Krásný den, přátelé,
je zde kniha, čerstvé miminko, kniha první, úvodní, esenciální.
Zvu vás k projektu, který tato kniha otevírá. Je to projekt odhalování pokladů nitra, projekt objevování vlastního vztahu se Životem, projekt oslavování všední obyčejnosti, projekt objevování vlastního snílka a projekt vítání a tvoření Zlatého věku na planetě Zemi.
Kniha nese název "Martin - pohádky a povídky" a již se tvoří její pokračování "Martin - Dobrodružství se Životem".
Knihu vydávám formou předprodeje a celý ten báječný proces vzniká v úžasném nakladatelství Klika.cz
Distribuci knihy si zajišťuji sám. Kniha je živá, je branou k transformaci a je velkým pohlazením bezpodmínečné lásky.
Cena knihy je 250kč plus poštovné, ale je možné přispět na tento projekt částkou vyšší a podpořit tím další tvůrčí proces.
Jen pro obrázek, vydání knihy v nákladu tisíc kusů vyjde v tuto chvíli cca na 65 000kč.
Každou knihu odešlu já osobně, s osobním věnováním.
Kniha bude živou Přítomností ve vaší domácnosti, osobním pokladem, klíčem k pokladům nitra, pokladům světským a pokladům duchovním. Záměrem této knihy je, přivést Milost do vašich životů, Milost, která vám pomůže objevit univerzální pravdy, oslavovat vlastní jedinečnost, zbavit se zbytečných zátěží, které si s sebou člověk nese, uvolnit se a začít žít v radosti, svobodě, lásce. Tato živá kniha nepřináší informace, těch už máte plnou hlavu a bylo jich řečeno všude dost, tato živá kniha přináší transformace. Tuto knihu jsem si vždycky přál číst a vždycky jsem si přál ji žít, a tak ji píši, žiji, prožívám a sdílím.
Email pro objednávky, dotazy, komunikaci:
MartinKalki@post.czČíslo účtu: 1377419017/3030
Všem velice děkuji a přeji nové a úžasné dobrodružství se Životem, nové objevy a inspirace na cestě a nejvyšší světlo ať proudí, léčí, pomáhá. Martin
Ukázka z knihy:
1.
„Jakou hru si dnes zahrajeme?“ Zeptal jsem se života. A život odpověděl: „Co kdybychom se dnes podívali k Dinosaurům?“ „K dinosaurům? Do pravěku? To může být skvělý výlet.“Řekl jsem.
„Máme několik možností, jak můžeme cestovat časem a cestování časem miluji, je to skvělá zábava.“Řekl život. „Jdeme na to?“ „Jdeme,“odpověděl jsem s důvěrou a nadšením z nového dobrodružství.
Jako mávnutím kouzelného proutku jsme se přenesli do pravěku, pozoroval jsem s údivem všechny ty rostliny té doby a nepřeberné množství zvířat různých druhů, tvarů a velikostí.
