Pseudoosvícenci a jiné deformace na duchovní cestě.

[Nic]

Tak hodně štěstí a lásky.

[armin]

No a co nám Jana chtěla sdělit, předvést?
No sebe.
"Haló, já jsem tady a jaká jsem dobrá"
A nevidí jak sama svými projevy je perfektním příkladem k tomuto tématu.

Právě ta motivace k projevu, v tom je jádro pudla. A nezralá duše jinou motivaci nezná a tak ji ani nemůže pochopit.
Neodkáže proto například rozlišit, co sděluje Veil a co sdělují Mistři.

[Nic]

No a co nám Jana chtěla sdělit, předvést?
No sebe.
"Haló, já jsem tady a jaká jsem dobrá"
A nevidí jak sama svými projevy je perfektním příkladem k tomuto tématu.

Právě ta motivace k projevu, v tom je jádro pudla. A nezralá duše jinou motivaci nezná a tak ji ani nemůže pochopit.
Neodkáže proto například rozlišit, co sděluje Veil a co sdělují Mistři.

S poznáváním světa ve Tvé mysli nelze říct nic jiného, než že máš pravdu. Ve Tvém světě existují pseudoosvícenci a Jana nedokáže rozlišit, co sděluje Veil a co sdělují Mistři.

V hlubším poznání v tichu srdce, kde si nic o Tobě, o sobě a ani o nikom nic nemyslíme, je jasné, že Ty tou nejvyšší pravdou dokonce jsi.

A teď se dívej jaké je to humorné:

Ale Mooji šíří lásku, nejen řeči o ni.

Jeho ášram i sangha je naplněna láskou.
O fóru poradna mi nějak nejde říct totéž.

Rosada jede do ašrámu k Moojimu, kde poznává tu nejvyšší pravdu o sobě, že je láskou. A pak tahle láska, která je vším, přijde na fórum poradny a láska tam není. No.



Tuhle legraci nejde nemilovat, obzvlášť, když na osobní úrovni má Rosada nádherný život.

Věřím, že i Tvůj život, Armine, je také nádherný.

Tak příjemnou zábavu.

[rosada]

Rosada jede do ašrámu k Moojimu, kde poznává tu nejvyšší pravdu o sobě, že je láskou. A pak tahle láska, která je vším, přijde na fórum poradny a láska tam není. No.

V hlubším poznání v tichu srdce, kde si nic o Tobě, o sobě a ani o nikom nic nemyslíme, je jasné, že Ty tou nejvyšší pravdou dokonce jsi.

No ale ty stále, Jani nechápeš, že my se nebavíme o tom, co je v hlubším poznání v tichu srdce.
Bavíme se o projeveném světě o jednotlivcích a jejich duchovní cestě.

To co je Jediné a Nehybné a poznatelné v "hlubším poznání tichu srdce", to nechme stranou. Ty sice prezentuješ, že nepíšeš o ničem jiném než o TOM, ale to není pravda.
Ty taky píšeš o projeveném, o příbězích:

Rosada jede do ašrámu k Moojimu, kde poznává tu nejvyšší pravdu o sobě, že je láskou. A pak tahle láska, která je vším, přijde na fórum poradny a láska tam není. No.

V hlubším poznání v tichu srdce je zřejmé, že rosada nikam nejela, odnikud se nevrátila, nic nepoznala a někde jinde neshledala něco jiného.
To co popisuješ je tedy porojev / dynymická část bytí / sen /životní příběhy.

A to těch se tu bavíme. a ačkoliv mají pomíjivý charakter, nějaké v daný okamžik jsou.

Píšu ti to už leta, že mícháš ty to 2 roviny
A v tomto příspěvku, je to zase zřejmé, je to vypovídá o tom, že nepíšeš z pozice, která by byla Jasností samotnou.

Zkusím, to o čem je tu řeč vysvětlit alegorií.
Představ si, že tvůj muž připravuje oběd a spálí ho, spálí ho , tak že se to nedá jíst.
Běžná reakce: Uznání toho, je to spálené, uvaříme něco jiného / půjdeme se najíst ven / dnes budeme jíst jen ovoce.

