Proces zasvěcení
Vyslechl jsem přednášku bývalého ugandského čaroděje, který byl uchvácen zlým duchem ve věku sedmi let a postupně zasvěcován do světa čarodějnictví – v osmi letech byl duchem nabádán, aby pro postoupení do další úrovně zavraždil starou ženu, což se údajně stalo. Bývalý čaroděj, který se v dospělosti obrátil ke křesťanství, později identifikoval ze své pozice onoho ducha, jenž jej zasvětil, vedl, vybízel k obětem a poskytl mu schopnosti, jako Satana. Své schopnosti velmi draze prodával klientům, vykonal mnoho „postupových obětí“, zabíjel, útočil, ovládal temné umění a podle svých slov dokázal opouštět své tělo. Čaroděj, původem z malé vesnice v Ugandě, pocházel z rodiny, kde byla dlouhá tradice čarodějů: umění se ale nepředávalo učením, naopak, byl to duch, který obvykle dítě uchvátil a zasvětil do tajů temnoty tak hluboko, jak byl novic schopen. (Tento zdroj je samozřejmě silně ideově podbarven, zároveň však poskytuje vzácný vhled do nitra problematiky.) – U jiných směrů čarodějnictví je tomu ovšem jinak: například v případě čarodějnictví azande ve Středoafrické republice je umění předáváno vždy z rodiče na dítě; není to duch, kdo zasvěcuje, ale rodič – čaroděj. Pokud je čarodějem muž, může zasvětit pouze syna a jemu předat své umění – pokud je čarodějnicí žena, smí zasvětit pouze dceru.
Průvodní jev čarodějnictví – smrt
Čaroděj údajně často působí na svou oběť ve spánku a oběti se o čaroději – obvykle ovšem se skrytou identitou – zdá. Čaroděj podle Afričanů dokáže měnit svou podobu a zaútočit znenadání ve formě zvířete, a dokonce vstoupit do stromu a způsobit jeho pád na oběť. V Ghaně jsou čarodějnými schopnostmi nadány více ženy než muži a v této západoafrické zemi dokonce najdeme tábory pro rehabilitované čarodějnice, např. poměrně známý Gambaga Witch Camp v severní Ghaně založený v 18. století a stále fungující. Pokud je – obvykle stará žena, která něčím vyčnívá z průměru – identifikována jako čarodějnice, může se v Ghaně podrobit očistným rituálům – musí ale chtít a být v tom sama aktivní –, které ji magických schopností a náklonnosti k ubližování lidem mohou zbavit. Léčitel nakonec specifickými tahy hladí čarodějnici živou slepicí, poté slepici smrtelně pořeže na hrdle a nechá ji odkráčet; podle toho, na jakou stranu a jak specificky slepice padne, pozná léčitel, zda byla žena zbavena zlého ducha. Pokud se rituál opakovaně nezdaří, bývá čarodějnice zavražděna. Jestliže se rituál podaří a žena je považována za rehabilitovanou, smí žít, ale musí do smrti zůstat v táboře pro rehabilitované čarodějnice. Jistě existují také takoví čarodějové, kteří žádnou reálnou sílu nemají a se zlem nijak nepracují, jen chytře a obratně využívají neznalost a často také pověrčivost lidí a za nemalé peníze předstírají útoky na vybrané oběti – těmi se zde nezabývám.
Rituální vraždění se týká také těch dětí, o kterých se věří, že se narodily se zlým duchem, což se pozná podle nemoci rodičů po narození dítěte, sérii nešťastných událostí v rodině, nebo když první zuby rostou z horního patra… Stále také existuje rituální pohřbívání dítěte zaživa do základů velké, nově stavěné budovy, kupříkladu moderního obchodního centra, za účelem zdaru projektu. Poměrně známý čarodějný směr je kamerunská společnost nyongo: tamější čarodějové praktikují lidské oběti s cílem zotročit ducha obětovaného člověka, který poté pro čaroděje pracuje. Uvádí se také, že čaroděj svou činností dokáže jistým způsobem mrtvého oživit do stavu podobného zombie, ve kterém mu poté oběť rovněž slouží. Pokud v Kamerunu někdo dosáhne významného podnikatelského nebo politického úspěchu, předpokládá se, že je za tím činnost společnosti nyongo.