„Co na to říkáš?“Otázal se můj milovaný průvodce, život. A já, plný přemíry dojmů, jsem odpověděl: „Úchvatné.“ „Tak jakou hru si tady spolu zahrajeme?“Zeptal se mě život a vzal na sebe jednu ze svých podob, jen aby mi ukázal, jak šibalsky mu svítí oči. „Můžeme na sebe vzít podobu jakéhokoli druhu a trochu se s nimi spřátelit,“povídá. „Navrhuji nějaké býložravce, pro začátek, nemusí z nás hned být krvelačný T-rex. Jací býložravci se líbí tobě, Martine?“ „Brontosauři.“ „Staňme se tedy brontosaury. Ale nebudou z nás dva brontosauři, ale hned celé stádo a přidáme se tamhle k té skupině brontosaurů. Je to velice přátelské a mírumilovné plemeno, takže se není čeho bát, ani se nemusíš bát nějaké epizody s predátory, víš, že je tahle výprava v mé režii a nic takového neplánuji. Připraven?“ „Připraven.“
Najednou z nás dvou bylo stádo brontosaurů, bylo úžasné, prožívat ten stav. Za prvé, že jsme nebyli jen dva, že já jsem nebyl jen jeden brontosaurus, ale byl jsem celým tím stádem, to byl zajímavý prožitek, mít více těl, více hlav, a přesto jedno vědomí. Za druhé tu byl samotný prožitek toho, být brontosaurem. Užíval jsem si to tělo, úžasný pocit mohutnosti, ty velké nohy, doslova jsem si užíval chůzi, na jednu stranu těžkopádné, na druhou úplně přirozené pohybování se prostorem. Měl jsem tak dlouhý krk, snažil jsem se dosáhnout na zem, nebo jsem zkoušel vytáhnout hlavu co nejvýše. Mít rozhled nad korunami stromů a pozorovat tamní nebe, zřejmě už byl podvečer, protože na horizontu byly krásné červánky a nebe hrálo všemi barvami. Nejsrandovnější mi přišlo, že mám ocas, uvědomoval jsem si jeho samovolný pohyb v rytmu chůze a jak dokonale vyvažoval můj dlouhý těžký krk.
Poté došlo k setkání s domorodým stádem Brontosaurů. Můj nejlepší přítel Život očividně zařídil, aby celé toto setkání proběhlo v přátelské atmosféře. Z počátku na nás naši noví společníci hleděli překvapeně a snad se i nejdříve zvědavě polekali, ale to byly opravdu jen první okamžiky a krůčky našeho setkání. Byli zrovna zabraní do přežvykování listí a větví stromů. Někteří z nich dokonce dosáhli až na vrcholky vysokých pravěkých stromů, aby se dostali k těm nejlepším a nejsladším lístkům. Ano, vzpomínám si, že ty listy chutnaly sladce. Jako člověku vlastně nevím, jak by mi chutnaly a jestli by chutnaly stejně, ale jako brontosaurovi mi chutnaly sladce. Nenechali jsme se dlouho pobízet a integrovali jsme se mezi naše nové přátele právě skrze jídlo a začali jsme je napodobovat, a právě jako přátelské gesto to oni přijali. Žádné sobectví, žádná rivalita, vždyť stromů a zeleně bylo všude kolem dostatek. Měl jsem pocit nevyčerpatelných plání nejrůznějších rostlin a stromů. Z celého toho setkání si pamatuji právě onu přátelskou atmosféru. Prostor jí byl doslova nasycen. Vzájemně jsme se sice nedotýkali, přesto jsem měl neustálý pocit doteku a přízně. Když tento pravěký kolos kráčí, je zde určitý pocit vznešenosti, majestátnosti.
Pomalu se smráká a já začínám mít pocit, že se pohár naplnil. Život na mne v tu chvíli nemluvil slovy, ale měl jsem jasný pocit, že je výlet u konce a budeme se vracet zpátky. Stalo se to v mžiku a opět spolu sedíme na mém gauči, uprostřed venkova, nic neříkáme a necháváme doznít onen půvabný zážitek.
„Dáš si čaj?“ Ozvalo se do prostoru a ticha. Když jsem otevřel oči, vidím prostřený stůl, na kterém stojí mé bambusové čajové moře, na něm můj krásný čínský čajový porcelán a z konvičky se kouří. „Ano,“usmál jsem se. „Čaj si dám velice rád. Jaký máme?“ „Nech se překvapit,“ řekl Život. „Jsem si jistý, že ti bude chutnat.“ Vzal konvičku a oběma nám rozlil do připravených šálků. Při pozorování stoupající čajové páry jsem si živě vybavil načechrané bílé pravěké mraky a okamžitě jsem byl vnitřně v pocitu, který jsem zažil na našem čerstvém výletu. Po chvilce, když čaj trochu vychladl a měl jsem dojem, že už se dá pít, jsem vzal šálek do rukou a přiložil k nosu. Vůně čerstvého zeleného čaje se nedá popsat, ale kdo jí miluje, toho vždy rozradostní. Nebylo to poprvé, co spolu se Životem popíjíme čaj, je to jeden z našich oblíbených rituálů.
