Duchovní cesta je svérázná, každý má svou individuální. To, co k ní patří je, že se osoba, která po ní jde mění.
Může se dostat do různých stádií a stavů. To vše je v rámci příběhu duchovní cesty. Cílem je "dostat se" za tyto příběhy k tomu, co se nemění. A tedy se dostáváme ke spoustě paradoxů.
Jeden omyl z toho plynou cí je napodobování toho stálého v dynamické podobě. tedy ustrnutí v nějaké pozici, upnutí se k nějakému vyjádření. To, co je dynamické má být dynamické, ne nutně stále, ale střídání klidu a pohybu to je přirozenost.
Pro mě je duchovní cesta nalezením nebo lépe prolnutím se do přirozenosti a patří k ní i správné porozumění. rozlišení, co je stálé a co je dynamické. Upuštění od dosahování. Upuštění od dosahování je tím, co jsem nazvala prolnutím se do přirozenosti. Když ovšem to upuštění od dosahování, je následováno křečí a jistým zacyklením, tak to není konec duchovní cesty, i když to tak jednotlivci, které to postihlo prezentují. Ta křeč a nepřirozenost je pro ostatní snadno rozpoznatelná, a proto budí mnoho komentářů. Ale není to z nějakého důvodu pozorovatelné u těch, které to takto postihlo. Podle mě to ani není diskusí řešitelné. Protože v intelektuální rovině, to mají tito jedinci postavené tak, že všechno sedí a mají aparát, jak jakoukoliv námitku rychle vzít za důkaz toho, že ten, kdo namítá, tomu co prožívají, nerozumí, je hoden poučení. A mají to někteří velmi dobře o argumentované, podpořené citacemi autorit apod.
Ale duchovní cesta není jen změnou intelektu, Nejde o to, teď si přečtu/poslechnu tohle pochopím to a bude vystaráno. Duchovní cesta, jak ji chápu já je o transcendenci o překonání vnímání sebe sama jako individuality.
To přečtu si – změním se – změním pohled na svět ... to je osobní rozvoj (případně esoterika, atd. atp. - a to je taky fajn, je fajn najít duševní rovnováhu, je fajn mít svět za přátelský, je fajn zabavit se psychických problému, je fajn zlepšit vztahy s jinými lidmi, je fajn prožívat lásku ve svém srdci, je fajn mít porozumění, že jsem Jedním, je fajn mít prožitek Jednoty. Je fajn pozorovat, že vibruji na stále vyšších úrovních. A určitě je úžasné být dobrým člověkem. Toto vše nabízí různé školy a techniky a taky je to součást mnoha duchovních cest. A je to pochopitelné, protože stezka transcendence je strmá a je dobré vyjít na ni s odlehčením. A je i pochopitelné, že může dojít k tak velké změně v životních postojích, v prožívání sebe sama, a to i skokově, že může dojít k omylu: „Tak toto, je to Ono“ Vlastně taková veliké změně nelze nic než tleskat. A možná ani připomínání: „toto není to Ono“ nejsou v tu chvíli namístě. Prostě všechno má svůj čas. Ale pokud se někdo v takovém omylu zahnízdí, pak to připomínání na místě je, zvlášť pokud se to prezentuje ve veřejném prostoru. Je sice malá šance, že to ten dotyčný vezme na vědomí. Ale kvůli případnému zahnízdění ostatních, to jistý aspoň malý smysl má.
Tak se mi úvahy troch větví a nevím, jestli odpovídám na původní otázku.
Chtěla jsem říct, že na duchovní cestě může dojít k čemukoliv. A pokud se budeme držet teze: "co přišlo, zase odejde", tak vlastně není, co řešit je to jen otázka času. Jak jsem psala výše, problém je že v takovém pseudoosvícení jakoby jedinec nemá možnost pokročit dál a svou iluzi prohlédnout. známe argumenty "to, že žiju v iluzi, je jen tvá iluze" nebo "není potřeba nic dělat, tedy ani nic dál zkoumat." Pro mě tím diskuse končí. Pro mě jsou i tito jedinci v božích rukou, a i když se snaží vyvolat onen obraz neměnnosti, věřím že se mění - opět podle teze "že vše se mění, kromě toho Neměnného." - možná pomalinku a nám skrytě, ale něco uvnitř v nich pracuje.