Tvá reakce alá poradna.
Neřešme to v hlubším pohledu v tichu srdce si o tom obědě nic nemyslí, v tichu srdce není nic spáleného, tady je jen láska.


.....
Myslíš si, že bude to, co mi ukázal Mooji, mít menší hodnotu (nějak se to změní, zmenší zeslábne), když řeknu že poradna není láskyplné prostředí. Ne v projevu není.
Ani o dnešní Ukrajině bych neřekla, že je to láskyplné prostředí. Ani třeba o rodinách, kde týrají vlastní děti.
Teď, aby došlo k srovnání těch příkladů. Jen chci říct, že jsou to prostředí v projeveném světe a mají své kvality a v projeveném světě je lze pojmenovat. I když v hloubi srdce, kde si nic nemyslíme, tak o nich není nic myšleno, dokonce ani tato místa tam nejsou myšlena, tudíž neexistují.
Přesto mohu říct, ano tento svět není utkán z ničeho jiného než z Lásky.

I tvé bloudění a zakuklení i to se odehrává z lásky a vlasce - v tom nejširším obraze.
V tom užším, je zřejmé, že do oo vstupuje velmi nabubřelé a pokoru postrádající ego.

A tyto paradoxy, to je teprve ta pravá legrace.
Ano, užívám si to.

[Eva Nada]

[Nic]

No ale ty stále, Jani nechápeš, že my se nebavíme o tom, co je v hlubším poznání v tichu srdce.

Pak se bavíme každá o něčem jiném. Ty o svém světě, od kterého je ticho v srdci odděleno, a já o světě prozářeném tichem srdce, ve kterém není odděleno nic od ničeho.

Bavíme se o projeveném světě o jednotlivcích a jejich duchovní cestě.

Ty se bavíš o cestě jednotlivce, který hledá cíl. Já mluvím o tom co už je, a nemůže to být ve skutečnosti už ničím jiným. Nějaký jiný cíl, než to, co je, je mája. Tedy vlastně existuje cesta k cíli, pokud v cíli nejsme, máš pravdu. Je to cesta z mysli v hlavě do ticha v srdci. Cesta z mysli, kde jsme individuality se svými příběhy, projevy, jsme ty osoby, o kterých říká Mooji tuším, že neexistují.

A z ticha v srdci je tohle všechno projevené láskou, blahem, štěstím. Bez ohledu na to, jak se to jeví.

To co je Jediné a Nehybné a poznatelné v "hlubším poznání tichu srdce", to nechme stranou.

Neumím to oddělit. Je to jedna existence. Fakticky to nejde.

Vlastně je to možné, že Ty to umíš. Ale je to nesmírně povrchní život, bez zakoušení hloubky toho, čím tohle všechno je.
Pak se můžeš cítit být oddělena od lásky, kterou jsi a pak dokážeš vnímat, že tam, kde zrovna jsi, žádná láska není.

Ty sice prezentuješ, že nepíšeš o ničem jiném než o TOM, ale to není pravda.
Ty taky píšeš o projeveném, o příbězích:

Rosada jede do ašrámu k Moojimu, kde poznává tu nejvyšší pravdu o sobě, že je láskou. A pak tahle láska, která je vším, přijde na fórum poradny a láska tam není. No.

Miluji příběhy, zvlášť, když jsou humorné.

V hlubším poznání v tichu srdce je zřejmé, že rosada nikam nejela, odnikud se nevrátila,

To ano. To je jasné. V každém okamžiku, kdy by se rosady někdo zeptal: "Kde jsi?" , odpověděla by: "Tady". Byla tady a je tady.

nic nepoznala a někde jinde neshledala něco jiného.

Tak to bych netvrdila. Sama mi o tom vyprávěla.

To co popisuješ je tedy porojev / dynymická část bytí / sen /životní příběhy.

To, že se to zrovna jeví jako projev, neznamená, že to přestane být láskou.