„To jsou čerstvě natrhané lístky z jednoho mého oblíbeného kopce na čínském venkově. S láskou se o své keře starají a taková lahůdka z toho vzniká,“mírným a soustředěným hlasem povídá Život. „Ano,“ hbitě odpovídám. „Mám pocit, že tu vůni moc dobře znám.“Poté jsme společně popíjeli čaj, který Život umí tak mistrovsky připravit. Mlčeli jsme, občas se na sebe s úsměvem podívali a ještě chvilku mlčeli.
„Cestování časem,“protrhlo ticho, když Život začal hovořit. „Cestování časem je zábava, viď? Ty víš a zažíváš, že existuje jen přítomnost, živá přítomnost. V jakém čase a v jakém prostoru jsme to tedy cestovali? Podívej se na svět, vše je tak báječně tvořené v tomto okamžiku. A teď si představ, že v tomto okamžiku existují všechny časy, doby, prostory a možnosti, které si umíme, i neumíme představit. Právě teď existují dinosauři, u kterých jsme dnes byli, a právě teď existuje celá historie i budoucnost téhle planety. Existuje to tak, jak je to psáno ve vašich knihách historie, ale existují i jiné varianty a podoby. Některé existují v podobě vize, v podobě možností a jiné se skutečně fyzicky odehrávají. Nikdy neomezuj nekonečno, můj drahý příteli a mé vlastní milované „Já“.
„Takže, kdybych chtěl prožít „Návrat do budoucnosti“, kde M. J. Fox cestuje časem a uplatňuje všechny představy fyziků, o kauzalitě, příčinách a následcích takového cestování v čase, byl by to pouze prožitek. Živá přítomnost by pořád byla živou přítomností a vše bych mohl prožít jako pozorovatel, vidět obrazy, jako v kině, nebo být přímo tam, fyzicky a prožívat ten příběh, jakoby ho napsal nějaký scénárista a být si plně vědom toho, že je to hra, nebo může iluze zcela zastřít mé vědomí a plně mě integrovat do příběhu a já si nebudu vědom toho, že jsem bůh, že jsem život, že jsem vědomí, že je to jenom hra a budu pobíhat jako M. J. Fox a snažit se, dát věci do pořádku, aby se seznámili moji rodiče, abych se mohl narodit, aby nenastal vesmírný paradox a já nezmizel z existence a budu to brát úplně vážně.“
„Přesně tak,“řekl život. „Teď jsi to plně vystihl a dokonce jsi krásně popsal, jak funguje život na vaší planetě.“
2.
„Je to pěkně studená voda,“povídám, když jsem si smočil palec v malém jezírku u lesa. „Mám rád horkou indickou řeku, ale na český rybník si pořád nemohu zvyknout. Tady i v létě je na slunci horko a voda studená, ale cítím, že se to každým rokem mění, naše těla se mění a snad jednou…
Možná se přidám i ke skupině svých přátel, kteří se koupají v lednu v ledu, možná jednou.“
„Rád se dotýkám vody, víš? Rád jí hladím. Je to úžasná bytost.“ „To je,“povídá život. „Vaše planeta je voda, život na vaší planetě je voda. Teď na to nejsi naladěný, ale rád ti někdy dám prožitek vody na Zemi, ve všech jejích tvarech, formách a podobách. Je to velkolepý zážitek.“
„Máš pravdu, teď jsem naladěný na tenhle úžasný malý rybník. Kvákají zde žáby, plují kachny, děti se v něm občas koupou. Když pohladím hladinu a dotknu se jí, vody, je tak živá. Když člověk žije v blaženosti, je prostoupena vším jako krása, a přesto každá ta blaženost chutná jinak, jiná je, když prožívám stromy, jiná je, když prožíváš slunce a jiná, když se dotýkáš vody. Kolik život umí, z ticha, vytvořit rozmanitosti a kolik chutí blaženosti v tom je.“
„Na co myslíš?“
„Ty víš, na co myslím.“
„Řekni to nahlas.“
„Dnes nemám chuť na koupání, plavání...“
„Chtěl bys chodit po vodě, viď?“
„Přesně tak. Vždycky mě to lákalo. Myslíš, že bychom teď mohli?“
„Já myslím, že nastal ten správný čas,“řekl život a potutelně se usmál, jako vždy, když nás čekalo nějaké nové dobrodružství.
