OMYLY NA DUCHOVNÍ CESTĚ

[vostalpetr]

Správně by se toto vlákno mělo jmenovat:

"(SNOVÉ) OMYLY (SNOVÉ) OSOBY NA (SNOVÉ) DUCHOVNÍ CESTĚ"


Tím by tedy mělo být řečeno, že žádné omyly samozřejmě žádná osoba na nějaké duchovní cestě nemůže "vyprodukovat" tedy se jich dopustit,
nebot všechny činnosti, tedy i omyly jsou činností Já.
Nechci se nějak zabývat tím, jestli každý takový omyl je k něčemu dobrý a někam nás posune, jestli má nějaký význam,
spíše nahlédnout na tyto omyly z pozice realizace, nebo lépe řečeno bodu realizace Já, tedy momentu kdy dojde k uvědomění Já.

Principem meditace a tedy principem realizace Já je PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK TED A TADY což je tedy OTOČENÍ POZOROVÁNÍ NA SAMU POZORNOST.

Nedávno jsem četl názor, že věnovat se duchovní cestě znamená odvrácení se od života, či nějaký útěk od života.
Kdyby tomu tak skutečně bylo, a my bychom se skutečně odvrátili od osobního života, tak bychom se poměrně brzo uvědomili jako Já.
Pokud se podíváme na to, jak bývá duchovní cesta začínána, zjistíme, že se ponejvíce stane toto:
Osoba se dostane do nějaké osobní krize (což nemusí být pravidlem)
a tím pádem dojde k otočení pozorování do jiné oblasti, která bývá nazývána duchovní oblastí.
Jednoduše řečeno, člověk si přečte duchovní knihy, navštíví přednášku, najde si mistra, jezdí do ašrámu, začne cvičit a stanoví si CÍL V ČASE A PROSTORU, kterým má být realizace Já. To samozřejmě není žádný útěk od života, to je jen změna priorit osoby v tom, co chce osoba dosáhnout.
Zatímco dříve bylo jejím hlavním cílem vytvoření rodiny, majetek, užít si, pracovat atd. tak ted je cílem osoby realizace Já.
PROTOŽE JE TAKOVÁTO DUCHOVNÍ CESTA NAMÍŘENA DO ČASU A PROSTORU, VEDE V PODSTATĚ PŘÍMO OPAČNÝM SMĚREM NEŽ JE PRINCIP REALIZACE JÁ.

Jistě, osoba zde (podobně jako dříve při jiných činnostech) zažívá hluboké uspokojení,
čte duchovní knihy, které ji naplnují radostí a hlubokým zájmem,
najde si duchovního mistra, který je její velkou pomocí k dosažení cíle,
najde kolektiv podobně zaměřených lidí,
dělí se o své zážitky s druhými na internetu,
medituje a hledá boha,
její život konečně má nějaký smysl a cíl...

no co víc si může osoba přát? a lze toto skutečně nazvat odvrácením se či útěkem před osobním životem?

Osoba na své duchovní cestě začne samozřejmě podle rad at už mistra či rad z knih začne praktikovat,
začne čistit a rozpouštět ego, začne usilovat o klidnou mysl, má duchovní zážitky, soustředí se na zvolený meditační předmět, realizuje nic (tedy dle jejího názoru boha, nebot jí bylo řečeno, že nic je bůh, realizuje Já a v podstatě se neustále pohybuje v čase a prostoru, tedy přímo opačným směrem, než je princip realizace Já.

Pokud se někdo rozhodne čistit a rozpouštět ego, je nejlepším tréninkem zkoušet přeskočit svůj vlastní stín, to je poměrně názorná pomůcka k tomu, abychom viděli jakého výsledku dosáhneme.

Také úsilí o klidnou mysl bývá korunováno úspěchem, ono zase dosáhnout klidu mysli či jejího zastavení není nic tak těžkého,
jen je třeba věnovat dostatečnou pozornost mysli. Bohužel, takto přímo dosahovaný klid mysli je jen pozice mysli v mysli, takže se brzo přesvědčíme, jak lehce o svůj klid při sebemenším vyrušení přijdeme, a pokud budeme dostatečně bdělí, tak bzy zjistíme, že mysl používat musíme, protože bez myšlení by jsme si nekoupili ani rohlík a umřeli hladem.

O různých duchovních zážitcích jako jsou třeba hovory s bohem, různé vize světla, andělů Ježíše, vystupování kundalini nad hlavu, vystupování z těla, astrální cestování, poslání od boha nemá snad smysl ani hovořit.
Podobně vysoce bývá i ocenován stav, kdy jsme v meditaci a jsme nic a pozorujeme nic, což mnozí pokládají za vysokou duchovní úroven či dokonce za realizaci Já.
To je samozřejmě dualita, tedy čas a prostor, a rozdíl mezi pozorováním "něčeho" a "ničeho" není zase tak velký, pozornost je totiž stále směřována do času a prostoru.

Obdobným problémem je i samotná realizace Já, která však byla omezena a opět došlo k ztotožnění se s osobou. Osoba samozřejmě zcela přirozeně touží zopakovat tento prožitek Já, a jaksi samozřejmě a automaticky jej umistuje jako nějaký cíl v čase a prostoru.

V obdobné úrovni času a prostoru jsou i rady "dívat se dovnitř" a "dívat se ven".

Samozřejmě podobně dobrou radou, která je svázána s časem a prostorem je varování před odpadnutím z duchovní cesty a neustálé nutnosti praktikovat.


Další, poměrně jemnou časoprostorovou záležitostí,
která často zůstává v meditaci nepovšimnuta je

ČEKÁNÍ :

MEDITUJÍCÍ SE V MEDITACI DOSTANE DO BODU, KDY JIŽ NENÍ NIC VNÍMÁNO, NENÍ KAM JÍT , NENÍ JIŽ CO UDĚLAT,
A TAK ZŮSTANE TAM KDE JE A ZAČNE ČEKAT.

Například Mharadž říká pouze budte, nebo Ramana říká, položte si otázku Kdo jsem já?
Pokud to uděláte, tak se dostane do bodu, kdy není kam jít a čekáte.
Dalo by se říci, že čekání je činnost osoby,
ale mnohem lepší bude říci, že ČEKÁNÍ ZNAMENÁ ČAS.
Říkám-li čekání, nemám tím na mysli něco na způsob jako je např. čekání na autobus, kdy vědomě čekáme,
spíše lze říci, že není již kam jít a co udělat, takže ZŮSTANEME TAM KDE JSME, TEDY V ČASE A PROSTORU.

Čekání je samozřejmě nuda, takže to mnoho lidí vzdá,
a začne provádět jiné meditace, nejspíše nižšší úrovně, tedy meditace kdy začnou konat a usilovat,
nebot jsou zklamáni, že nepřišla ta slibovaná boží milost, která má přijít tehdy když všechno odevzdáme,
a oni přece všechno tak poctivě odevzdali...

jiní co vytrvají ve svém čekání, to své čekání MOŽNÁ, NIKOLI VŠAK ZÁKONITĚ, to svoje čekání jednoho dne vzdají, a v ten moment se dostanou do přítomnosti ted a tady.
Protože není zřejmé, co se stalo a na základě čeho nastala realizace Já, řekne se, že to byla BOŽÍ MILOST, tedy že se stalo něco tajemného co je mimo naše chápání.
V podstatě se ovšem stalo jen to, že jsme přestali ČEKAT, a tak jsme se dostali do přítomnosti ted a tady a tak došlo k uvědomění Já.

Takže v bodě, když již není kam jít a co udělat můžeme budto čekat na Boží milost ( a možná se dočkáme???)
nebo můžeme zaměřit pozornost na přítomnost ted a tady


No asi jsem si nevzpomněl na všechny možné možnosti, kdy zcela upřímně kráčíme po duchovní cestě do času a prostoru,
dá se toho najít poměrně hodně,
samozřejmě všechno to je činnost Já, takže se nejedná o nějaká OSOBNÍ SELHÁNÍ která je nutno napravovat,
jen jsem chtěl upozornit na některé body, kde si lze uvědomit, kterým směrem jde pozorování...

[AlfaScorpii]

Rozšiřování svého vědomí není přeci v rozporu s teď a tady. Jinak do času a prostoru jsem zaměřeni, takže nemůže naše počínání ani mimo tento koncept vybočovat a tudíž vše je orientováno do času a prostoru.
A sám pojem "duchovní cesta" je poněkud srandovní, protože jiná cesta ani neexistuje. Všichni jsem na cestě, někdo ji holt nazývá "duchovní".
A v podstatě je to jen samé bla bla bla (myslím všeobecně tyhle úvahy)

(pardon za provokativní komentář, ale nemohu jinak )

[vostalpetr]

takže nemůže naše počínání ani mimo tento koncept vybočovat a tudíž vše je orientováno do času a prostoru.

......................................................................................................................................


no a o tom to je,

samozřejmě naše počínání (konání) je vždy svázáno s časem a prostorem

ale (řečeno nepřesně) máme možnost volby)
zaměřit pozorování (samozřejmě v čase a prostoru) bud do času a prostoru nebo do přítomnosti ted a tady




navíc se můžeme taky klidně zamyslet nad tím, jestli pozorování samo o sobě je činnost či konání, nebo jestli to stojí bokem našeho vědomého počínání a konání



(pardon za provokativní komentář, ale nemohu jinak )
...............................................................
nemáš se za co omlouvat, to není provokativní komentář, ale rozumná námitka
samozřejmě ten článek je napsanej dost hloupě, ale nechtěl jsem říci, jak je zvykem, že něco je špatně a že je to třeba opravit,
a taky jsem nechtěl říci, že všechno je správně, protože VŠECHNO JE ON,
šlo mi o to, zůstat mezi těmito dvěma názory,
a jen tak jedním okem mrknout, kam nás ta pozornost (která se jeví jako naše pozorování) vede, zda do času a prostoru, nebo do přítomnosti



PS.
Rozšiřování svého vědomí není přeci v rozporu s teď a tady
......................................................................
nerozumím tomu jak to myslíš a co tím myslíš,
nebot v přítomnosti ted a tady je osobní sebeuvědomění "já jsem" překročeno (lépe je poznáno že není skutečné), jinak řečeno zmizí) a dojde k uvědomění Já

[sinah]

Souhlasim s myslenkami nize (citace):
Co je to, co většina z nás hledá? Co každý z nás si žádá? Zvláště v tomto nepokojném světě, v němž se každý snaží nalézt jakýsi druh míru, klidu, štěstí a útulek, tu jistě je důležité objevit co to je, co se každý pokouší najít, co chce objevit. Ve světě, pronásledovaném vřavou, válkami, spory, hádkami, boji je zcela pravděpodobné, že chceme útulek, kde by mohl být jakýsi klid. Myslím alespoň, že toto většinou hledá. A tak chodíme od vůdce k vůdci, od jedné náboženské organizace ke druhé, od jednoho učitele k druhému.

