Trini píše:Mistr Eckhart mluví o její esenci - o esenci duše - to znamená o její podstatě....
nepojmenovatelná esence...
A iluze oddělenosti straší předevšim v tvé hlavě = ve tvé mysli. Nevím, jestli se tím kdy Mistr Eckhart zabýval.
Těžko říct, co viděl Mistr Eckhart pod pojmem "duše" - určitě ne nějaké jemnohmotné tělo. Možná paprsek Nadjá.
Je dobré vidět za pojmy. Poznávat jak to skutečně JE, namísto představování si, jak to která osoba má. To první směřuje k pravdě, to druhé k většímu zabřednutí do iluze ega, do nevědomosti.
Jinak se jeví nebe, když skrz černé mraky zasvitne paprsek slunce, jinak se jeví nebe z pohledu nad mraky.
Jinak se jeví svět skrz temnotu mysli - tak jak ho poznává několik miliard lidí, jinak se jeví svět mimo mysl - tak jak ho poznává Nisargadatta.
Paprsek nadjá - paprsek světla ukazuje cestu ke světlu, je osvobozující, je cestou k osvobození, ale není ještě osvobozením samotným.
To moudré uvnitř kdysi řeklo: "Sleduj jen to světlo, nevšímej si temnot."
Podobně si to náramně zjednodušil
Drtikol. Došel ke svému samadhi, když se rozhodl rovnou považovat všechno za dobré. Tedy ignorovat temnotu mysli a směřovat k Bohu, který stvořil jen to dobré, který stvořil svět Probuzených. Snový svět ega je výtvorem mysli, je díváním se na realitu skrz mraky mysli.
Trini píše:Takže ano, základ/esence duše je paprsek Nadjá. Mistr Eckhart realizoval, o tom není pochyb.
Mistr Eckhart pomocí paprsku Nadjá hází hledajícím záchranné lano - paprsek lásky bezpečně dovede duši do náruče lásky, světla, pravdy.
Obrátit pozornost jenom k tomuhle paprsku:
On mu řekl: “"Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí." To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: "Miluj svého bližního jako sebe samého." Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci.”
Je to ta nejrychlejší cesta ke světlu - nechat se vést paprskem světla. Věnovat pozornost jen lásce ve svém nitru. Lásce, která miluje a neklade si podmínky.
Trini píše:Klíč k blaženosti: Kdo tuto nejhlubší podstatu duše pozná, pozná i to, v čem blaženost skutečně spočívá.
Druhý vnor tedy je „on je tím nekonečným vědomím“ a to je velice krásné. Odtud se málokomu chce pokračovat dál, protože to je taková krásná, svatá a blažená jistota - plno krásných přívlastků byste tam mohli dát. A přece jednou se i toto musí překročit!
Je tady pořád ještě poslední mentální obal malého já - duše. Malá dušička je plná strachu, temná duše je pohlcená negativními myšlenkami, čistá duše je plná světla a roste láskou. Uvědomit si svou vlastní duši a milovat celou svou duší je vlastně tím zázračným osvobozujícím. Tím, co vynáší z temnot ke světlu. Tím, co nakonec dovolí se světlem splynout.
Vzpomínám si, jak mi tehdy Fráňa Drtikol docela hrubě řekl: „Nakopni to!“ A dobře udělal. Jednou se to tedy musí překročit. Vzdát se tohoto vnímání - nekonečně krásného, blaženého, šťastného, svatého a vědoucího. To největší pokušení je vědomí – „já vím“ – „já“ - ještě pořád je tam to maličké, byť svaté a čisté já.
Pak přichází třetí vnor - „položit já k nohám Vševědomí“ - je to řečeno obrazně, kdyby to Vševědomí mělo nějaké nohy.
Položit - je to napsáno i v jedné básni: Veliká pokora je potřeba k vzdávání se i lásky Boží, protože v tom druhém vnoru je obrovská láska Boží. A tak se vzdát i toho, to zažívat.
Proč tomu tak je? Protože jestliže je tu malé, svaté, čisté já - pořád z té Jednoty nějak vyčnívá, překáží, jakoby tu jednotu zdánlivě omezovalo. Svým způsobem nic tuto jednotu nemůže omezit, všechno v ní je - i ta nejhorší „já“ jsou v Jednotě. Ono je jenom jedno Já, a i to nejtemnější tam je.