„Chceš tady od jezu? Je tu hloubka. Nebo támhle od břehu, bezpečně?“
„Tak ty víš, že ti plně důvěřuji, ale také vím, jak báječný máš smysl pro humor, takže, maximálně se vykoupu v té studené vodě.“Rozhodl jsem se bez váhání, že svůj pokus chůze po hladině zrealizuji rovnou tam, kde jsem, a protože většinou chodím bosky, nemusel jsem se ani zdržovat sundaváním bot a už hladím špičkou chodidla hladinu rybníka. Chození po vodě není schopnost, nevěřím na schopnosti a nemám potřebu schopností. Je to tak, že mé srdce po něčem touží a život mi to buď dá, nebo ne. A tenhle způsob jsem si zamiloval, je dokonale bezstarostný. Já si plně uvědomuji omezenost svého rozumu, nevím, je-li rozumné, přát si to, či ono a jaké by to mohlo mít následky, vlastně by to byl jen stres. Ale život to ví, ví, kudy může cesta jít a kudy ne a jaké to bude mít následky. Život není nikdo druhý, cizí. Je to mé vlastní „Já“. Kruh je dokonale uzavřen. Život tvoří Martina a Martin si plně uvědomuje Život.
Okamžik pravdy. Zkusím se na hladině postavit. Voda omývá moje chodidla, jsou lehce ponořená, ale hlouběji se nepropadají, takový měkký pocit, ale skutečně mě hladina drží. Hop. Odrazil jsem se rukama od jezu a trochu zavrávoral, balancuji...a najednou stojím jistě a ohromně se chechtám. Takový příval energie a já se musím smát. Nemohu přestat a dělám své první krůčky, krok za krokem, pomalu, a vím, že se za chvíli zkusím rozeběhnout. Chůze po vodě není schopnost, je to prožitek. Cítíte, jak je voda živá, vnímáte bytost vody, jak vás drží na nohou, na hladině, úplně živý dotek, jakoby se život s vodou domluvil, aby láskyplně změnila na chvíli své přírodní zákony.
Běžím, běžím po hladině vody, skáču a najednou žbluňk. Mohl jsem to čekat, že mě nakonec život vymáchá. Vynořuji se nad hladinu a pořád se směju a Život také. „To bylo úžasné,“ křičím a pokojně se pokládám na hladinu vody. Chvilku jen tak jsem, a poté plavu znak. Voda už mi samozřejmě nepřipadá studená a ještě si jí chci vychutnat. Nakonec plavu zpátky ke břehu, kde už na mě Život s úsměvem čeká.
Dlouze si pak ještě o celém tom zážitku povídáme.
3.
„Hmmm, les. Já tak miluji les. To byl skvělý nápad, jít se projít do lesa.“ „Všiml sis? Zase jsem ti navýšil prožitek jednoty a vnímání živosti všude a ve všem.“ „Všiml a užívám si to. Baví mě pozorovat, jak je všechno živé, ta cesta, po které jdeme je naprosto živá, všechna ta příroda kolem, ale i nebe a mraky a ty velké kameny kolem jsou absolutně živé, dýchající, pulsující. Člověk by řekl, že to všechno jsou samostatné bytosti, ale jasně vidím, že je to projev Jediného, projev Života. Ale zároveň mě baví ta jedinečnost a rozmanitost.“
„To jsem rád, že tě to baví, a že si to užíváš,“ povídá Život. „Vidím, že jsi úplně v povzneseném stavu,“ pokračuje. „Mám pro tebe takový návrh. Když jsi teď v těch výšinách, mohl by pro tebe být zajímavý prožitek kontrastu.“ „Kontrastu?“ Ptám se.