Konečně, hledáme-li klid, pokoj, můžeme jej nalézt snadno. Stačí, oddáme-li se slepě nějaké věci, nějaké ideji a v ní přijmeme útulek. To sice ještě nerozřeší ten problém. Pouhá izolace uzavřením se v ideji není zbavení se rozporu. Musíme tedy opravdu najít co to je - vnitřně i zevně - co každý z nás potřebuje, čeho si vlastně žádáme. Ujasníme-li si to, nebude nám třeba někam chodit, k žádnému učiteli, k žádné církvi, k žádné organizaci. Je tedy naší nesnází, jak si ujasnit v nás samých vzhledem k našemu úmyslu, že? Může v nás být jasno? A uskuteční se toto prohlédnutí, budeme-li hledat, budeme-li pátrat po tom co říkají druzí, počínaje u nejvyššího učitele a konče u posledního služebníka páně v kostele? Je nutné jít k někomu, abychom to poznali? Ale to přece děláme, že? Čteme nesčetné knihy, navštěvujeme schůze, přednášky, rozpravy, stáváme se členy různých organizací, pokoušejíce se nalézt prostředek proti rozporům a bídě našeho života. Anebo jestliže to nevyzkoušíme, domníváme se, že už jsme to již našli, říkáme pak že ta a ta organizace, ten učitel nebo ta určitá kniha nás uspokojil. Našli jsme tam vše co jsme hledali, zůstali jsme v tom zkrystalizovaní a uzavření.

Což nehledáme za tím vším zmatkem něco stálého, trvalého? Něco co nazýváme skutečností, Bohem, Pravdou nebo jak chcete, na jménu tu jistě nezáleží, slovo není věc sama, tedy nechyťme se na slova! Ta nechejme profesionálním přednašečům. Je tu hledání něčeho stálého, že? Většina z nás hledá něco k čemu bychom se přimkli, co by nám dalo jistotu, protože sami jsme tak nejistí. Neznáme se. Víme toho mnoho o různých faktech, víme to co řekly knihy, nevíme však sami o sobě, nemáme přímou zkušenost.

A co je to, čemu říkáme trvalé. Co je to, co tak hledáme, co nám - podle naší naděje - dá trvalost? Nehledáme snad trvalé štěstí, trvalé uspokojení, stálou jistotu? Chceme něco co bude trvat věčně, co nás uspokojí. Jestliže odvrhneme všechna slova a fráze a opravdu se na sebe podíváme, pak je to, co potřebujeme. Žádáme si stále radosti, trvalého uspokojení a říkáme tomu Pravda, Bůh nebo jakkoli chcete. Dobrá tedy, žádáme si radostí. Snad to zní tvrdě, ale je to ono, po čem toužíme. Vědomosti, které nám způsobí radost, zkušenosti, které nás obšťastní, uspokojení, jež nevyschne, nevyvětrá do zítřka. Avšak zkoušeli jsme to s různými uspokojeními, ale všechna se někam ztratila a tak nyní hledáme trvalé uspokojení ve skutečnosti, v Bohu. Jistě je to ono co hledáme všichni, ať chytří nebo hloupí. ať teoretikové či praktikové, kteří se o něco snaží. Ale je tu něco takového, jako stálé uspokojení, něco, co vše přetrvá?

Jestliže hledáte trvalé uspokojení, ať již mu říkáte Bůh nebo Pravda, nebo jak chcete, jistě jste si vědomí, že jméno nerozhoduje a že hledáte onu věc. A řeknete-li: "Hledám trvalé štěstí" - Boha, Pravdu nebo cokoliv jiného - zda nemusíte též rozumět tomu, kdo hledá, onomu, hledači samému? Neboť možná neexistuje nic takového, jako je stálé štěstí, trvalá jistota. Možná, že pravda je něco docela jiného a já se skutečně domnívám, že to je něco zcela odlišného od toho co můžete vidět, vnímat, formulovat. A proto, dříve než začneme hledat, neměli bychom pochopit toho, kdo hledá, onoho hledače samého? Je hledající něco odlišného od toho co je hledáno? Je myslitel něco jiného než myšlenka? Nejsou snad oba složený jev, spíše než dva různé procesy? Proto je důrazně žádoucí pochopit hledajícího, než se pokusíme zjistit to, co hledá.

Tak jsme došli k bodu, kdy se ptáme sami sebe, skutečně se vší vážností a odpovědností, zda pokoj, mír, štěstí, skutečnost, Bůh nebo cokoliv chcete, může vám být dán někým jiným. Což nám může dát toto neustálé hledání a touha onen zcela zvláštní pocit skutečnosti, ten tvůrčí stav, kterého docházíme, jakmile skutečně pochopíme sami sebe? Získáváme sebepoznání pomocí hledání, nebo tím, že někoho následujeme, tím, že se staneme členy určité organizace, že čteme knihy? Konečně, vždyť to je ta hlavní otázka, že? - pokud neporozumím sobě, pokud nepoznáme sebe - zdali je tu nějaký základ pro myšlení a zdali mé hledání v tom případě není marnotratností. Mohu tedy utéci k iluzím, mohu uprchnout před bojem, zápasy a snažením, mohu uctívat někoho jiného, mohu hledat svou spásu prostřednictvím jiného, avšak pokud jsem nepoznal sama sebe, pokud si neuvědomuji sebe jako celkový proces, nemám žádného podkladu pro myšlenku, pro cit a čin. Bohužel, to je právě tou poslední věcí, kterou bychom si přáli: poznat sebe sama. A přece je to ta jediná pevná půda, na níž můžeme stavět. Avšak dříve, než můžeme začít stavět, než můžeme přeměňovat, odsuzovat a ničit, musíme poznat, co vlastně jsme. Je naprosto bezcenné a zbytečné hledat a měnit učitele či gurua, praktikovat jógu, dýchání, rituál, následovat Mistry a to vše ostatní. A nemá smysl, jestliže i ti, které následujete, říkají: "Studujte sebe!", protože jací jsme my, takový je i svět. Jsme-li malicherní, žárliví, chtiví, marniví, stávají se takovými i naše výtvory, naše společnost, v níž žijeme.

Zdá se mi, že dříve než se vydáme na cestu za hledáním skutečnosti, Boha, než můžeme začít jednat, než můžeme mít jakýkoliv vztah k druhému, což je společnost, je nutno naprosto, abychom začali nejdříve rozumět sami sobě. Pokládám za vážného člověka jen toho, kdo v první řadě se právě bezvýhradně o to snaží a ne toho, který se namáhá dojít některého určitého cíle, protože jak bychom mohli - aniž bychom si porozuměli - činností dosáhnout změny společnosti, změny v čemkoli co podnikáme?

A to zřejmě neznamená, že by sebepoznání bylo něčím opačným, něčím izolovaným od vztahů, ani to neznamená, že by se tím měnila nějak osobnost, jako protějšek masy, nebo proti druhé osobnosti.

Pokud tedy neznáte sami sebe, pokud neznáte svůj vlastní způsob myšlení a proč určité věci myslíte, pokud neznáte pozadí své podmíněnosti, pokud nevíte, proč věříte v určité věci, v umění a náboženství a o svém sousedu a o sobě - jak byste mohli myslet pravdivě o čemkoli? Bez poznání, jaké je vaše pozadí poznání, co vytváří vaši myšlenku a odkud ona přichází - je jistě vaše hledání marné a vaše činy nemají smyslu. Jste-li Američan nebo Hind a nebo jaké je vaše náboženství, to nemá významu.

Dříve nemůžeme nalézt, jaký je konečný smysl života, co všechno znamenají války, národnostní třenice, rozpory a vůbec celý ten zmatek ve všem - musíme začít u sebe samých. Zní to sice tak snadně, ale je to krajně nesnadné! Sledovat sama sebe, dívat se jak pracuje vlastní myšlenka - k tomu musí člověk být zcela mimořádně bystrý, bdělý, takže jak začínáme být stále víc a víc bdělými nad složitostmi vlastních myšlenek, činů a citů, současně vzrůstá i naše bdělost nejen nad námi, ale i nad těmi s nimiž jsme v jakémkoli vztahu. Poznat sebe znamená studovat sebe v činnosti, tzn. ve vztahu. Potíž je v tom, že jsme tak netrpěliví, chceme postup, chceme dosáhnout cíle a tak nemáme čas ani příležitost, abychom si umožnili studium a pozorování. Střídavě jsme se zavázali k různým činnostem - vydělávání, výchovu dětí, nebo jsme převzali různé funkce ve spolcích, tak jsme se zapojili, že sotva máme čas zamyslit se nad sebou, pozorovat, studovat. A tak ve skutečnosti vlastně zodpovědnost reakce je odvislá ode mne a ne od druhého. Následování guruů, jejich systémů, čtení posledních knih o tom nebo o onom, zdá se mi být naprosto prázdné a marné. Protože byť byste cestovali po celé zemi, musíte se vrátit k sobě. A většina z nás si je sama sebe zcela nevědoma. A proto je to tak těžké začít vidět do procesu našeho myšlení, cítění a jednání.

Čím více se poznáte, tím větší jasnosti dojdete. Sebepoznávání nemá konce - nedojdete k němu. Je to nekonečná řeka. Tak, jak se mu věnujete stále hlouběji a hlouběji, tak i nalézáte klid a mír. Jen když je mysl tichá poznáním sebe a neovlivněna sebekázní - jen tehdy, v onom tichu a míru se realizuje skutečnost, jen tehdy je tu štěstí, radost, tvůrčí činnost. A mám za to, že bez tohoto pochopení, bez této zkušenosti - jen číst knihy, naslouchat přednáškám, dělat propagandu - je tak dětinské, jako činnost bez zvláštního smyslu. Avšak je-li člověk schopen porozumět sám sobě a tím dojít tvůrčího štěstí, pak snad může nastat proměna v bezprostředních vztazích kolem nás, a tak i ve světě, v němž žijeme.

[Jana]

Správně by se toto vlákno mělo jmenovat:

"(SNOVÉ) OMYLY (SNOVÉ) OSOBY NA (SNOVÉ) DUCHOVNÍ CESTĚ"

Dalo by se to shrnout, že omylem je celá duchovní cesta.

Ale to blbnutí na ní je krásné.

Nejspíš proto nás baví

se o té cestě pořád

bavit.

[vostalpetr]

Další, poměrně jemnou časoprostorovou záležitostí,
která často zůstává v meditaci nepovšimnuta je

ČEKÁNÍ :

MEDITUJÍCÍ SE V MEDITACI DOSTANE DO BODU, KDY JIŽ NENÍ NIC VNÍMÁNO, NENÍ KAM JÍT , NENÍ JIŽ CO UDĚLAT,
A TAK ZŮSTANE TAM KDE JE A ZAČNE ČEKAT.

Například Mharadž říká pouze budte, nebo Ramana říká, položte si otázku Kdo jsem já?
Pokud to uděláte, tak se dostane do bodu, kdy není kam jít a čekáte.
Dalo by se říci, že čekání je činnost osoby,
ale mnohem lepší bude říci, že ČEKÁNÍ ZNAMENÁ ČAS.
Říkám-li čekání, nemám tím na mysli něco na způsob jako je např. čekání na autobus, kdy vědomě čekáme,
spíše lze říci, že není již kam jít a co udělat, takže ZŮSTANEME TAM KDE JSME, TEDY V ČASE A PROSTORU.

Čekání je samozřejmě nuda, takže to mnoho lidí vzdá,
a začne provádět jiné meditace, nejspíše nižšší úrovně, tedy meditace kdy začnou konat a usilovat,
nebot jsou zklamáni, že nepřišla ta slibovaná boží milost, která má přijít tehdy když všechno odevzdáme,
a oni přece všechno tak poctivě odevzdali...

jiní co vytrvají ve svém čekání, to své čekání MOŽNÁ, NIKOLI VŠAK ZÁKONITĚ, to svoje čekání jednoho dne vzdají, a v ten moment se dostanou do přítomnosti ted a tady.
Protože není zřejmé, co se stalo a na základě čeho nastala realizace Já, řekne se, že to byla BOŽÍ MILOST, tedy že se stalo něco tajemného co je mimo naše chápání.
V podstatě se ovšem stalo jen to, že jsme přestali ČEKAT, a tak jsme se dostali do přítomnosti ted a tady a tak došlo k uvědomění Já.

