jak tu už někdo naznačil - všechno je ONO

Skoro mám dojem, že se dohadujem: "Je to kočka"; "Ne, je to číča"....

A vlny se vesele mrskají

[vostalpetr]

Takže co je bdělost nad myslí?
pozorovat pozorovatele? no pozorovatel je také jev, také mysl,
takže bdělost nad myslí je bdělost k bdělosti (pozornosti ) samé....

ten zázračný princip sebeuzdravení a uvolnění od připoutaností k podvědomým obsahům
(nemohu si vzpomenout ((a ani to nemohu najít na JZ)) jak se ta metoda jmenuje, ale už jsme o ní spolu psali a ty ji doporučuješ)
nemůže být opět ničím jiným, než otočením pozornosti na pozornost v přítomnosti ted a tady, nebot to je jediná věc která vede k uvolnění a relaxaci

(nelze záměrně realxovat u uvolnovat nebot jsi v čase a prostoru, tudíž úsilí (pozorování) vždy zůstane úsilím a nedojde k uvolnění)

[vostalpetr]

já nepíšu o realizaci samé,
ale píšu o tom, Co může udělat snová osoba pro své snové probuzení....
a říkám, že v té technologii meditace tak jak se učí je chyba pro "já" pozorující "něco"

[Lída]

Moje zkušenost je, že při nezaujatém pozorování, kdy se pozoruje ta emoce čistou pozorností s chápáním, že je to Energie Zdroje, že je to Zdroj sám (co jiného by to bylo, žejo, když je vším ), ta negativní emoce sama od sebe postupně zmizí, jakoby vysublimuje (děsný slovo!), a objeví se - samo od sebe - uvolnění, scelení, mír. Holt cesta líné ženy "Nic nedělat a všeho dosáhnout" tomu říká Werner Ablass. Zmizela mi tak během doby spousta otravných vásan. Našla jsem to popsané i u praktika Wolinskyho, říká to jen trochu jinak: vysvětluje, že je tu jen pole energie, které sebe samo dočasně vnímá jako objekty, které ze sebe vytváří (počínaje hmotnýma, až po mentální) (je to založené na poznatcích kvantové fyziky). Když se to pochopí a přijme, je možné

a) podívat se pozorně, kde v těle tu emoci vnímáme
b) uvědomit si, že je to jen zhuštělina pole a odejmout jí označení ( = tvar)
c) vnímat, jak se ta zhuštělina mění zpátky v pole
d) a je tu zas jen pole (=Zdroj)

Negativní emoce tak opravdu úplně sama zmizí, žádný "někdo" s ní nic neudělal. Je možné si pak zkusit nechat ji znovu vyvstat.... a zase zmizet... vyzkoušet si, že opravdu to není nic než hra Zdroje na objekty.

Wolinsky to popisuje v knize "Kvantové vědomí"

A to se nedělá při sezení v meditaci (i když, může, přirozeně), ale normálka při všem, za pochodu, je to daleko pohodlnější než se nechat unášet vším, co mě nebaví nebo štve

[Lída]

Myslím, že Eduardovi cesta, kterou Wolinsky nakonec objevil, byla taky blízká, i když se nenazývala zkušeností kvantového vědomí; on od života nikdy neutíkal a žil ho naplno (dokud to šlo, jezdil s klukama na vodu), přitom od mládí hledal, jak se nenechat splachovat vásanama a vyzkoušel kde co.

Malá ukázka z Wolinskyho:

"Během výuky na semináři v roce 1983 se mě jeden z účastníků zeptal, jak jsem dospěl k této filosofii. V roce 1976 mi bylo 26 a byl jsem nadšen ideou odstěhovat se do Indie a žít v klášteře, abych mohl pokračovat ve svém vnitřním hledání. Naneštěstí pro mne byl klášter, který jsem si k životu vybral, celibátní společenství. Ve 26 letech, s naplno fungujícími hormony, jsem byl jako jogín, kterého jsem viděl jednou na plakátu, jak sedí v meditaci, a nad jogínovou hlavou byla nakreslená bublinka představy o tom, jak má sex se ženou. Bylo to jako staré rčení Marka Twaina: „Manželství má mnoho útrap, ale celibát nemá potěšení.“ Jako nadržená osoba, žijící v celibátu, jsem si brzy uvědomil, že potlačování, opakování manter, práce s tělem nebo přijetí věroučného systému, že sex je špatný, situaci nejen nepomáhá, nýbrž ji ještě zhoršuje. Bylo to jako pokyn nemyslet na opici. Samozřejmě, když jste žádáni na ni nemyslet, musíte si opici představit, abyste věděli, na co nemáte myslet.