„Jsem s tebou, abych ti dal jakýkoli světský, nebo duchovní prožitek, máme spolu otevřenou hru a můžeme se pustit do jakéhokoli dobrodružství. Kontrast je ideální forma vychutnávání si prožitků. Když je ti horko, užiješ si zimu, když je ti zima, užiješ si saunu, oheň, slunce… Když máš bolest, potřebuješ obejmout, po sladkém jídle chceš jíst slané a po slaném jíst sladké, vidíš, je to obousměrka. Vem si třeba mne, jsem Život, jsem to Jediné, co existuje, jsem vším a zároveň ničím. V podstatě jsem živé ticho, teprve potom je zde světlo, které na sebe bere tvary a projevuje se vždy jedinečným způsobem. Proč myslíš, že to všechno dělám, proč se to všechno děje? Jsem do sebe zamilovaný, jsem zamilovaný do Života. Když je tu pouze ticho, neznám se. Možná tě to překvapí, ale já se doopravdy neznám. Lidé si představují dokonalého boha, ale tak to není. Jsou myšlenky a je skutečnost. A skutečností je, že Život je doopravdy živý, mojí podstatou je živost, je to neuchopitelné, není to nic daného, konečného, je to prostě živé, a tak já sám pro sebe jsem nekonečným tajemstvím, nekonečným mystériem. A Já jsem sám na sebe ohromně zvědavý, mojí povahou je radost a nadšení a z toho to všechno vyvěrá. To živé ticho je nekonečno možností a to světlo je cesta, jak ty možnosti projevit. To světlo je vlastně světlo vědomí a ve vědomí je možné stvořit jakýkoli prožitek. Vědomí je totiž to jediné, co existuje. Žádná věc ve stvoření neexistuje jen tak sama o sobě, vlastně neexistuje doopravdy fyzicky, vždy je to jen prožitek, vždy se to odehrává pouze ve vědomí, díky tomu je možné stvořit vše a prožít vše a Život stále zůstává Životem.
Všiml sis, že dýcháš? Nádech, výdech. Tvé srdce pulsuje. To je onen kontrast, o kterém hovořím. Abych sám sebe mohl prožívat, používám kontrasty. Muž a žena, jin a jang, plus a mínus a mezi tím probíhá jiskření, elektřina existence, elektřina stvoření, Já to vnímám jako neustálé milování, je to vlastně nepřetržitý sex stvoření a je potřeba to vnímat jako jednotu, divadlo jednoty. A tak, jako ty si dnes užíváš svoji procházku po lese, Já si užívám všechny své cesty a procházky po Existenci.“
„Je pro mne hudba, tě poslouchat a sladkost jasně vidět a vědět, o čem to mluvíš. Není k tomu potřeba rozum a znalosti, ale jasný prožitek toho, co říkáš. Nejsou to věci k pochopení, ale k prožití. Miluji myšlení, ale kdyby to bylo jen myšlení, nebavilo by mě to. Potřebuji tam být, potřebuji to vidět, potřebuji to žít a prožívat.“
„Proto mne dnes napadlo,“ pokračuje Život, že bychom se mohli posadit támhle u toho kamene a chtěl bych ti dát prožít prožitky, které jsou často souzené a odsuzované.“
„Tak jo, pokračuj,“ tázavě se dívám na Život a usedám k velkému kameni u lesní cesty.
„Jsou to ty pocity a prožitky, které jsou často souzeni lidmi, ale i duchovními učiteli. Ale já netvořím nic, co by bylo odsouzeníhodné, nic, čím bych nebyl. Pro mne je všechno hra, lidé berou život vážně, protože neví, kým jsou. Když se do této pravdy probudí, chechtají se, to je jasný průvodní jev osvícení, smích. Naplní je ohromná nevážnost a jsou zase hraví, jako malé děti. Takže ať už stvořím cokoli, můžeš prožívat více, nebo méně vznešené prožitky, ale jde pouze o chuť, zážitek, hru. Já sám zůstávám stále Životem, mohu vstoupit do jakékoli řeky a pořád jsem, čím jsem. Nemůžeš mě rozetnout ve dví, nemůžeš mne zabít a nemůžeš mne ušpinit. Je to jenom hra.“
„To se mi líbí, to je ohromně osvobozující,“ reaguji na slova Života.