Takže v bodě, když již není kam jít a co udělat můžeme budto čekat na Boží milost ( a možná se dočkáme???)
nebo můžeme zaměřit pozornost na přítomnost ted a tady

[vostalpetr]

Zdá se mi, že dříve než se vydáme na cestu za hledáním skutečnosti, Boha, než můžeme začít jednat, než můžeme mít jakýkoliv vztah k druhému, což je společnost, je nutno naprosto, abychom začali nejdříve rozumět sami sobě.
......................................................................................................................................

No celej ten článek zní docela dobře (díky),
ale v podstatě nám říká, že něco je stále špatně, že něco musíme udělat (je naprosto nutno), že třeba musíme rozumět sami sobě,
což samozřejmě předpokládá čas a prostor,
zatímco naším cílem, o který nám jde, je přítomnost ted a tady...
((tedy už jsme v cíli, jen si toho nejsme vědomi a proto vyrazíme do času a prostoru do kterého si ten cíl umístíme))

Takže k tomu, co píšeš, proč by ne,
ale z úrovně mého náhledu to znamená JÍT DO ČASU A PROSTORU,
proto s tvou reakcí (tedy jejím obsahem) moc nesouhlasím...


Jednoduše řečeno, chci říci že
MÁME JAKOBY DVĚ MOŽNOSTI (JAKO OSOBA V ČASE A PROSTORU) ZAMĚŘENÍ "NAŠEHO" POZOROVÁNÍ (V ČASE A PROSTORU):

a) budto být TED a TADY, tedy v přítomnosti,

b) nebo jít TAM, tedy vyrazit na duchovní cestu a dát si CÍL, např. sebepoznání nebo sebeporozumění atd.

c) (stejně tak není ani nutno jít TAM, vcelku je dostačující zůstat tam kde jsme, nebo lépe ve stavu v kterém jsme a tak zůstáváme v čase a prostoru)



(samozřejmě, že i když jdeme TAM, tak i při tom postupu a vývoji na té duchovní cestě jsme stále TED A TADY,
takže nejsme nějak "mimo" nebot nelze jít mimo a vše je v pořádku)

[sinah]

Další, poměrně jemnou časoprostorovou záležitostí,
která často zůstává v meditaci nepovšimnuta je

ČEKÁNÍ :

MEDITUJÍCÍ SE V MEDITACI DOSTANE DO BODU, KDY JIŽ NENÍ NIC VNÍMÁNO, NENÍ KAM JÍT , NENÍ JIŽ CO UDĚLAT,
A TAK ZŮSTANE TAM KDE JE A ZAČNE ČEKAT.

Například Mharadž říká pouze budte, nebo Ramana říká, položte si otázku Kdo jsem já?
Pokud to uděláte, tak se dostane do bodu, kdy není kam jít a čekáte.
Dalo by se říci, že čekání je činnost osoby,
ale mnohem lepší bude říci, že ČEKÁNÍ ZNAMENÁ ČAS.
Říkám-li čekání, nemám tím na mysli něco na způsob jako je např. čekání na autobus, kdy vědomě čekáme,
spíše lze říci, že není již kam jít a co udělat, takže ZŮSTANEME TAM KDE JSME, TEDY V ČASE A PROSTORU.

Čekání je samozřejmě nuda, takže to mnoho lidí vzdá,
a začne provádět jiné meditace, nejspíše nižšší úrovně, tedy meditace kdy začnou konat a usilovat,
nebot jsou zklamáni, že nepřišla ta slibovaná boží milost, která má přijít tehdy když všechno odevzdáme,
a oni přece všechno tak poctivě odevzdali...

jiní co vytrvají ve svém čekání, to své čekání MOŽNÁ, NIKOLI VŠAK ZÁKONITĚ, to svoje čekání jednoho dne vzdají, a v ten moment se dostanou do přítomnosti ted a tady.
Protože není zřejmé, co se stalo a na základě čeho nastala realizace Já, řekne se, že to byla BOŽÍ MILOST, tedy že se stalo něco tajemného co je mimo naše chápání.
V podstatě se ovšem stalo jen to, že jsme přestali ČEKAT, a tak jsme se dostali do přítomnosti ted a tady a tak došlo k uvědomění Já.

Takže v bodě, když již není kam jít a co udělat můžeme budto čekat na Boží milost ( a možná se dočkáme???)
nebo můžeme zaměřit pozornost na přítomnost ted a tady

hezky napsano, tleskam, kdyz se Ti to dari

[mija]

Ahoj všichni,

myslím, že hlavní "problém" je v tom - jak někde sám Abraham říká - Všichni "prodáváte sebe příliš levně" a žijete pouze zlomek života, kterým jste vy.
Když si nenajdete čas na to řídit ty vibrace, kterými jste a přivést je do souladu s tím, kým jste.
Když ve svých nejradostnějších chvílích splýváte sami se sebou.
Když jste zase hodně rozčílení tak jste se oddělili od toho kým skutečně jste. Zdroj

Celkem dobře je to vysvětleno i v těchto ukázkách z knihy Transformace vědomí od Tomáše Keltnera

Anotace k I.vydání © 2008:

Zcela novým způsobem vysvětluji ve své knize cestu odpoutání se od nadvlády bytostí, které v našem světě působí. Na jednoduchých příkladech z vlastní zkušenosti demonstruji, jak jednat tak, abychom se vymanili z tohoto područí. Nejedná se o pouhé konstatování faktů, ale o podrobný návod, jak získat zpět svou svobodu, která mnoha lidem chybí. Není to náboženský ani filozofický text, přestože se v některých popisech nelze vyhnout jistým paralelám v podobě srovnávacích odkazů. Jde o přípravu na další, hlubší objevování a také na to co přichází… K tomu jsou potřebné nejen znalosti, ale hlavně schopnosti, kterých lze dosáhnout plným uvědoměním si informací obsažených v této knize.

Kniha popisuje vliv emocí na váš život. Ukazuje, že právě prostřednictvím emocí jste ovladatelní. Zabývá se sexem a s tím spojenými utajovanými souvislostmi. Objasňuje základní vztah a způsob komunikace mezi rodiči a dětmi. Vysvětluje schopnost jak svobodně tvořit svou vlastní realitu. Postupně čtenáři odhaluji tajemství, která byla po staletí skryta před širokou veřejností, a uvádím i důvody, které k tomu vedly.

Kniha se dělí na tři hlavní části.

První část se zabývá emocemi, přítomností a způsoby jak pozorovat a porozumět té části reality, která je skrytá smyslovému vnímání, přesto přímo ovlivňuje životy lidí. Nabízí pro někoho nový pohled na svět, ale především popisuje způsob, jak konkrétní vlivy působící na lidskou bytost pozorovat, jak jim rozumět a jak se jimi nenechat ovlivňovat. Svoboda je totiž základním předpokladem k přežití. Bez svobody vnitřní není možná svoboda vnější.

Druhá část knihy se zabývá tvorbou reality. Popisuje tuto schopnost, kterou má každá lidská bytost. Vysvětluje, co brání ve svobodné možnosti využívat těchto přirozených schopností. Ukazuje vliv energeticko-informačních entit na lidskou bytost, způsob jejich ataků. Objasňuje skutečné rozdíly mezi city, pocity a emocemi, práci s vědomím a transformaci uzavřených (blokovaných) energií ve svobodnou vůli.

Třetí část knihy popisuje symboliku stvoření této reality a ukazuje různé mystické a náboženské symboly a jejich souvislost s informacemi o základních principech, které tvoří tuto realitu.

Kniha obsahuje navíc kapitolu věnovanou dětem a kapitolu věnovanou sexu. V návaznosti na sdělené informace popisuji v kapitole o dětech způsob komunikace s dětmi a základní chyby, kterých se dopouští rodiče, které pak mají vliv na sebevědomí v dospělosti. V kapitole věnované sexu popisuji s tím spojené zajímavé utajované souvislosti, které ovlivňují náš život.
Ukázky z knihy

Ukázky z knihy, které předkládám, pojednávají jen o některých tématech, která v této knize podrobně popisuji. Neuvádím zde ukázky ze všech zpracovaných témat, protože k jejich pochopení jsou potřebná jistá vysvětlení, která čtenář nalézá ve svém vlastním životě v průběhu četby. Zcela zde chybějí ukázky ze třetí části knihy, kde na jednotlivých schématech a symbolech popisuji souvislosti jemnohmotných a hrubohmotných vztahů lidské bytosti a symboliku stvoření.

Jednotlivé ukázky takto předkládány jsou samozřejmě vytrženy z kontextu a části oddělené tečkami na sebe vzájemně nenavazují. Je to stejné, jako když v knihkupectví prolistujete publikací, která vás zaujala a občas se na chvilku začtete. Pro přehlednost uvádím názvy kapitol, ze kterých jsou ukázky vybrány.

…

Ukázka z kapitoly:

Emoce

…

Podrobně se podíváme na to, co se vlastně děje. Něco vás tedy napadlo. Byli jste napadeni emocí. Vaše tělo bylo především napadeno. Co je to emoce?

Emoce je alergická reakce těla na rozum.

Vaše tělo reaguje alergicky. Důkazem této reakce jsou fyzické projevy těla, které vůbec neodpovídají tomu, v jaké situaci aktuálně jste. Tedy to, že vám bouchá srdce jako na poplach a jste zpocení jak po sprintu a máte svaly v tenzi jako před zápasem na život a na smrt. To přece neodpovídá současnému stavu reality kolem vás. Vy jste v posteli a měli byste být klidní a usínat. Skutečnost je ale jiná. Proč? Protože jste se nenacházeli v přítomnosti, ale převážně v minulosti. Vznikl problém, vaše vlastní bytost – duše – tu nebyla! Kdyby na vás někdo koukal a vyprávěl vám, co vidí, nebo ještě lépe vás někdo natočil kamerou, tak byste viděli svůj v tu chvíli naprosto nepřítomný výraz. Vy jste nebyli přítomní! Byli jste v jiném čase nebo (přesněji řečeno) na jiném místě existence. Vy jako vlastní bytost, duše. Vaše tělo spoutáno s hmotným světem si tento výlet nemůže takto dopřát. Jako trojjediná bytost jste ale svázáni dohromady, a tak toto oddělení duše od těla tělo těžce nese. Vznikají při tom rozdíly energetických potenciálů, o kterých si povíme později. Vaše tělo ví, že je právě teď. Ví, že je v posteli a chystá se na odpočinek. Vtom náhle a bez výstrahy do něj někdo vstříkne jed. Energetický jed. Jed v podobě určité vibrace. Někdy dokonce cítíte, jak se chvějete zlostí, hněvem nebo smutkem, beznadějí. Tato vibrace nepřichází v tomto případě zvnějšku, ale zevnitř. Nemůžete se před ní skrýt za bezpečnostními dveřmi. Sami se sebou jste jen vy sami, kdykoliv a kdekoliv. Nelze ji změřit, když přichází, lze ji pozorovat, když je tu. Emoce, tedy reakce na jistou dávku energie, kterou vám někdo či něco poslalo jako jed do žil, zaplavila celé tělo prostřednictvím jeho energetického systému. Tělo na tuto dávku energie reaguje – alergicky. A začíná se bránit. Dle své vlastní inteligence, schopnosti. Tedy reaguje přesně na to, co je součástí této dávky energie v informační oblasti. Čili jak je dané vlnění modulováno. To znamená, přichází-li vlna, potom jakou má příchuť. Tato dávka energie nese informační hodnotu např. v podobě rozhovoru, který se odehrál v minulosti. Tělo zasažené jedem (nebo drogou) se po zásahu vnímá také jako přítomné v daném příběhu, nikoliv v reálné přítomnosti na posteli. Tělo ihned reaguje podle svých instinktů. Hádáte se? Potom přijde boj nebo útěk. Nadledviny vypouštějí adrenalin a tělo se připravuje na pravděpodobný scénář. Toto probíhá na hrubohmotné úrovni ve fyzickém těle. To vše se ale děje zejména jako alergická reakce, a to na jemnohmotné úrovni. Tělo trpí a je vnitřně na energetické úrovni poškozováno. Jeho energetický obal (jistá forma imunity) je poškozován. Proto jste po prodělané emoci unavení. Nejen vnějším způsobem fyzicky, ale zejména vnitřně. Tato únava souvisí ještě s něčím. Souvisí s tím, že jste byli zbaveni části své vnitřní energie. A o to jde především.