Četla jsem v jedné knize, že největší hrůza je, když se má toto „já“ odložit (napsal to Kapleau) - není to pravda! Pro někoho určitě ano, ale jsou lidé pokorní, čistí, kteří toto „já“ pokládají Božství pokorně, z lásky.
https://www.lampa.cz/prednasky/4vnory.html
„Od chvíle, Pane, kdy Tě znám, je k zešílení znát svůj hřích.
Lehčí je bída, křivda, hlad, nemohu dál, prosím Tě přijď.
A já to vím, že musím přijít sama a jako nard mu přinést duši svou.
Z posledních sil rozdrtit její obal a vylít Ti ji u nohou.
Máří, Máří, Magdaléna rozlila Pánu vonný nard.
Tak jako Máří Magdalena u tebe klesnu jedenkrát.
Máří, Máří, Magdaléna, že břímě nejtěžší z ní sňal.
Stala se Máří Magdaléna, tím, kdo ho nejvíc miloval.
Od chvíle, Pane, kdy Tě znám, Tvé nevýslovné něhy proud.
Děsí mě závrať, propast, tma, mezi Tebou, Tebou a mnou.
A já to vím, že musím přijít sama, že na můj nard ty čekáš s láskou svou.
Z posledních sil překlenout propast zkázy a klesnout k tobě u nohou.
Máří, Máří, Magdalena rozlila Pánu vonný nard.
Tak jako Máří, Magdalena u tebe klesnu jedenkrát.
Máří, Máří, Magdaléna, že břímě nejtěžší z ní sňal.
Stala se Máří Magdaléna, tím, kdo ho nejvíc miloval. https://www.youtube.com/watch?v=JMnkm_MISQQVypadá to jako personifikace Božství, ale není tomu tak. Jestliže se člověk k Bohu takto obrátí, s takovou láskou, že i svůj život pokládá, tak pokládá i to poslední svoje já, ten poslední záblesk, poslední jiskru. Jak je psáno v Aštavakragítě - utopí lodičku i s kapitánem - jiskrou života, nechá ji utopit mocí nekonečného bytí.
Když se tento stav opravdu přejde, nastává čtvrtý vnor, jenže ono se to hned tak každému nepovede. Od tohoto mezníku mnozí utečou a víckrát utečou! Raději se vrátí do nekonečného vědomí, protože je tam všechno tak svaté, slastné a překrásné. Vystopovali byste to i na mnohých světových spisovatelích - něco opěvují, ale vlastně se vrátili.
Když se tedy absolvuje ten třetí vnor (a jednou ho absolvuje každý), tak nastává čtvrtý, který se jmenuje „rozkvetl červenými květy“. Je to popsáno v Cestě posvátného býka - je to také nekonečné vědomí, ale není nevědomé, jak by si někdo myslil. Například někdo si myslí, že savikalpa je lepší než nirvikalpa, že on to zažívá, že on o tom ví. Ne! Nekonečné vědomí je vědomé samo o sobě!
Víte jaký je rozdíl mezi druhým a čtvrtým vnorem? Velice malý - není tam to já. Ono to jen je. Nekonečné vědomí je, ale je samo v sobě vědoucí. Vždyť všechno vědomí z něho povstává!
https://www.lampa.cz/prednasky/4vnory.html
Když budeme mluvit o duši, pak je dobré mluvit i o Bohu. Duše je to, co k Bohu směřuje, v lásce k Bohu se duše zvětšuje, zjemňuje, prosvětluje, až se sama stává časoprostorově neomezenou, mizí její obal, mizí iluze oddělenosti od Boha.
Objevuje se skutečnost - dokonalý svět Probuzených - Boží království - Nirvána. Protože zmizela iluze oddělenosti - duše ztratila svůj mentální obal, který ji odděloval od Boha - od Skutečnosti, je jasné, že tuhle Skutečnost už nemá kdo opustit. je to dokonalé vysvobození, protože je to poznáním celistvosti.
"Můj svět je dokonalý a neměnný....Já jsem svým světem. Můj svět je mnou samotným. Je úplný a dokonalý."
Nisargadatta
.