Jednoho dne jsem nicméně prožíval sexuální fantazii. Jelikož v místnosti jinak nikdo nebyl, uvědomil jsem si, že všechny ty příjemné pocity přicházejí z mého nitra. Odvrátil jsem pozornost od fantazie a zaměřil ji na vjemy samotné jako na energii. Došlo k závažné události – vstoupil jsem do hlubokého pocitu pokoje, útěchy a blaženosti. To bylo úžasné, protože v minulosti, kdybych měl takovou fantazii, honil bych se za fantazií vně sebe v domnění, že by mi mohla poskytnout příjemné vjemy nebo pocity. Uvědomění, že přicházejí ze mě a že tyto vjemy jsou moje a schopnost pohlížet na ně jako na energii celý můj prožitek transformovala. Později jsem našel pasáž ze starodávného textu, Vidžňánabhairavy:

„Jelikož se sexuálního uspokojení dosáhne prostě myslí, dokonce v nepřítomnosti ženy, je zřejmé, že rozkoš tkví uvnitř. Rozkoš, o níž by se mělo meditovat, je nezávislá na jakékoliv ženě (muži).“ (Singh, 1979:67)

O několik dní později, bylo kolem půl šesté ráno, jsem v chrámu recitoval sanskrtské mantry. Bylo to v Indii v polovině května a bylo horko!! Začal jsem se cítit zlostně a moje mysl začala vyvrhovat (nezamýšlena jakákoliv slovní hříčka) obrazy o tom, proč se cítím zlostně, tzn. „je horko, jsem unavený“. Náhle jsem odložil zpěvník a opět jsem zaměřil pozornost na hněv samotný. Viděl jsem hněv jako utvořený z energie. Zcela najednou došlo ke změně. Hněv se přeměnil. Rozechvěl jsem se blažeností. Při zpětném pohledu na tuto událost v roce 1983 jsem si „uvědomil“, co řekl Einstein, že „vše je prázdnota a forma je zhuštěná prázdnota“. Zakoušel jsem toto chvění nebo pohyb, jak se hněv ve své zpevněné podobě přeměnil zpět na energii a do prázdnoty. Forma hněvu (což byla energie), ustoupila zpět do prázdnoty (žádná energie)."

[Jana]

Jakmile se probudí to čtvrté - turija, tak meditace je pořád, aniž bychom meditovali a cokoliv s tím dělali. Je to docela překvapení, že ta meditace jede i ve spánku, pořád je tu vědomé blažené bytí a přitom se mohou zdát i sny, je to pořád vědomé. Meditace za žádných okolností už nemizí. Proto jsem psala o tom, že Ježíš mohl vypráskat penězomněnce z chrámu, aniž by přestal být v Božím království. Ten stav tu je pořád a díky tomu probuzenému čtvrtému ho nic nemůže vyrušit.

Je to přesně jak říká ET : "Láska k Bohu (Já) přináší ještě jednu velmi vzácnou a prospěšnou výhodu. je totiž schopna udržet pozornost na Já" , je to Láska, co ve dne v noci tuhle pozornost k Já, nebo chcete-li k Pozornosti, udržuje.

[Jana]

P.S.: A Láska vedla Ježíše i k tomu, aby penězomněnce z chrámu vypráskal, protože jinak by tu pořád byl mentální kalkul dávat přednost "užitečným a racionálním" věcem materiální povahy před tím neviditelným, co nabízel Ježíš.

[Jana]

P.S.S.:

Turiju probouzí vytrvalá meditace a láska k Já (k Bohu, životu).

[Lída]

Zmizela mi tak během doby spousta otravných vásan

znamená, že se postupně přestaly objevovat - jako když se těma samonávratama čistí špajz sám od sebe, nemusí se to vynášet kus po kuse ve kbelíku. A furt evidovat, kolik toho ještě zbejvá.

Jelikož to spolehlivě funguje, člověka přestane zajímat nějaké to „osvícení“ nebo „realizace.“ Kdykoliv je k dispozici návrat do pohody tady a teď a to úplně stačí.

[Jana]

takže se ptám:
jenže pozornosti k čemu?
k té otázce?
k odpovědi?
k ničemu?

Ty říkáš, Vostálpéťo, pozornost k pozornosti, ale ono to vlastně takhle dělené ani není. To Vědomí si je samo sebe vědomé a nic víc nepotřebuje, Vědomí je Pozorností, Láskou, Pravdou...

Dokud je tu ztotožnění s osobou, tak je pořád tendence tu osobu do toho nějak napasovat, dávat jí nějakou funkci, musí něco dělat, být pozorná, milující atd..

Ale ono je to tak, že té osobě se z toho všecho dovolíme ulejt, nic od ní nechceme a je tu jenom užívání si toho, co je.

[Jana]

Kdykoliv je k dispozici návrat do pohody tady a teď a to úplně stačí.