Ještě jednou si stručně projdeme souvislosti. Něco vás napadlo. To něco vás napadlo prostřednictvím emoce. Emoce jako energetický jed prošla vaším tělem a způsobila reakci (alergickou). Reakcí je vyzařování energie z vašeho těla. Zdá se, že samotná emoce je jen prostředek k něčemu. Přesně tak. Emoce je jen prostředek.

Prostředek, kterým vás něco napadlo. Co je to něco? To je jedna z nejzásadnějších otázek. To něco je přítomná bytost. Přítomná bytost je energeticko-informační entita. Bytost, která má schopnost ovládnout nevědomého člověka. Z toho vyplývá, že první stupeň, kterého je třeba při transformaci vědomí dosáhnout, je vymanit se z nevědomosti. Tato kniha vám poskytne potřebné informace, jak to učinit.

…

Od této chvíle neustále pozorujte vše, co se děje kolem vás. Rozumím, že chcete říct, že to děláte běžně. To, o čem píšu, je pozorování všeho, co se děje a co to s vámi dělá. Jedině díky tomu se můžete začít lehce dotýkat – vnímat pravdu. Pokud si poprvé uvědomíte, že jste právě prožili emoci, potom vám gratuluji. Udělali jste první krok. A to mnoha směry. Jak to poznat a jak si to uvědomit? Tato dovednost je zcela zásadní. Můžete mít knihu, která popisuje vše. Třeba bibli. Přečtete ji třeba tisíckrát. Možná máte teoretickou znalost o informacích v ní obsažených. Pokud je ale nepochopíte, tak znáte jen názvy, popisy těch informací, obal informací. Nevíte, co obsahují. Pokud je nepřevedete do praxe (neprožijete), pak jste jen teoretici. Byť s velmi hlubokými znalostmi. Důležité je, jaké máte dovednosti. Tedy to, co je takzvaně mezi řádky. Pokud vám ale někdo nedá výklad, popis, návod, pak je velmi těžké převést znalosti do dovedností. Mezi těmito dvěma pojmy totiž stojí uvědomění, pochopení. Je tedy třeba získat znalost, uvědomit si ji a aplikovat ji. Tato kniha vás provede krok za krokem touto úvodní částí transformace vědomí. Odkrýváme tím první z řady tajemství – přítomnost. Uvědomit si něco můžete totiž jedině, pokud jste přítomní.

…

Ukázka z kapitoly:

Slovo přítomnost

…

Další božskou technikou, mocí, kterou je obdařeno vědomí, je slovo. Slovo tvoří.

„Na počátku bylo Slovo.“ Jan 1,1

Je zde myšlen počátek této reality. Na první a jednoduchou otázku, kdo to slovo vyslovil, má náboženství okamžitou a stejně jednoduchou odpověď – Bůh. Pokračuje dál:

I řekl Bůh: „Buď světlo.“ I bylo světlo. Genesis 1,3 (I.kniha Mojžíšova)

Nebudeme se zde zabývat skrytou manipulací církve obsaženou v bibli, ale zaměříme se naopak na pravdu, kterou obsahuje. Vlastně se neobejdeme bez jistého doplnění. Jen je obtížné bez určitých schopností nalézat pravdu a správně ji interpretovat. Jak je možné, že někdo zmanipuluje text a nezmanipuluje samotnou pravdu? Pokud někdo manipuluje, není na vrcholném postu vědomí. Z jistého úhlu pohledu to není mistr, maximálně jen velmi pokročilý žák. Tudíž dokáže ovlivnit, zmanipulovat jen do úrovně svého vědomí (které může být ale velmi vysoké), nikoliv však výš. Takový manipulátor stejně jako kdokoliv jiný nemůže dát to, co nemá. Zde je potřeba, jak jsem uvedl, jistých schopností rozpoznat pravdu a nenechat se zmást konkrétní interpretací, v jaké je uvedena. Jistotou je sám Bůh, Existence. Tak jak je existencí, tak je i pravdou, světlem a láskou. Ve své nekonečné moci jednoduše pravda má nekonečnou energii a to je „víc“ než jakkoliv velká moc jakéhokoliv manipulátora, byť i podpořeného přítomnými bytostmi. Je to jednoduché. Jak jsme si popsali u světla – světlo je, a pokud někdo vytvoří pomocí hmoty stín, pak tento stín není změněné světlo. Světlo nevrhá stín. Stín není tmavé světlo, stín je jen stín, tedy nepřítomnost světla, nikoliv světlo změněné. Světlo zůstává světlem a stačí, když popojdete – změníte úhel svitu světla, pak stín opět zmizí. Bez boje. Stejné je to s pravdou, neboť pravda je světlem. Stín je jako obraz v zrcadle. Může se zdát zcela přesný jako to, co zobrazuje. Může budit zdání, že je živý. Stále je to jen obraz, není živý. Stejně tak stín není světlem, jiným druhem světla. Proto světlo nebojuje se stínem, není to možné, stín není živý. V přítomnosti světla stín prostě není. Není s kým bojovat. Toto si uvědomte! Z toho vyplývá, že pravda nemůže být změněna či zničena, stejně jako světlo. Může být zahalena do jinotajů, zmanipulována a prostřednictvím různých umění utajována pod rouškou tmy (nevědomí). Není ovšem takové noci, po které by nepřišlo ráno.

…

Ukázka z kapitoly:

Minulost, přítomnost, budoucnost

…

Řekli jsme si, že k ovládání toků božské energie, kterou máte, jsou využívány projekce mimo přítomnost. Tedy projekce minulosti nebo budoucnosti. Tím, že začnete spolupracovat, naskočíte na roli, kterou vám nabízí ten, kdo vás míní ovlivnit. Dáváte vlastně souhlas k tomu, abyste byli o část své energie ochuzeni. Nabízí se analogie s energetickými upíry, jak o nich pojednává moderní psychologie. Ano, je to tak. My se ale zatím zabýváme samotným dějem, jeho spouštěčem a vším, co se toho účastní. Jen tak můžete plně pochopit a plně si uvědomit moc, která je v tom skrytá. Pokud bychom se velmi podrobně nevěnovali tomuto tématu, nebyli byste schopni realizovat další témata.

V okamžiku, kdy někdo (něco) potřebuje vaši energii pro sebe anebo (pozor!) vás potřebuje oslabit, potom využívá projekce minulosti nebo budoucnosti. Můžeme tedy vyslovit fakt, že: k ovládání vlastní bytosti se využívá projekce minulosti nebo budoucnosti. Co to znamená? Pokud vás někdo nebo něco chce ovládnout, tak vám pustí holografickou projekci děje, který se odehrál v minulosti (na jiném místě existence) nebo který by se mohl odehrát v budoucnosti. Toto prozkoumejte. Je to velká vědomost, které budete využívat.

…

Ukázka z kapitoly:

Začínáme aktivovat mimosmyslové vnímání

…

Jak tedy využít mimosmyslové vnímání? Jde opět o využití jistých božských principů, o kterých jsem se již zmínil. Představujte si děj pozpátku. Tím začněte jen tak mimochodem aktivovat tento způsob vnímání, protože aktivujete zatím méně používané části mozku. Večer si projděte vše, co jste zažili. Ale pozor, ne od rána, kdy jste vstali z postele. Začněte teď a jděte dozadu až k rannímu vstávání. Nejprve to bude celkem pracné – udržet nit, zejména pro muže. Uvidíte, kolik bude bílých míst na mapě. Tedy míst, kde jste byli zcela nepřítomni. Je to schopnost kříže „X“. Více zatím nemá smysl dodávat. Zkuste to a uvidíte. Pro muže to bude náročnější. Je to proto, že muž používá mozek jiným způsobem než žena. Mozek je hrubohmotným orgánem rozumu. Rozum sídlí v mozku ve dvou místech, sám (rozum) je ale rozdělen na tři části. Ta třetí se nachází v oblasti nazývané solar plexus. Tím, že si představujete děj pozpátku, zapojujete rozum jiným způsobem. Současně totiž jde odzadu i odpředu. Do hry vstupuje i ženský princip, tím dochází k určité rovnováze. Velký (přední) mozek je rozdělen na dvě části – levou a pravou. To, jakým způsobem svůj mozek používáte, určuje, jaká část mozku je převážně používána. Jednoduše řečeno používáním jedné části si děj vybavujete odzadu a druhé odpředu. Pokud se to daří, je to harmonií obou dvou jeho částí. Pokud je rozum, řekněme ze dvou třetin, jednotný, pak lépe dosáhneme harmonie rozumu a duše. To je předpokladem k tomu, aby nastala přítomnost. Moc přítomnosti už poznáváte. Teď si uvědomte, kolik ještě zbývá k úplnému souladu tří podstat lidské bytosti. Jakou moc tím asi získáte…?

…

Ukázka z kapitoly:

Přítomná bytost

…

Takto obecně nazývám každou entitu, která vstupuje jakýmkoliv způsobem do kontaktu s lidskou bytostí, respektive s vaší vlastní bytostí (duší). Podstata přítomných bytostí je různá a dá se říci, že téměř všechny popisy, které v dostupné esoterické literatuře najdete, jsou svým způsobem správné. Vývoj těchto entit je starý jako tato realita sama. V různých dobách plnily různé funkce a úkoly. Občas se osamostatnily nebo transformovaly do jiné dimenze. Někdy se nazývaly bohy a realizovaly se zde na Zemi. Příběhů je mnoho. Pro vás je nyní nejdůležitější základnípochopení. Přítomná bytost je tedy energeticko-informační bytost. „Energetická“ proto, že pracuje s energií a její „tělo“ tvoří zčásti energie. Existuje na pravidlech jemnohmotného, tedy metafyzického světa. „Informační“ proto, že obsahuje jisté informace o této realitě (o některých principech). „Energetická“ = potenciál (chuť, schopnost), „informační“ = způsob, know-how, tedy „vědět jak“. Vzhledem k tomuto faktu se vám podaří navázat kontakt nejprve s rozumem, což je jedna velmi zajímavá bytost, která tvoří součást lidské bytosti (přesněji řečeno fyzického těla). Je spojena jak s hrubohmotnou realitou, tak i částečně (ze své podstaty) s jemnohmotnou realitou. Dá se říci, že je to právě rozum, který stojí na hranici jemnohmotné a hrubohmotné reality podobně jako sám člověk. Přítomné bytosti, tedy energeticko-informační bytosti, mají složku energetickou, která pro zjednodušení tvoří jejich „tělo“, a jak se dále dozvíte, tvoří jejich potenciál, tedy mužský princip. Dále mají složku informační, která tvoří jejich inspiraci, tedy ženský princip. Toto jsou velmi cenné informace. Díky jejich uvědomění získáte velmi nekonvenční schopnosti. Mimosmyslové schopnosti. Schopnost uvědomovat si fakta a souvislosti a schopnost rozlišovat fakta od hypotéz. Přítomná bytost má jednu vlastnost, která bude pro vás (pro vaše ego) na první pohled asi těžko přijatelná, pochopitelná. Je to schopnost pohybu v prostoru (také v čase, chcete-li). Vzhledem k tomu, že existuje (funguje) na jiných principech, které budete teprve poznávat, jsou pro ni některé „zázračné“ projevy zcela běžné. To, co možná obdivujete na některých lidech, že dokážou číst myšlenky, pohybovat předměty a podobně, je pro přítomné bytosti stejná dovednost jako pro vás např. dýchání. Dokážou ještě mnohem více. Pro nás je nyní důležité si uvědomit, že zde s námi jsou bytosti mnohem mocnější, než si někteří chtějí přiznat. Několik mystiků nejen dnešní doby existenci těchto bytostí tušilo. Někteří je dokonce díky svému stupni vědomí a odvaze začali pozorovat a popisovat. Vždy zde byly lidské bytosti, které s nimi dokázaly i komunikovat. Vy to dokážete také. Je k tomu potřeba jen jistá praxe a stupeň vědomí. Jako přítomné bytosti jsem je pojmenoval podle toho, že jejich moc souvisí s mocí přítomnosti. Také proto, že jsou vždy přítomné při všech rozhodnutích a na všech křižovatkách vašeho bytí. Jsou prostě přítomné, a proto velmi mocné. Je třeba s nimi jednat s úctou a v úrovni očí.

…

Ukázka z kapitoly:

Jak „nepadnout“ do připravené pasti

…

V existenci působí mnoho sil, energií, chcete-li. Čím vědomější budete, tím více jich budete poznávat a vnímat. Nebudou se objevovat. Jsou tu stále, jen vy získáte schopnost je vnímat. Vlastně ani tu schopnost nezískáte, již ji máte, jen si ji uvědomíte. Některé z těchto principů využívali i dávní mistři bojových umění (dnes obecně známých) z Dálného východu. Výrok mé Wu-Shu je lepší než tvé Wu-Shu neboli mé bojové umění je lepší než tvé, je výrok ega. To již vnímáte sami, že? Hovořím o dobách, které předcházely těmto časům. Kdy boj byl součástí umění přežít a neomezoval se na boj v ringu, podle pravidel. Tehdy se fyzický boj skutečně studoval, stejně tomu bylo i na jiných místech planety. U královských dvorů a podobně. Tehdejší mistři bojových umění byli zároveň mistry v duchovních naukách. Nelze, jak se někteří mylně domnívají, tyto dvě části od sebe oddělit – tedy fyzický boj a duchovní nauku. Mistři bojových umění hledali harmonii vnitřního a vnějšího. Uvědomovali si, že jen jedním směrem neobsáhnou i směr další. Proto nejrozvinutější bojová umění (mnohdy skrytá veřejnosti) obsahovala vždy něco z duchovních nauk dané doby a místa, respektive obsahovala aplikované některé principy. Jejich velmistři předváděli tajuplné kousky a poráželi své soupeře neobvyklými způsoby. Z toho se zrodilo mnoho legend. Pro nás je důležité pro dokreslení toho, o čem jsem se zmiňoval, uvědomit si (pro rozum je snazší na příkladu), jak tyto principy fungují. K tomu využijeme v tomto případě příklad z fyzického boje. Jeden velký mistr bojových umění řekl: „Na každou techniku existuje kontratechnika, ale musíte na ni mít čas.“ Z toho v tomto kontextu vyplývá, že bojovníci se snažili být rychlejší než jejich protivník. Postupem času objevili, že lidské tělo (jeho instinkty) reaguje rychleji nežli tělo řízené rozumem. Podle legend dávní mistři pozorovali zvířata, jejich přirozené pohyby. Přirozené pohyby zvířat jsou prosté rozumu, z lidského hlediska jsou tedy úchvatné a hlavně rychlé. Někteří tím fascinováni stvořili i styly boje nazvané podle jednotlivých zvířat, jejichž pohyb jim učaroval. Především šlo o instinktivní pohyby. Mistři poznali, že rozum stojí v cestě rychlosti těla. Proto bojová umění obsahovala i všelijaké formy meditací a duchovních cvičení. Při těchto činnostech se snažili oprostit tělo od nadvlády rozumu. Tedy nechat tělo reagovat na základě jeho vlastní inteligence. Tím se dostávám k avizovanému příkladu. Pokud se tělo připravuje na boj, tak z fyziologického hlediska probíhají určité fyzické změny (dle genetických informací – DNA). Adrenalin způsobuje rozšiřování tepen, zvyšuje se tlak a tak dále. Skuteční bojovníci vědí, že pokud proti sobě stojí a toto se jim odehrává v těle, mají poslední šanci začít boj. Jinak se jim po určité době roztřesou svaly a ztratí koncentraci. Bojovníci vědí, že rychlost vychází z naprostého uvolnění. Co znamená to naprosté uvolnění? Především uvolnění od mysli, od rozumu. Jistě jste byli svědkem toho, když si někdo ve vaší přítomnosti sáhl omylem na rozpálená kamna nebo horký hrnec. Možná se to stalo i vám. Jdete kolem žhavých kamen a dotknete se jich hřbetem ruky. Nastává přirozená reakce těla. Ruka vyletí od kamen, jak vystřelená. Až v této fázi vstupuje do hry rozum a vy (vlastní bytost) dostáváte informaci, co se vlastně stalo. To už je dávno po všem. Tělo reagovalo nejrychleji, jak bylo fyzicky možné. Rychlejší reakce není možné docílit. V tuto chvíli jste se ani nespálili.

…

…

Nejčastěji uváděný příklad je (jak jinak) o strachu. Představte si, že si dáte doprostřed pokoje na sebe dvě tři knihy a stoupnete si na ně tak, aby vám špičky bot přečnívaly dopředu. Stojíte vlastně jen na části chodidel a část je ve vzduchu pár centimetrů nad podlahou. Jen tak stojíte, můžete se lehce houpat na chodidlech tam a zpátky. Nevnímáte asi nic mimořádného. Teď si představte, že to samé učiníte na kraji střechy výškové budovy. Najednou se dostaví jisté emoce. Nedůvěra v sebe, v materiál kraje střechy a podobně. Dostaví se strach. Vnímavější jedinci dokonce mají pocit, jako by je něco tlačilo z okraje dolů. Buď ze střechy dolů, nebo zpátky pár kroků od okraje. Nesnesou ani pomyšlení na tuto situaci. Pozice na okraji nikomu nevyhovuje. Někteří lidé tyto emoce vnímají dokonce jen při pomyšlení, že budou stát na okraji střechy a už pár metrů předem jsou jak paralyzovaní, nedokážou jít dál. Hovoříme nyní o dalších bytostech (silách) obývajících tuto realitu. Ve výše zmíněném příkladě zasahuje princip energetické výhodnosti. V okamžiku, kdy začne lidská bytost (člověk) produkovat emoce strachu, okamžitě narůstá potenciál v jemnohmotné realitě. Ta neodpovídá skutečnosti (přítomnosti) v hrubohmotné (hmotné) realitě. To je rozdíl potenciálů. Jednoduše řečeno, rozumu je promítán film, jak spadnete dolů. To ovšem není pravda. Skutečnost je taková, že stojíte na okraji. Pokud tam postavíte cihlu, nic se neděje, stejně, jako když ji postavíte doprostřed pokoje. K tomu, aby se toto mohlo stát, musí celý děj někdo zásobovat energií. Ten někdo je lidská bytost. Protože zde dochází k produkci emocí na úrovni jednoty rozumu a vlastní bytosti, je síla, moc, která je tím vytvořena, téměř rovná schopnosti ovlivnění reality. V tu chvíli jste ve velmi podobném stavu, jako když ovlivňujete skutečnost, hrubohmotný svět. Vytváříte tak velký potenciál, že okolní existence zasáhne. Jak? Tak, že uvede celou situaci do energeticky výhodnějšího stavu. Buď vás opravdu strčí dolů (to je to, co cítíte), nebo vás strhne zpět. Tento děj je z dlouhodobého hlediska neudržitelný.

…

Ukázka z kapitoly:

Adrenalinové sporty

…

To jsou činnosti, kde se záměrně dostává člověk do situací, které jsou stejné jako náš příklad s krajem střechy. Nemusí jít nutně pouze o sporty, podobné je to např. u některých motorkářů. Člověk se uvede do stavu, kdy je velmi blízko smrti (často dost brutální). Tento stav se snaží prožívat. Tedy záměrně si vyvolává emoce. Co způsobuje emoce fyzickému tělu, víme. Tyto emoce jsou potravou pro Ego, častěji nejen pro Ego, zejména pokud je při této činnosti nějak organizován. Tělo trpí, ale film promítaný zcela zatemnělému rozumu je úchvatný a tak dál v činnosti pokračuje. V tomto konkrétním případě jde ale ještě o něco trochu jiného. Do hry vstupuje totiž i tělo jako takové, respektive jeho paměť (DNA). Tělo s činností opravdu na určité úrovni souhlasí. Proto nedochází k tak rychlé destrukci fyzického těla jako u psychicky nemocných (nejvýraznější fyzické změny lze sledovat u posedlých). U adrenalinových sportů mají sportovci těla naopak v mnohem lepším stavu, zejména pokud je sport spojen s nějakou fyzickou zátěží. V čem je tedy rozdíl? V tom, že podobné stavy, jistý druh nezmutovaného strachu, jsou v těle dochovány v genetické paměti z dob (přesněji řečeno míst existence), kde docházelo k boji o život, např. se zvířaty. V těle zůstala určitá vůle (svolení) realizovat (prožívat) tyto stavy. Jde o reakci těla (adrenalin) na předem přesně definovaný pocit, stav fyzického napadení, boj. Nejedná se o emoci, protože jde o reálný stav. Tělo svou inteligencí vyhodnotí přes rozum přicházející informace. Podobně jako u těchto druhů činností, ale s tím rozdílem, že zde nejde o reálný stav, ale činnost pod taktovkou přítomných bytostí. Tělo na úrovni genetické paměti souhlasí s existujícím stavem a jed, který při emoci vzniká, je tím částečně neutralizován. Ovšem jen do určité míry, která je u každého člověka různá dle genetické paměti konkrétního fyzického těla. Pokud je míra překročena, člověk umírá. Říká se tomu nešťastná náhoda. To je omyl. Byla překročena jen míra, kterou tělo „sneslo“, kterou dovolilo. Poté už měla emoce stejný průběh, jaký jsme si popisovali. Navíc vzhledem k tomu, že tělo (zřejmě) dlouho působilo jako katalyzátor, emoce přerostla v ohromnou sílu. Jakmile tělo přestalo proces ovlivňovat, tato síla se uvolnila a v hrubohmotné realitě usmrtila fyzické tělo v jediném okamžiku. To je patrné zejména u sportů nebo činností, kde není energie vytvořená v tomto stavu okamžitě fyzickým tělem měněna např. na činnost svalů. Pak je vznikající jed méně „ředěn“ a konec přichází „naprosto nečekaně“.