A to těch se tu bavíme. a ačkoliv mají pomíjivý charakter, nějaké v daný okamžik jsou.

Píšu ti to už leta, že mícháš ty to 2 roviny

Měla jsem za to, že u Moojiho jsi zjistila, že je propagátor advaity.

Žádné dvě roviny, žádná dvojnost, ne dva. Jedna existence, jedno Bytí, jedna sat-čit-ánanda, jedna Láska, jedno Vědomí, jedno tao, jedno TO, přitom všechny ty názvy jsou pořád tohle, co tady je.

A v tomto příspěvku, je to zase zřejmé, je to vypovídá o tom, že nepíšeš z pozice, která by byla Jasností samotnou.

Nestavím se do žádné pozice, v tichu srdce žádná pozice neexistuje, ta existuje jen v projekci mysli.

Dívej, je to jednoduché, tuším, že jsi mi o tom kdysi sama vyprávěla. Couvni z té mysli, do ticha v srdci, tady naše ztotožnění s individualitou mizí, tady nejsme nic. A ochutnávej, jaký to má šmak.

Jasně, z pozice mysli je to legrační zmizet v tichu srdce a ochutnávat Bytí. Nicméně ono to tak je. Je to dokonale Boží.

Zkusím, to o čem je tu řeč vysvětlit alegorií.
Představ si, že tvůj muž připravuje oběd a spálí ho, spálí ho , tak že se to nedá jíst.
Běžná reakce: Uznání toho, je to spálené, uvaříme něco jiného / půjdeme se najíst ven / dnes budeme jíst jen ovoce.

Tvá reakce alá poradna.
Neřešme to v hlubším pohledu v tichu srdce si o tom obědě nic nemyslí, v tichu srdce není nic spáleného, tady je jen láska.

Je tady jen láska, to, že se nejí nejedlé, spálené, je láska, to, co se jí jedlé, dobré, je láska....

.....

Myslíš si, že bude to, co mi ukázal Mooji, mít menší hodnotu (nějak se to změní, zmenší zeslábne), když řeknu že poradna není láskyplné prostředí. Ne v projevu není.

A Ty si myslíš, že si něco takového myslím?

Připadá mi legrační, že by láska mohla být někde, kde láska není.

Ale ono to ve skutečnosti jde, jak jsme si ukázali. Když poznání není z hloubi ticha v srdci, ale vychází jen v povrchního posuzování myslí.

Ani o dnešní Ukrajině bych neřekla, že je to láskyplné prostředí. Ani třeba o rodinách, kde týrají vlastní děti.
Teď, aby došlo k srovnání těch příkladů. Jen chci říct, že jsou to prostředí v projeveném světe a mají své kvality a v projeveném světě je lze pojmenovat. I když v hloubi srdce, kde si nic nemyslíme, tak o nich není nic myšleno, dokonce ani tato místa tam nejsou myšlena, tudíž neexistují.
Přesto mohu říct, ano tento svět není utkán z ničeho jiného než z Lásky.

To je proto, že tam nejsi, jsi ve svých představách o tom ve své mysli. Kdyby jakémkoliv konkrétním místě byl Mooji, tak bys nemohla říct, že v tom místě žádná láska není. Stejně tak, kdybys byla stejně otevřená lásce jako on, stejně milující, tak by nebylo možné, abys někam přišla a nebylo to láskou.

I tvé bloudění a zakuklení i to se odehrává z lásky a vlasce - v tom nejširším obraze.
V tom užším, je zřejmé, že do oo vstupuje velmi nabubřelé a pokoru postrádající ego.
A tyto paradoxy, to je teprve ta pravá legrace.
Ano, užívám si to.

A teď ruku na srdce, tohle si představuješ ve své mysli, že ten druhý zakukleně bloudí s nabubřelým egem a užíváš si to?

Šlo by kohokoliv vnímat v milujícím srdci jako bloudícího s nabubřelým egem a škodolibě si to užívat?