„Přesně tak, Já jsem svoboda sama a díky této svobodě je Život zároveň Láska, bezpodmínečná Láska. Láska je Svoboda a Svoboda je Láska.“
„Jsem připraven na dnešní dobrodružství,“ povídám.
„Mým dnešním záměrem bylo, dostat tě do povzneseného stavu a seznámit tě s kontrastem. Není to učení, já nejsem učitel a ty nejsi žák a život není škola. Jak jsem už řekl, Já jsem radost z prožívání sebe sama. Ty jsi Já a skrze tebe, prožívám sám sebe.
Jde tedy o zajímavost a intenzitu prožitku. Ten kontrast spočívá v tom, že bych ti chtěl ukázat a dát intenzivně prožít Žárlivost, Chamtivost, Strach, Pocit viny, Rozčilení a ještě pár dalších lahůdek. Lidská mysl má tendenci soudit, posuzovat, poměřovat a člověk si nevychutnává s láskou a nadšením všechny prožitky, které jsou spojené s člověkem. Ideální je vědomí života, vědomí zdroje, vědomí útočiště, odkud můžeš prožívat a vidět cokoli.“
„Zní to zajímavě a je to takové nečekané, ale plně ti důvěřuji a líbí se mi naše společné hry. Kdyby byl v mém životě nějaký mistr, nějaký guru, vytvářelo by to rozpory, nedokázal bych se v tom naplno uvolnit, ale s tebou jsem úplně uvolněný, úplně odevzdaný, přesto je tu úžasná svoboda, říct kdykoli Ne, svoboda vůbec říct cokoli. Nikdo mi nedýchá na rameno, nemusím se ohlížet. Guru je problém, byť může mít to nejvyšší vědomí a já mohu s ním zažívat jednotu, naše jedinečnosti se mohou lišit, naše mysl se může lišit a to vytváří rozpor. V podstatě cítím, že bych takovou bytost miloval, i nenáviděl zároveň. Taková bytost by mi otevírala mnoho dveří, ale zároveň mi byla vězením a pouty. Pro mne je doslova láska svobodou a svoboda láskou. A já prožívám, že ty a já jsme jedno, že hovoříš mým jazykem, je zde jednota, jsi plně v souladu s mojí jedinečností a jsi v souladu s jakoukoli jedinečností, jsi Život, jsi všude a ve všem a za vším, jestli je tu nějaký guru, ty tvoříš onoho guru a já potřebuji to nejvyšší, potřebuji jít přímo ke zdroji.“
Bylo krásné slunné odpoledne, vzduch byl prosycen vůní lesa a čerstvého vzduchu, vůkol zpívali ptáci, v trávě bylo slyšet cvrčky, létali kolem motýli a usedali na divoké luční kvítí. A my se spolu se Životem nořili do jednoho odsuzovaného prožitku za druhým. Bylo úžasné, prožívat to s plnou důvěrou v Život, bez soudů a posuzování. Zážitky probíhaly velmi intenzivně a do hloubky. Měl jsem pocit, že každý ten prožitek, kupříkladu ona žárlivost, je stejné dítě Života, jako kterékoli jiné. Měl jsem pocit, že každé takové dítě stvoření potřebuje lásku a pozornost, jako kterékoli jiné dítě stvoření. Cítil jsem soucit, že se vůbec nedostává lásky odsuzovaným pocitům a myšlenkám. Bylo krásné, pozvat na návštěvu každý takový prožitek, prohlédnout a vychutnat si ho.
Užili jsme si další krásné letní odpoledne se Životem. Děkuji