Pokud se podíváte na rozvoj adrenalinových sportů z hlediska rozložení po planetě, tak zjistíte zajímavý fakt. Adrenalinové sporty mají větší zastoupení v „klidnějších“ státech, kde obyvatelé (především muži) nejsou v tak těsném kontaktu se smrtí. Sporty, jako jsou skok padákem z výškové budovy, lezení bez zajištění lanem na budovy, skok na laně do volného prostoru, sjezd na horském kole volným terénem anebo lyžování ve volné přírodě s rizikem lavin, velmi rychlá jízda na motocyklu, asi těžko najdete v zemích, typu Afghánistán, Irák a podobně. Na těchto místech je potřeba bytostí živících se tímto druhem energie přirozeněji (vzhledem k historickému vývoji i současné situaci) uspokojována.

Na otázku, proč jsou vyhledávány tyto sporty, není tak prostá odpověď. Právě proto tyto příklady uvádím, abychom viděli, jak široké je téma přítomných bytostí. Abychom si uvědomili, co všechno s čím vším souvisí, a otevřeli vnímání souvislostí. Řadu odpovědí na tuto otázku naleznete určitě sami. Nejjednodušší odpovědí je ovládání těchto sportovních nadšenců Egem. Tato odpověď je bezpochyby správná. Další je vliv určité v DNA zakódované vůle riskovat, která může bez přítomné kontroly sklouznout k chtění riskovat. Také správná odpověď. Takto můžeme pokračovat. Důvod, proč jsem to uvedl, je ještě jiný. Je to tajemství „pod čarou“. Mohli bychom uvést řadu důvodů a všechny by byly víceméně správné. Zabývali bychom se mnoha věcmi, ale unikla by nám ta jediná, na které záleží. Je to pocit, že ovládáte realitu. Již jsem uvedl, že pocit, který se objeví při těchto sportech, je velmi podobný (není stejný!) tomu, co prožíváte při ovlivňování reality kolem sebe. To je ten hlavní důvod zahalený všemi ostatními. Je to přirozená potřeba. Zde si opět vysvětlíme jedno slovo – přirozenost. Přirozená potřeba je taková, která je dána při – rození (zrození, narození). Je nám tedy dána jako součást naší „výbavy“. Ano, hovořím o vašich schopnostech měnit, tvořit realitu, tedy tvořit vše, co je kolem vás, svět, vesmír. Lidská bytost má vrozenou = přirozenou schopnost tvořit, tedy ovlivňovat. Tato schopnost byla a je před vámi dlouho tajená bohy a přítomnými bytostmi. Tuto schopnost máme všichni, nikdo není vyvolený. Ovšem tento pocit je trochu pomýlený. Zaměňuje pocity a skutečnou svobodnou vůli, která se při tvoření projevuje, za emoce zažívané při (nejen) těchto sportech. Sporty obecně pracují s emocemi, a zejména s egem. Hovoříme především o organizovaných sportech. Spadá do toho ale i soukromé sportování, pokud je vedeno chtěním. Chtění je projevem ega. Organizovaní sportovci chtějí zvítězit pro sebe, své kluby, pro svou výplatu. Dívka, která chodí běhat, chce zhubnout. Má pocit, že není dostatečně krásná tak, jak je. Možná se i krásná cítí až na to, že ještě musí trochu zhubnout alespoň na stehnech. Proč to tak vnímá, když muži kolem ní jsou s jejím tělem spokojeni? Možná by byli dokonce radši, kdyby měla více „oplácané“ tělo… Jak to, že se ona nevidí jejich (mnohem objektivnějšíma) očima? Analogie s anorexií je zde na místě. Mužům se nelíbí vyhublé ženy. Uvedu stejný příklad. Mladý muž, který chodí do posilovny, chce mít (větší) svaly. Ničí své tělo hodinami cvičení a různými chemickými doplňky. Přitom ženám se podobní muži nelíbí. Co všechny vede k tomu, dělat takové nesmyslné věci? Všichni chtějí, tedy jsou v ovládání Ega (prostřednictvím svého ega). Z čeho to ale vychází? Proč to tak je? Již dokážeme pochopit, jak jedná člověk ovládaný přítomnou bytostí. Snažíme se nyní porozumět tomu, co je spouštěčem toho, že vůbec dojde k možnosti ztráty kontroly sebe sama.

…

Ukázka z kapitoly:

Ego má strach

…

Strach souvisí na nejnižší (hrubohmotné) úrovni se smrtí. Strach máte (vaše ego má) z vašeho nepřijetí vás tak, jak jste. V jistém smyslu z vaší smrti. Ať již smrti fyzické, nebo třeba kariérní (odmítnou vás jako modelku nebo odborníka), milenecké (odmítne vás partner pro vaši nedokonalost, nebudete odpovídat jeho požadavkům), rodinné (odmítne vás rodina, otec, matka, že jste nenaplnili jejich očekávání o svém vzdělání nebo životním směru). Ego reaguje na základě strachu. To znamená, že prapůvod je v pocitu ega. Jde o to, že základní podstatou strachu je odloučení. Na tomto místě vznikla Smrt. Je to řečeno v mnoha textech. Mnohými stále nepochopeno. Lidská bytost jako dokonalá (božská) je totiž nesmrtelná a smrtelnost (vztah se smrtí) je dána strachem (opět vidíte protiklady světlo-tma, život-smrt). Na tomto místě si krátce posviťme na tak často skloňované téma ďábla, tedy negativní sílu, frekvenci strachu, představovaného Luciferem. Strach (stejně jako rozum) je často připisován této bytosti. Lucifer, což znamená „světlonoš“, byl svržen z nebe (světla) do temnoty (stínů), aby vládl v pekle, v temnotách. Současná křesťanská duchovní nauka o něm mluví jako o padlém andělovi (původně tedy poslu boha). Zde tedy nalézáme prvotní nepřijetí a z toho plynoucí prvotní strach. Lucifer byl odvrhnut (nepřijat) bohem. Zde taktéž platí: nemůžeš dát to, co sám nemáš. Jak to chápat? Totiž bůh, který ho odvrhl, nemohl být tím „původním“ prvotním Bohem, Stvořitelem, Existencí. Bůh je bezvýhradné, nepodmíněné přijetí. Bůh je nekonečná láska. Bůh (Existence) bezvýhradně přijímá, vždyť vlastně přijímá sám sebe, je vším. Pouze absence, nedostatek bezvýhradného nepodmíněného přijetí mohly vést ke svržení světlonoše do stínů. Prozatím nepochopitelnými cestami se strach transformoval v samostatnou bytost a zastínil tak mnohé. Staví hmotu do cesty světlu, a tak vrhá stín, tedy nepřítomnost světla (Boha) na Zemi (Matku). Odtud tedy pramení původní strach. Proto je také možné, abyste nebyli spokojeni s částí svého těla nebo jí dokonce opovrhovali. To stejné udělal onen bůh se svým světlonošem, vlastně se svou částí. Zde je onen prvotní hřích. Hřích nikoliv člověka, ale boha. To chtěl Lucifer, aby si člověk uvědomil. Aby si tím uvědomil, že pravý Bůh je něco jiného. Nepleťte do toho satanismus a podobné systémy.

Ještě se vrátíme ke kříži. Řekli jsme si, že kříž značí průnikprostoru a času. Nyní vám nabízím další vysvětlení. Svislá část je prostor, tedy bůh. Vodorovná část je čas, tedy Lucifer. Pokud padá voda dolů, pak značí tok sil Boha. Voda dopadá na kolmou překážku (hmotu-rozum) a tříští se o ni. Kolmou překážkou je Lucifer. Tam, kde se rozstřikuje v kapky a „vodní prach“, se za účasti světla (ducha) objeví duha – symbol člověka. Barvy duhy odpovídají jednotlivým energetickým polím na lidském těle. Světlo je nejjemnější formou hmoty, samo nevrhá stín. Pokud mu do cesty vstoupí hmota, pak se objeví i stín. V přítomnosti světla ale stín opět mizí. K tomu je nutné změnit úhel pohledu (svitu světla). Tak jak neustále hmota (rozum) vstupuje do cesty světlu (pravdě), tak je neustále potřeba měnit úhel osvitu. To je pohyb, který je průvodním jevem všeho živého. Základní podstatou strachu je odloučení, tedy nejednotnost, neúplnost, necelistvost. Je potřeba pochopit tato slova. Strach je ten, kdo vám říká (ústy vašeho ega, rozumu), že jste nedokonalí. To on se bojí, že bude (opět) zatracen. To nejste vy, kdo se bojí! Bojí se jen ti smrtelní. Smrtelnost je zde širokospektrálním pojmem. Jedná se o složité téma. Složité = složené z více vrstev. Všechno to, čím se zabývá transformace vědomí, je složité. Je to současně složené z mnoha jednoduchých míst. Vysvětlíme si (ne)smrtelnost Ega. Tak jak jsme si již uvedli, ego má více úrovní. Jedná za sebe jako ego náležející ke konkrétní lidské bytosti, jako součást (výbava) lidské bytosti. Zároveň existuje Ego ve vyšších formách. Formách svým způsobem nadřazených egům jednotlivců. Těchto úrovní je více. Jeho smrtelnost a i určitá nesmrtelnost spočívá v tom, že ego jako jemnohmotná bytost umírá s fyzickým tělem (jehož je součástí – výbavou), ale zároveň neumírá, neboť je nehmotná bytost. Toto si na nízké úrovni ego neuvědomuje, vnímá se smrtelně, neboť je spojeno s fyzickým tělem, které má v části své genetické informace smrt obsaženu. Tedy o ní ví (o smrti). Na vysoké úrovni Ega smrtelnost nevnímají jako primární problém. Jsou si vědoma (a to je hlavní problém = Ega jsou si již vědoma), že se jich smrtelnost přímo nedotýká. Jinými slovy, dokud bude živ poslední nesvobodný člověk s ovládaným egem, i vyšší Ego bude existovat. Jako problém Ega vnímají spíše formu své existence. Tedy své bytostné nevtělení.

…

Ukázka z kapitoly:

Krok ke svobodě

…

Jak se více a více postupně zanořujeme do vztahů vzniklých v existenci, které mají vliv na naši realitu, získáváte pravdivý obraz. Již chápete, že není možné ignorovat náboženství, neboť ovlivnila zcela zásadním způsobem životy lidí na této planetě. Již chápete, že je potřeba poznat, pochopit, uvědomit si a přijmout existenci všeho tak, jak je. Poznáváte, že u kormidla vašeho rozhodování se střídají různí kormidelníci a je potřeba převzít plně možnost řídit své bytí. To není možné učinit způsobem „my a oni“ (opět protiklady). Tedy způsobem vlastním spíše nespoutanému Egu nežli vědomé lidské bytosti. Je potřeba poznat různé vztahy, uvědomit si je. Pochopit, proč se některé věci dějí. Pochopit a přijmout, odpustit chyby těch, kteří nevědí, co činí. Vzdát se vlastní důležitosti, nalézat pokoru. Být sám za sebe, sám sebou. Je potřeba poznat hry, které se tu hrály, které se tu hrají a které se připravují. V této realitě je možné realizovat mnohem víc než jen to, co předvádí rozum a jeho věda. Osvoboďte se od dogmat a začněte létat, pokud to potřebujete. Projděte se po vodě. Cestujte časem. To všechno je totiž možné. Právě tady. Přestaňte trávit svůj život tím, co vás odvádí od poznání pravdy. Osvoboďte se! Naše společné povídání jsme začali příkladem o hádce se šéfem. Na tomto příkladu jsme si popsali, jak vzniká emoce. Nyní víte, že jedním způsobem, jak vás mohou ovládat přítomné bytosti, je emoce. Vraťme se zde k této oblasti. Popíšeme si techniku, způsob, jak postupovat.Pokud si uvědomíte výše uvedené informace, můžeme přistoupit k technice samotné. Může být pro vás prospěšné, pokud se na skok vrátíte k místům, kde pojednáváme o příchodu a průběhu emocí (ovládání).