To nejde, viď. V milujícím srdci nemůže být nikdo nabubřelým bloudícím egem, tady může být jen láskou.

Na druhou stranu, když láska nenalézá lásku, humorné je.

Protože v tomhle humoru je jakási něha, která říká: "Jsi tady".

[rosada]

Ano každá mluvíme o nečem jiném.
Zase celá stránka popsaná tvými domněnkami, které vůbec v ničem nenavazují na to, o čem jsem psala.
V jedné větě popíráš to, co tvrdíš v předchouzí a vůbec ti to nevadí a vůbec to nevidíš.¨¨

Například nechceš přiznat, že taky píšeš o projeveném světě, ale nechceš se vzdát představy rosady jako osoby, která nekde byla, něco poznala.
V této rovině platí, to co píše Veil a ty tomu s nadšením přikyvuješ: "není žádná rosada, je je tohle".
Připustíš-li rosadu a její cestu, pak připouštíš i Janu a jejícestu.
Nelze říct "Nikdo tu není, je jen Tohle" a ktomu jedním dechem dodat "Ale nikdo tady z vás tomu nechce rozomět"

Za oojim jednou přišla jedna paní, říkala: " já plně chápu, že neexistuju, ale můj muž, muj muž tak určitě existuje!" První půlka jakoby hluboká pravda a ta druhá z toho dělá blábol.

Prostě demonstrace neporozumnění.
Ještě jednou, aby nedošlo k omylu.
Jani ty jako osoba neruzumíš podstatě advaity.
To, co poznáváš je krásné a pro málo lidí dostupné, ale konec cesty to není. A je bláhové to tak prezentovat.
Ale proč ne, teď jsem viděla video s chlapíkem, který nazýval probuzením, to že se vyhrabal ze závislosti na drugách a z čistě materiálního pohledu na svět.
Tvá mysl není čírá průchozí a nelepivá, ale na opak zduřelá, naboptnalá a velice mazaná.
A právě taková mysl zabraňuje světlu a lásce plně se projevit do světa, tvořit láskyplná společenství a přitahovat k sobě lidi toužící po Pravdě.

Jedinou cestou ven je návrat k pokoře!

A ještě k té advaitě. Možná ji nepochopil ani Mooji sám, když každého nabádá k uvědomnění z jaké pozice právě hovoří. Zda z ega nebo z čiráho bytí.
Kdybys Moojiho sledovala víc a nejen se opájela jeho slovy o lásce, které zapadají do tvého obbrazu světa a sebe sama., tak bys věděla, že je to v rámci satsangu jeho nejčastější dotaz: "A teď mluvíč jako kdo?"

Ano jasně, že jindy dodává, že ego je totéž Vědomí, jen ve zhuštěné formě. Ano ve výsledku je vše Jedno, Vše je jen hra Boží. Přesto v praxi Mooji vede jednotlivce na jejich jednotlivých duchovních cesták k tomuto jedinému Poznání.

Neříká" Vše je jedno, je to jedno, mysli si, co chceš (sere na to pes), já tě vnímám jako lásku a hotovo dvacet."

A to už jsme zase u paradoxů, které evdentně nejsi schopna pochytit.
A nepíšu to tu všechno, kdybych nedoufala, že přeci je někde v hluboko v tobě, je síla, která má moc, opět oživit tvé vnímání a rozlišování. Kdybych tomu nevěřila, nenapíšu tu už ani čárku.
Ale přece se tu rodí slova, tak to třeba není tak marná, marné, marné,...

[Nic]

Ano každá mluvíme o nečem jiném.

Můžeme se sejít v posuzující kritické mysli, dívat se skrz iluzi dvojnosti a vidět ve druhém bloudící nabubřelé ego, a tvrdit, že víme...

Můžeme se sejít v milujícím srdci a poznávat naši existenci jako lásku a být šťastni, že jsme.

A nebo se může mysl se srdcem míjet,

ale to, co jsme, se míjet nemůže.

Naše existence je láskou v srdci Probuzeného.

[rosada]

Ano každá mluvíme o nečem jiném.