V Jižní Africe často čarodějové připravují mocné muti (přípravek, kouzlo nebo např. začarovanou část lidského těla) za použití lidské hlavy, genitálií, končetin, jazyka nebo krve. K přípravě muti, které má zajistit hospodářský úspěch, politický vzestup nebo likvidaci konkurence není neobvyklé obětování dítěte, případně albína. Většinu muti ovšem připravují tradiční léčitelé inyanga za použití bylin, kostí zvířat, zeminy, krve zvířecí oběti nebo třeba lvího tuku a s čarodějnictvím jako takovým nesouvisí, jde naopak o tradiční léčbu. Jihoafrický čaroděj, který připravuje smrtící muti, se nazývá tagati.
V souvislosti s čarodějnictvím se ve Středoafrické republice hovoří o směru azande a v sousedním Kamerunu o kindoki, což je výraz jak pro tento druh čarodějnictví, tak pro posednutí oběti zlými duchy nebo duchem. Pokud je v Kamerunu někdo obviněn z kindoki, je obvykle zabit za účelem ochrany společnosti. Tento typ vražd je již zaznamenáván také v kamerunské a konžské diaspoře v Británii a Francii. Ve východní Africe je čaroděj zaměřený na zabíjení lidí nazýván murogo a jeho umění se říká burogo.
Boj proti čarodějům
V Africe jsou každoročně popraveny tisícovky lidí obviněných z čarodějnictví. Známý je případ Marylandských rituálních vražd ze sedmdesátých let v Libérii: pro čarodějnické účely tam bylo v malé liberijské oblasti vykonáno kolem stovky rituálních vražd – obětem byly odstraněny hlavy, končetiny a genitálie, torza byla zohavena. Rituální vraždy byly organizovány vysokými státními úředníky, kteří byli nakonec odsouzeni a veřejně popraveni.
Aktéry boje proti čarodějům v současné Africe můžeme rozdělit do několika skupin, které se ovšem v reálném životě často prostupují a vzájemně si vypomáhají. Hlasitými bojovníky proti čarodějnictví jsou muslimové a křesťané různých denominací, kteří souladně věří, že jde o satanismus. Jak už bylo řečeno, tento boj má v Africe (v případě křesťanů) téměř dvoutisíciletou tradici. Další skupinou jsou kněží tradičních náboženství, např. vodunu, oriši nebo thronu a tradiční léčitelé, kteří často čaroděje stojící za nevyjasněnými úmrtími identifikují. Jindy je ovšem respektují nebo s nimi v mezních situacích spolupracují. V tom tkví složitost celé problematiky, neboť Afričané čarodějnictví zdaleka nenahlíží černobíle. Další skupinou jsou politická hnutí, zejména ta, která se kloní k modernizaci euroamerického střihu nebo také ta komunistická, která jsou háklivá na jakoukoli sociální moc duchovních nezávisle na vyznání. Další skupinou jsou potom různé humanitární organizace, které se při své činnosti v boji proti extrémní chudobě setkávají se strachem z čarodějů, obchodem s částmi lidských těl, rituálními vraždami apod. Skupiny, zejména zahraniční, které lidem horlivě vysvětlují, že čaroděj žádnou reálnou moc nemá, většinou u lidí nemají valného úspěchu, protože lidé se s reálnými dopady moci čarodějů běžně setkávají. Proto je jednou z nejvlivnějších skupin bojujících proti čarodějnictví skupina muslimů a křesťanů, kteří moc čarodějů nikterak nebagatelizují, naopak považují čaroděje za mimořádně silného a nebezpečného soupeře. Zjednodušeně řečeno, tito lidé nahlíží čaroděje jako osobu, která přivolává Satana a pobízí jej k útokům na vytipovanou oběť, případně k prostoupení magického předmětu jeho silou. Věří v reálnou a značnou moc čaroděje a v jeho veskrze zlou motivaci. V některých zemích (Malawi, Keňa a další) jsou rovněž ve společnosti etablováni profesionální lovci čarodějů.
Navzdory všem těmto skupinám a navzdory faktu, že se lidé čarodějů velmi obávají, zůstává institut čaroděje v africké společnosti živým. Zdá se, že v jistých mezních situacích je čaroděj pro společnost potřebný a jeho potřeba převáží odpor k lidským obětem. Navenek se dlouhodobě hovoří o potřebě čarodějnictví zlikvidovat, vnitřní přesvědčení lidí je ale zjevně odlišné.