V okamžiku, kdy vnímáte, že se blíží ovládání nebo jste již v první fázi ovládnutí, uvědomte si, že světlo nebojuje. Světlo je. Použijte tento princip, toto kouzlo. Nebojujte s ničím a s nikým, ani sami se sebou. Boj je boj a jeho výsledkem je opět boj. Prostě „jen“ buďte. Pokud říkáte nahlas nebo se s tím jen ztotožňujete uvnitř, říkáte si v duchu, že s něčím bojujete, jste předem odsouzeni k nezdaru. To je to peklo na zemi. Využíváte moci přítomnosti, ale proti sobě. Jak? Pokud řeknete např.: „Bojuji s kouřením, chci přestat kouřit“, nebo řeknete: „Přemýšlím o tom, jak to udělat, stále to řeším.“ Tak jste vyslovili zaklínadla nezdaru. Používáte přítomnost (např. přítomný čas) k popisu děje. To znamená ději přesně tak, jak ho popisujete, dáváte moc přítomnosti, tedy schopnost se realizovat, ovlivnit realitu. Pokud řeknete, že s něčím bojujete – to je to – bojujete. Jaký může být výsledek tohoto výroku? To, že vyhrajete? To, že prohrajete? Ani jedno! Efekt bojování v přítomnosti je jen bojování. Ani vítězství, ani prohra. Prostě bojování. To je to peklo. To, že něco řešíte bez nároku na vyřešení! Protože zaklínáte mocí slova znásobenou mocí přítomnosti děj (realitu) do nekonečné smyčky, cyklu, že „se děje“. Bez nároku na to, že se někdy „do-děje“, skončí. Protože výrok končí v přítomnosti. Jistě, s příslibem budoucnosti, ale ta neexistuje. Existuje pouze přítomnost, a pokud si v ní takto uzamknete děj kletbou, není možné to zvrátit. To je začarovaný kruh.

…

Ukázka z kapitoly:

Děti

…

Další základní potřebou je, aby dítě bylo během prvních let života doslova přilepené na matce. To vidíme u různých domorodých kultur, kde ženy mají svou pozici a nikdo jim neříká, co mají se svými dětmi dělat (zejména ne muži). Pokud jste ženou, vnímejte své instinkty. Jako matka víte, co máte dělat. Jen to dovolte, věřit (si). Pokud ještě nejste matkou, nemějte strach z toho, co přijde, budete vědět, co máte dělat, jak se starat o své dítě. Vždy v přítomnosti budete mít dostatek informací. Dovolte si vědět, dovolte si využívat mimosmyslového vnímání, které jako žena máte aktivní. Pokud jste muž, respektujte svou ženu. Raďte pouze, pokud jste o radu požádáni. Bude to pro vás duchovní cvičení ve zvládání svého ega, neboť kdo jiný chce mít pravdu a kdo jiný v muži ví nejlépe, co má či nemá jeho žena dělat, cítit nebo vnímat? Vaše žena vám dá více lásky, než si rozum umí vůbec představit, pokud ji budete respektovat. Co může nevědomý muž vědět o porodu? Kdyby byl u tisíce porodů, poznal by leda jejich vnější projev. To je mužský způsob. Nikdy by nevěděl, co žena prožívá, co cítí. Buďte své ženě oporou, ochraňte ji a dodávejte jí sebevědomí tím, že budete respektovat její rozhodnutí. Dovolte jí chybovat. Stůjte při ní, nikoliv za ní. Chraňte ji, nehlídejte ji! Neviňte se z ničeho, uvědomte si, že to jsou jen chyby, které pramení z toho, že jste prostě nevěděli, jak to je. Kdykoliv můžete vše napravit, nikdy není pozdě. Řekli jsme si, že dítě má být v těsném kontaktu s matkou. Zejména v prvních letech života (první tři roky jsou nejvíce potřeba). Mnohdy mají ženy pocit, že nevědí, co s dětmi dělat, kam je dát. Domnívají se, že nemůžou to či ono dělat, kvůli dětem. Tuto informaci jim (dětem) předávají. Jak se děti asi cítí? Mít dítě u sebe není takové omezení, jak se na první pohled zdá. Domorodé ženy nosí děti v šátku na svém těle pevně připojené. Berte si k sobě své dítě tak často, jak jen to půjde. V kočárku vezte nákup a dítě neste v ruce, je to lepší než naopak. Žena má pocit, že se musí věnovat dítěti. Na to potřebuje čas, ale ten potřebuje i na domácí práce apod. To je ale zásadní omyl. Dítě totiž ze všeho nejvíc potřebuje prožívat běžný život. Nikoliv být ve svém „dokonalém“ pokojíku a hrát si s „dokonalými“ hračkami. Smyslem jeho her je totiž poznávání a jen poznávání ho může plně uspokojit. Co to znamená pro ženu (muže)? Znamená to zabývat se svými aktivitami naprosto stejně jako jindy (dřív). Dítě tu není pro to, aby své rodiče omezovalo, ale aby je učilo. Aby si uvědomovali! Uvědomte si, že vás nikdo nemiluje tak jako vaše dítě, nikdo vám tak bezmezně nevěří. Pokud budete tuto přirozenost respektovat, najednou zjistíte, že nemáte méně času než dřív. Navíc svému dítěti umožňujete spolu s vámi prožívat běžný den, život takový, jaký je. Právě to dítě zajímá! Proto přišlo právě k vám, protože potřebuje právě vaše životní zkušenosti. Lepší otec není ten soused, co hraje na zahradě s dětmi fotbal. Lepší matka není ta sousedka, která stále peče koláče nebo vymýšlí dětské hry. Jste to vy, právě vás si vaše dítě vybralo. Nesuďte se podle „obecných“ norem, jak to „má“ být.

…

…

Proto je nezbytné věnovat plnou pozornost dětem. Každá generace může prokletí ve formě výchovy zastavit. Právě vy máte tu možnost, právě teď je ta správná chvíle. Prostě důvěřujte sobě a svým dětem. Vzdejte se závislosti. Fiktivně potřebné, ale ve skutečnosti nesmyslné. Nečiňte své děti na sobě závislými. Jak? Tím, že vy nebudete žít svou závislost na svých dětech. Zejména na matkách je to dobře patrné. Žily část svého života v závislosti na svých dětech, a pokud děti odejdou, zaniká jim smysl života. Někdy je horor mateřství dotažen až ke krajnosti, kdy žijí osamělé čtyřicetileté „děti“ se svými rodiči (většinou jen matkou, otec buď odejde, nebo zemře). Vzájemně se nenávidí a trpí vinou. Vzájemnou vinou. To lze přerušit tak, že si situaci uvědomíte a budete postupovat v objevování toho, co vás ovlivnilo v dětství. Klíčem k mnoha branám vědomí je odpuštění. Jen tak můžete nahromaděnou a uzavřenou energii pocitů (a někdy i emocí) vypustit ze svého těla ven. Jak? Jen tak, že se prostě rozhodnete. Žádné rituály, snad jen krátká slovní formulace toho, co právě činíte, typu: „Odpouštím si. Odpouštím jim. Odpouštějí mi.“ Většinou je téma vztahu mezi rodiči a dětmi tak hluboko uzamčené, že bez účasti terapeuta se tam dostanete velmi obtížně (ale jde to!). Univerzální pravda v tomto případě je stejná jako již mnohokrát. Je potřeba získat rovnováhu, harmonii. Tedy problematickou situaci, která zapříčinila disharmonii, objevit, pochopit (přijmout rozumem) a „kouzlo“ spočívá v odpuštění. Nezůstávat v minulosti a nežít stále své ublížení. Najít sílu a odpustit i velká příkoří. Ve své praxi se setkávám s velmi pohnutými zážitky z dětství lidí, kteří mě navštíví. Odpuštění je ona úzká brána k osvícení, kterou nelze projít, pokud nepustíte minulost, kterou vláčíte s sebou. Pustit ji, znamená odpustit. Řekli jsme si, že vtělení je vědomý cílený akt, kdy si jako vlastní bytost určujeme místo. Víte tedy, do čeho jdete, stačí si to uvědomit. V této realitě je cílem (smyslem aktuální hry) prožívání. Tedy uvědomování si. Řečeno s náboženskou příchutí, Bůh (stojící jakoby někde „mimo“ tuto realitu) stvořil tento svět a všechny souvislosti a nyní prostřednictvím lidské bytosti přichází, aby prožíval zázrak tvoření. Úkolem každého člověka je prožívat, objevovat a tvořit. S tímto vědomím vcházíme do této reality. V okamžiku vtělení, vstoupení duše do těla plodu, dochází k tak silnému prvotnímu prožitku, že jsou přehlušeny všechny ostatní informace, se kterými přicházíme do této reality. Širokospektrálnost vjemů, které vnímá „čerstvě“ vtělená lidská bytost, je pro ni tak strhující, že zastíní vše ostatní, tedy i samotné vědomí vlastní bytosti. Dochází k prožívání celého vývoje, všech zkušeností zakódovaných v DNA těla. Toto se děje zhruba do poloviny doby těhotenství. Je to úchvatný příběh natolik zajímavý, že přirovnáme-li to ke sledování filmu v kině, najednou „zapomenete“ na své úkoly, např. ze zaměstnání, a stáváte se součástí příběhu, který sledujete. Lidský plod prochází kompletně celým vývojem biologických forem na této planetě. Protože je v tu chvíli duše v jednotě s tělem, jsou jednotlivé fáze současně jemnohmotné i hrubohmotné (plod skutečně fyzicky mění podobu podle stavu vývoje, ve kterém se nachází). Vývoj člověka začíná již okamžikem spojení vajíčka a spermie v těle ženy. Tělo lidské bytosti se vyvíjí tak jak po celé věky. Prochází vývojem od buňky po člověka. Porod není žádným začátkem ve vývoji – ten již dávno trvá.

…

…

Jaký odkaz nám děti přinášejí? Je to odkaz dokonalosti. Jejich svět je přítomný. Možná proto mu někdy nerozumíte. Jak může plakat a hned se smát? No protože je přítomné. Nebere si nic z minulosti (pláč), když zrovna prožívá radost (smích). Děti vás učí, kam jít. Ukazují vám cestu! Proberte se a naslouchejme jim!

…

Ukázka z kapitoly:

Sex

…

Z původního záměru využití energie sexu k otevření šesté brány se postupem času stávalo pouze oddávání se tělesným chtíčům a mnohdy nevědomé svolení k ovládání přítomnými (démonickými) bytostmi. Později byly tyto obřady prohlašovány za obcování s ďáblem a krutě potírány. Společně s obřadnými tanci a komunikací s elementálními (přítomnými) bytostmi bylo vše označeno za nepřípustné. Tím přišli muži o přirozený přístup ke schopnostem mimosmyslového vnímání, které u žen částečně obdivovali a částečně záviděli. Vše vyvrcholilo výnosem papeže z roku 1484, kde se již otevřeně hovoří o možnosti pohlavního spojení démonických bytostí s lidmi, o pár let později vzniklo dílo Kladivo na čarodějnice (Malleus maleficiarum), které korunovalo tendence k utlačování žen a popření veškerých mimosmyslových schopností (označovaných nejčastěji za černou magii).