Můžeme se sejít v posuzující kritické mysli, dívat se skrz iluzi dvojnosti a vidět ve druhém bloudící nabubřelé ego, a tvrdit, že víme...

Můžeme se sejít v milujícím srdci a poznávat naši existenci jako lásku a být šťastni, že jsme.

A nebo se může mysl se srdcem míjet,

ale to, co jsme, se míjet nemůže.

Naše existence je láskou v srdci Probuzeného.

Trala -la-la-lalala
Sluchátka na uši a stále dokolečka dokola.

[rosada]

Pořád o tom píšeš, jakože do toho srdce chodíš na výlety.
Hurá víkend, nebo jiná volná chvilky, opusťme dualitu a pojďme se potkat v srdci. Buď to a nebo ono.
To je to tvé Je možné...
Je možné ...
Je možné ...

.....
Setkání v srdci není jen možné, je nevyhnutelné. A zároven nevykonatelné. Už to je. Není to možvostí, jednou z deseti. Pro to srdce samotné ne. Jen je, jaké je celistvé.
Ty pmožnosti jsou pro individuality,... tím se stále zabýváš. Mít to takhle nebo onakhle. "Ty volíš dualitu, já jednotu" - Ne! Ne! Ne!

Jednota nic nevolí
Individualita, i když zvolí Jednotu, zůstavá individualitou.

[Eva Nada]

Díky za toto vlákno. To se skutečně povedlo.

[Nic]

Setkání v srdci není jen možné, je nevyhnutelné. A zároven nevykonatelné. Už to je. Není to možností, jednou z deseti. Pro to srdce samotné ne. Jen je, jaké je celistvé.

Tak, přesně tak. V srdci jsme absolutně všichni jedním, naše existence je milující milovanou láskou. Tady není mezi Tebou a Moojim absolutně žádný rozdíl a můžeš potvrdit totéž, co on říká: "Všichni jste v mém srdci." Protože s probuzením je Tvé srdce srdcem Probuzených. Je to ášram i sangha naplněna láskou. A kamkoliv jdeš, neseš Moojiho ášram sebou. Stále poznáváš tu dokonalou ničím nerozlišenou skutečnost a díváš se očima Probuzených, proto můžeš říct stejně jako Mahariši: "Iluze je mnohotvárná. Změny, pohyb či události ve vesmíru jsou samy o sobě jen iluzí. Skutečné se nemůže měnit a také se nemění."

Je tady jasné, co je iluze, sen, a co je skutečnost. Je tady jasné i to, co říká Mahariši dál: "Pokud smysly spoutaný člověk změní svůj úhel pohledu,
rozdíl zmizí a zůstane jen samotná jednota."

V tichu srdce poznáváš, že láska nemůže nikdy bloudit a hledat cíl. Nemůže nikdy ve skutečnosti být nabubřelým a pokoru postrádající egem. Tyhle formy může brát na sebe jen naše mysl, a ta není absolutně ničím skutečným. Tu jsme nechali za dveřmi ašrámu. A Mooji říkal, že se můžeme rozhodnout, jestli ji ještě chceme zpátky.

[armin]

„Je důležité vidět, že hlavní prvek každé duchovní praxe je vykročení mimo byrokracii našeho ega. Znamená to vykročení mimo neustálou touhu našeho ega po vyšším, duchovnějším, transcendentálnějším poznání, po spokojenosti, náboženství, síle, soudnosti a po čemkoliv jiném, zvláštním, co ego hledá. Musíme z duchovního materialismu vykročit ven. Když z něho nevykročíme, když jej ve skutečnosti praktikujeme, tak nakonec zjistíme, že jsme ovládáni obrovskou sbírkou duchovních cest. Můžeme mít pocit, že tyto duchovní sbírky jsou velice cenné. Vždyť jsem tolik studovali.“