Tradiční závěrečné vyprávění
Když mladý konžský léčitel kupoval toho příjemného horkého dne na čarodějném trhu první hlavu, měl z toho dosti rozporuplné pocity. Myslel si, že zakoupenou hlavu dostane v nějaké solidní neprůhledné tašce, snad dokonce značkové (za ty strašné peníze!), ale mýlil se, zcela naivně se mýlil… Po zaplacení obdržel hlavu asi třicetiletého černého muže – s vytřeštěnýma očima a zvláštně zkřiveným zamrzlým úsměvem, jako by se do věčnosti odebral v jásavém opojení (jednoho by napadlo, co se vlastně před setnutím stalo?) – rovnou do ruky, přičemž pravou rukou ji uchopil přímo tam, kde normálně hlava pokračuje v krk, a to mu nebylo nijak zvlášť příjemné. Nedivte se – je to celé lepkavé a tekoucí a mazlavé a vůbec… strašně neuzavřené, skoro jako živé, prostě nechutné! Bylo celkem jasné, že si takto s hlavou nemůže vykračovat městem, a tak byl nucen zakoupit hrubý pytel – za nehorázně vysokou cenu!, ten zlodějský obchodník s lidskými hlavami (mimochodem jde o tradiční a úctyhodné povolání – komu čest, tomu čest –) zneužil situace a prodal mu obyčejný pytel za cenu fejkové kabelky Louis Vuitton! – Hlavu do něho umístit, přehodit přes rameno a vydat se domů, kde rovnou provede magické obřady. Čarodějně temné, zlem oblepené obřady. Moc se na to těšil, miloval to domácí čarováníčko a s lidskou hlavou… jejda, to teprve bude počarování! Byla to ale chyba nováčka, která se pokutuje vysokým trestem.
Když si vykračoval podél moderní budovy Bank of Kongo, všiml si jeden z policajtů – chlupatých se tady neříká – hlídajících vchod do budovy, že pytel ve své spodní části rýsuje nápadnou podobu lidské tváře, dokonce tváře se smějící, ba snad i neuctivě tlemící, dokonce snad jemu se tlemící?! – A tak pro jistotu muže zastavil. Policajt do toho pytle žel projektoval svůj životní trabl, totiž panickou hrůzu z banality, že se mu někdo – přestože více než mrtvý – bude smát. Proto také hrdě oblékl uniformu, neboť v Kongu člověk s mundůrem fasuje také aureolu nedotknutelnosti (a rozhodně nevysmívatelnosti!). Vzhledem k tomu, že čarodějnictví je v Kongu nemilosrdně trestáno a vzhledem k dalším přitěžujícím okolnostem – léčitel byl z jiného etnika než policista (a to už stačí k pořádnému průseru) a měl u sebe nelegálně drženou zbraň a větší množství kokainu smíchaného s pracím práškem, střelným prachem a školní křídou – vzali si ho policisté stranou do parády, a protože byli při chuti a ve formě, ukončili vzadu na bankovním dvorku léčitelovu pozemskou pouť relativně rychle a téměř bezbolestně. No… téměř… Byla to celkem zdařilá řež, fašírka řeklo by se… Zprvu byla záměrem jen solidní invalidizace toho zatraceného neuctivého léčitele, jehož pytel na zádech se policistům vysmíval, ale brzy převážila neodvolatelná touha po vymazání jeho existence – přesněji řečeno uboze nízké existence, vždyť byl z jiného etnika! (a to vlastně stačí k totální nenávisti) – z povrchu zemského.
Když si léčitel uvědomil, že přišlo na věc a jeho svízel daleko přesahuje pouhou nakládačku, obdaroval ty dvě uniformované svině několika solidními háky, ale bohužel to nestačilo. Situace byla ztracená, snad jen Deus ex machina náhle vtrhnoucí na scénu mohl znamenat nečekanou záchranu, ale bohužel se nedostavil. Dva policejní zuby ztracené v betonové prasklině bankovního dvorku nebyly v porovnání s jeho životem ničím jiným, než znouzectností těsně před velkým gongem. Odešel ale se ctí! Zazněl vesmírný gong, zjevil se anděl smrti – skutečný exekutor Boží –, sežral léčitelovu duši a zmizel do bezčasí. (Další vývoj dramatu nebylo možné z času vnímat.) Tělo a náhradní hlavu policajti kvapem prodali na čarodějný trh, paradoxně právě na ten, ze kterého si umlácený léčitel před kratičkým časem zvesela vykračoval – přeci nevěnují tělo se dvěma hlavami bez jakéhokoli osobního profitu pohřební firmě, která by je stopro sama monetizovala, to dá rozum! – a vrátili se ke vchodu do budovy, aby střežili to nejcennější, co na světě je, totiž prašule (s tou jejich překrásnou ošuntělou vůní, kterou kryptoměna svým uživatelům nikdy nenabídne). Viva las cabezas! Viva el mago! Viva el Congo!!!
https://medium.seznam.cz/clanek/ondrej- ... ctvi-10768