…

…

Popsali jsme si, že sexuální život má přímý vliv na schopnosti mimosmyslového vnímání. Nyní se vrátíme ke zmíněné výměně informací mezi mužem a ženou. Žena má na rozdíl od muže přirozeně aktivní mimosmyslové vnímání. Ženy toto pociťují stále, jde o to, čemu říkají ženský smysl, ženská intuice, ženské vnímání či pocity. Jsou období, kdy je toto vnímání slabší a kdy silnější, např. kolem začátku menstruačního cyklu, v mateřství apod. Reakce žen jsou v těchto obdobích pro muže někdy nepochopitelné. Nepochopitelné proto, že žena reaguje na širší pole informací než muž. Kromě smyslových a rozumových důvodů na ženu působí její mimosmyslové vnímání. V dnešní době po stovkách let již mnohé ženy samy sobě nerozumějí a podléhají mužskému principu i v hodnocení sebe sama a ve svém chování. Nerovnováha v ženě, její nedůvěra v sebe samu, v to, co cítí, co vnímá, a snaha řídit se jinými (rozumovými) důvody vede k problémům ryze ženských oblastí, jako je např. schopnost otěhotnět, plodit, kojit apod. Žena tedy má své vlastní „třetí oko“, kterým „vidí“ víc. Muž toto „oko“ aktivní z přirozenosti nemá, proto vyhledává přítomnost ženy. V tomto smyslu v návaznosti na výše uvedené jde o sexuální přítomnost ženy. Muž totiž získává informace díky spojení se ženou. Jde o odlesk informací, které si rozumově mnohdy ani neuvědomí, ale pocitově je vnímá jako „spokojenost“. Žena uspokojila (ukojila) mužovu potřebu po informacích. Proto ženy obyčejně nemají takovou potřebu měnit sexuální partnery jako muži, jsou schopné vnímat samy od sebe. Kromě instinktivní potřeby těla je zde ještě další důvod, jenž vede muže k časté výměně sexuální partnerky. Tím důvodem je právě ona výměna informací. Informace jsou aktivní v oblastech energeticko-informačních obalů těla a vzájemně se obohacují při sexuálním prožitku s partnerem. Při sexuálním spojení fyzických těl v oblasti druhé brány (pohlavních orgánů) totiž dochází i k propojení mnoha dalších „těl“, koexistujících energeticko-informačních těl (obalů).Vnímání tohoto spojení je nehmatatelné. Zůstává ve formě pocitů, které můžou přetrvávat i velmi dlouhou dobu po samotném sexuálním aktu. Sexuálním spojením předáváte své informace (pocity) druhému člověku do jeho informačního pole a zároveň přijímáte jeho informace. Vzájemně se ovlivňujete. Pokud tedy prožijetesex s člověkem, který má např. ze všeho strach, nevěří si a trpí depresemi, je velmi pravděpodobné, že vás podobné pocity také přepadnou. Pak záleží na tom, na jaké úrovni vědomí jste – jestli pocity přejdou v emoce a začnou vás otravovat. V kapitole o tvorbě reality zjistíte, o jak důležité procesy jde a jak ovlivňují vaši životní situaci, vaši realitu. K výměně informací při sexuálním styku dochází vždy vzájemněu obou partnerů. Antikoncepce – ať už hormonální, nebo fyzická – vás neochrání od výše zmíněné výměny informací, a proto je výběr sexuálního partnera vždy velmi důležitý. Toto intuitivně lépe chápou ženy než muži. Pro muže uvedu následující dodatek. Uvědomte si, že informace, které se od ženy na vás „přilepí“, nejsou jen její vlastní informace a pocity, které hluboko uvnitř nosí a prožívá. Mnohdy si je ani sama neuvědomuje nebo nepřizná. Informace, které takto od ženy získáte, jsou tvořeny zase jejím vlastním (předchozím) sexuálním životem a jejími sexuálními partnery před vámi. Jednoduše řečeno si prostřednictvím sexuálního spojení s nějakou ženou na sebe „stáhnete“ strachy a limity jiného muže, který s ní měl sexuální vztah (např. i jen jeden styk) před vámi. Ženu podobné informace ani nemusí tolik ovlivnit, protože jsou mužské frekvence. To samé platí i obráceně ve smyslu informací, které žena získává od muže. Ty také mohou být směsí pocitů a limitů jiných žen. Žena toto intuitivně vycítí a takzvaně pozná na svém muži (partnerovi), že měl jinou ženu (byl jí „nevěrný“). Vnímá z něj totiž jinou ženu, něco, co v něm z ní zůstalo, jakousi vůni, dodatek (nejedná se o parfém), přesněji řečeno frekvenci, kterou v muži zanechala. Doba, po kterou se ve vás může udržet cizí frekvence, je od několika minut po měsíce a její trvání záleží na mnoha faktorech. Zejména na stupni vědomí, ve kterém se vy právě nacházíte.Uvědomte si, že jde především o to, že každý váš krok budou tyto „nezvané“ frekvence ovlivňovat. Každé vaše rozhodnutí bude mít jejich příchuť. Jde opět o určitou úroveň nesvobody. Když jsme se zabývali v jedné kapitole chodidly a chůzí, vysvětlovali jsme si otázky typu „S kým teď chodíš?“, nyní si vysvětlíme význam otázky: „S kým teď spíš?“ Jde o přímou souvislost, neboť se ptáme na to, co nyní ovlivňuje vaše chování, rozhodování neboli tvoření vaší vlastní reality. Jak jste již pochopili, to, s kým se sexuálně stýkáte, přímo ovlivňuje některé vaše vnitřní pochody. Můžete na sebe „nalepit“ frekvence, které vás budou ovlivňovat a otravovat v dalším životě (tvoření).

…

Ukázka z kapitoly:

Tvorba reality

…

Systém protikladů je systém, který je kletbou této reality. Je nadřazený mnohým jiným systémům, z jejichž energie existuje. Je to dogma, že nic neexistuje bez svého protikladu, že jen díky negativu si můžeme uvědomit pozitivum. Takto řečeno si nesmírnou hloubku tohoto výroku asi ještě neuvědomujete. Vysvětlíme si to na příkladech. Pokud jste pod touto kletbou, potom je pro vás zcela přirozené, že v životě jsou „dobré“ chvíle a „špatné“ chvíle. Vůbec se nepozastavíte nad tím, proč by to tak nebylo. Většina lidí věří, nepochybují o tom, že nemůže být stále jen to dobré. V tom spočívá ona kletba. Lidé věří, že jednou jsou dole, jednou nahoře. Nemůže být světlo bez tmy. Bez práce nejsou koláče. V mnoha rozdílných případech je stále hluboko uvnitř zakořeněna tato myšlenka, toto dogma, tato kletba. Právě to je ona brzda v rozletu. Právě to mnohým neumožňuje plně žít, protože prostě věří tomu, že to není možné. Od dětství jsou v tom utvrzováni. Potom není divu, že když je někomu chvíli dobře, něco se mu daří, ihned na pozadí vystoupí rozum a říká: Pozor, už se to blíží, bude hůř, dobře už bylo. Tím si to celé vlastně způsobujete sami. Ale proč by se to mělo střídat? Nezpochybňujeme zde nyní existenci protikladů. Proč je skrze tuto „šablonu“ protlačován život, lidské bytosti, dokonce Bůh? Není „dobře“ a není „špatně“. Stejně jako nejsou žádné náhody. Náhoda prostě neexistuje. Jako náhodu danou situaci vnímá jen rozum, protože nedokáže ze své zkušenosti určit kauzální souvislost. To znamená, že nedokáže určit příčinu, jejímž následkem by mohla daná situace být. Stejně jako jsem uvedl, že protiklady jsou kletbou, že ovlivňují jistým způsobem vnímání lidí, stejně tak je kletbou kauzalita. Není pravda, že vše má svou příčinu a vše má svůj následek. Takto jsou situace posuzovány rozumem. Na základě chápání rozumu byl stvořen jak systém protikladů, tak systém příčiny a následku (kauzalita). V mnoha případech se při rozhodování dostanete do situace, kdy si kladete otázku, co je dobře. Přemýšlíte tak zejména o následcích daného rozhodování (o kauzální souvislosti). Odpověď zní: nic není dobře a nic není špatně. Vše nemusí mít svou příčinu. Přítomnost se vylučuje z kauzální souvislosti, protože příčina vede z minulosti k následku v budoucnosti. Prostě jsou různé (nekauzální) varianty. Stejné je to s protiklady v přítomnosti. V přítomnosti není protikladů, neboť dobré a špatné přirovnáváme k tomu, co bylo (minulost), nebo k tomu, co z toho bude (budoucnost). Mnoho událostí je dobře nebo špatně právě podle toho, z jakého úhlu pohledu se na ně díváte. Například pokud zmeškáte autobus, který havaroval, je zmeškání původně pokládané za špatné vlastně dobré. Takových příkladů je mnoho. Při tvorbě reality se s těmito dogmaty budete setkávat sami v sobě. Neustále vám bude rozum nabízet nesčetné „nezpochybnitelné“ scénáře toho, co se stane „když“.

Více info o knize

[vostalpetr]

díky, pěkný,
ztratil jsem komplexy, že píšu dlouhý příspěvky...

na mě ovšem příliš složité,
jasně, chápu autora že to chce popsat ze všech možných pohledů
(a tak se vykecat a odložit to, a druzí, co to budou chtít tak ti si to vezmou)

Vzpomínám, když jsem před lety četl Shopenhauera a jeho "Svět jako vůle a představa", což je poměrně dlouhá kniha,
tak se mi to četlo velice dobře,
nebot zde byly dva hlavní body, obsažené již v názvu knihy, tedy svět jako představa a svět jako vůle,
a od toho se neustále odvíjely všechny další popisy různých oblastí lidského života,
a autor se neustále k těmto dvěma základům vracel

Myslím, že když někdo píše knihu, že by měl vzít to nejvyšší, tu nejvyšší úroven,
a z té úrovně pak vysvětlovat vše ostatní,
to nejvyšší je vždycky velmi jednoduché, to nižší je naopak složitější a složitější,
takže čtenář za chvíli neví, co je PODSTATNÉ...

protože od toho podstatného se vyvíjí to méně podstatné...
(ale jasně, chápu že někdo je rád, když získá co nejvíce informací, to je v pořádku, my staří sklerotici ovšem vždycky zapomenem co bylo na předchozí stránce)


PS. kdyby se autor držel třeba přítomného okamžiku jako výchozího bodu,
tak by nemohl napsat, že sporty a adrenalinové sporty jsou projevem ega ovládat realitu, nebo přirozenou potřebou tvořit,
tomu je samozřejmě nadřazená "přirozenost" člověka, a tou je přítomný okamžik,
stačí se jednoduše podívat, co se děje při adrenalinovém sportu,
mysl je koncentrovaná do přítomného okamžiku, je zde naprosto bdělá pozornost, tedy vysoká koncentrace,
tedy dvě věci, na kterých stojí meditace,
i když u sportu ta meditace probíhá poněkud neuvědomněle a pozornost je směrována ven...

samozřejmě, pozornost a přítomný okamžik najdeme u každé situace v níž se octneme (jak jinak taky že)
a když se podíváne, co se děje s myslí (jestli je v budoucnosti nebo minulosti nebo je koncentrovaná na jeden předmět a s tím samozřejmě souvisí pozornost)
tak i to hodnocení strachu nebo záporných emocí, které samozřejmě prožíváme s vysokou intenzitou,
není zas tak záporný
(i když samozřejmě můžeme dostat infarkt )