„Něco jsme se naučili a něčeho jsme dosáhli, věříme, že jsme nashromáždili spoustu poznání. Ale přesto, když jsme tím prošli, je zde pořád něco, čeho bychom se měli vzdát. Je to úplně nepochopitelné. Jak se to mohlo stát ? To je zcela nemožné! Ale naštěstí je to tak. Naše obrovské sbírky znalostí a zkušeností jsou pouze součástí předvádění se našeho ega, ukázkou velkolepé kvality ega. Ukazujeme a chlubíme se světu, a když to děláme, tak utvrzujeme sami sebe, že existujeme zdravě a bezpečně, jako „duchovní lidé“.
Z knihy CH. Trungpy "Protnutí duchovního materialismu"

[Nic]

„Je důležité vidět, že hlavní prvek každé duchovní praxe je vykročení mimo byrokracii našeho ega. Znamená to vykročení mimo neustálou touhu našeho ega po vyšším, duchovnějším, transcendentálnějším poznání, po spokojenosti, náboženství, síle, soudnosti a po čemkoliv jiném, zvláštním, co ego hledá. Musíme z duchovního materialismu vykročit ven. Když z něho nevykročíme, když jej ve skutečnosti praktikujeme, tak nakonec zjistíme, že jsme ovládáni obrovskou sbírkou duchovních cest. Můžeme mít pocit, že tyto duchovní sbírky jsou velice cenné. Vždyť jsem tolik studovali.“

Ano, v srdci Probuzených je nesmysl toužit po čemkoli vyšším, duchovnějším, transcendentálnějším poznání, po spokojenosti, náboženství, síle, soudnosti a po čemkoliv jiném.
Je to naprosto dokonalé tak, jak to je.

„Něco jsme se naučili a něčeho jsme dosáhli, věříme, že jsme nashromáždili spoustu poznání. Ale přesto, když jsme tím prošli, je zde pořád něco, čeho bychom se měli vzdát. Je to úplně nepochopitelné. Jak se to mohlo stát ? To je zcela nemožné! Ale naštěstí je to tak. Naše obrovské sbírky znalostí a zkušeností jsou pouze součástí předvádění se našeho ega, ukázkou velkolepé kvality ega. Ukazujeme a chlubíme se světu, a když to děláme, tak utvrzujeme sami sebe, že existujeme zdravě a bezpečně, jako „duchovní lidé“.
Z knihy CH. Trungpy "Protnutí duchovního materialismu"

V tichu srdce ztrácíme úplně všechno včetně sebe, ale nic nechybí, protože všechno, co skutečně existuje, je láska.

A cokoliv láskou není, je jen dezinformací ega.

[rosada]

V tichu srdce ztrácíme úplně všechno včetně sebe, ale nic nechybí, protože všechno, co skutečně existuje, je láska.

A cokoliv láskou není, je jen dezinformací ega.

Na tohle se v cimrmanovské skupině odpovídá citací:
"autor zastává názor, který zároveň vyvrací."

K tomu se nic jiného neda dodat.

[Nic]

V tichu srdce ztrácíme úplně všechno včetně sebe, ale nic nechybí, protože všechno, co skutečně existuje, je láska.

A cokoliv láskou není, je jen dezinformací ega.

Na tohle se v cimrmanovské skupině odpovídá citací:
"autor zastává názor, který zároveň vyvrací."

K tomu se nic jiného neda dodat.

Tak se to může jevit, dokud je ego považováno za skutečnost, dokud se věří, že existuje něco, co není láskou, že existuje něco, co není Boží, co není Tvým pravým Já.

Jestli je jasné, co je skutečnost a co je iluze, tak není co řešit.

[Eva Nada]

Jestli je jasné, co je skutečnost a co je iluze, tak není co řešit.

Jak by jsi Jani, co nejjednodušeji, popsala, co je skutečnost a co iluze, nebo jak je vnímáš?

Kdysi jsem přesně na toto vedla rozhovor se Sašou H., hrozně mě zajímalo, jak to je, hrozně - pšu proto, protože pro mě byla tak otázka hodně důležitá, uvnitř sebe jsem si pořád zkoumala, jak to je a nenacházela odpověď (která by byla skutečnou odpovědí, pro mě, že to tak skutečně je), něco jako když dáš správnou pokličku na určitý hrnec)....
Díky tomu hovoru, trval asi 30 minut, jsem pochopila, jak to je
Lépe řečeno - tu odpověď jsem uvnitř sebe pocítila, prožila...

Zajímalo by mě, jak to vidíš ty.

Jinak Míla Tomášová říkala, že láska a je jedno s jakým písmenem, třeba i velkým, je (až) první emanací Boha....

[Nic]

Jestli je jasné, co je skutečnost a co je iluze, tak není co řešit.

Jak by jsi Jani, co nejjednodušeji, popsala, co je skutečnost a co iluze, nebo jak je vnímáš?

Je to všechno to, co je tady stále přítomné, beze změny, ať se objeví nebo neobjeví jakýkoliv smyslový nebo mentální vjem. Není to nic, co se dá vědět, nic co by bylo kdysi nějakým zážitkem, pochopením nebo jenom vzpomínkou. Není to nic, co by mohlo být jakkoliv omezeno tvarem, formou, časem, prostorem. Je to tady právě teď.

Jinak Míla Tomášová říkala, že láska a je jedno s jakým písmenem, třeba i velkým, je (až) první emanací Boha....

Hm, to je krásné. Ano, skutečná láska je Boží, proto je blahem. Proto je emanací - vyzařováním vědomí - blaha, jak říká Mahariši:
"Skutečnost jež plně září bez utrpení a bez těla, nejenom když je svět poznán, ale i když poznán není, je vaším skutečným tvarem (nija-swarupa).
Vyzařování vědomí-blaha ve formě jediného vědomí, jež září stejně uvnitř i vně, je svrchovaná, blahaplná prvotní zkušenost. Její formou je ticho a džňáninové ji prohlašují za konečný, nezrušitelný stav pravého poznání (džňána)."

[Eva Nada]

Jak by jsi Jani, co nejjednodušeji, popsala, co je skutečnost a co iluze, nebo jak je vnímáš?

Je to všechno to, co je tady stále přítomné, beze změny, ať se objeví nebo neobjeví jakýkoliv smyslový nebo mentální vjem. Není to nic, co se dá vědět, nic co by bylo kdysi nějakým zážitkem, pochopením nebo jenom vzpomínkou. Není to nic, co by mohlo být jakkoliv omezeno tvarem, formou, časem, prostorem. Je to tady právě teď.

Takže skutečnost a iluze je jedno a totéž? To "teď".

Jestli jsem tvoje sdělení dobře pochopila.

Je jen právě teď.

Potom jaxi nechápu tvou větu: "Jestli je jasné, co je skutečnost a co je iluze, tak není co řešit."

Kdo by co řešil, když je právě jen teď. ?

[Nic]

Takže skutečnost a iluze je jedno a totéž? To "teď".

Můžeme se na to podívat podrobněji. Když Tě budu vnímat jen povrchně skrz mysl, tak si o Tobě můžu myslet cokoliv, podle momentálního mentálního naladění. V mysli plné negativních myšlenek se budeš jevit jako negativní individualita, v láskyplné mysli se budeš jevit jako nádherná bytost.
Jestli je možné si o Tobě myslet cokoliv, pak skrz pouhou mysl není možné poznávat pravdu, kdo jsi.

Pak je možné Tě poznávat smyslovým poznáním, vidět Tě, slyšet Tě. Smyslové poznání závisí na kvalitě našich smyslů a ty jsou naprosto nedostatečné. Z pohledu nekonečnosti existence nebo z absolutně detailního vhledu do hmoty Tvé tělo není nic. Ani záblesk ve věčnosti. Takže ani smyslové vnímání nedává odpověď na to, kdo skutečně jsi.

Pravda se poznává v meditaci, v tichu srdce. No a tady je to skutečné kouzlo, kdo jsi, kdo jsem, kdo jsme, čím tohle všechno je. Tady veškerá iluze, že něco je tak, jak se jen jeví, mizí.