Martin Danes
(fejeton)
Jak si udržet dobrou náladu
Je nedělní ráno, a to jak jistě uznáte, je určeno k odpočinku a lenošení v posteli. Tohle nedělní ráno nemělo být samozřejmě jiné, ale chyba lávky. Crrr, řinčí zvonek u dveří. Většina lidí má zvonek, dělající jen takové lehké “cingilink“, ale na mém zvonku si dal jistě záležet nějaký škodolibý tvůrce. Lehce otřesen tím nelibým zvukem, sunu se nerozvážně ke dveřím. Bylo lze říci, že jsem se ponejprv dosti rozmýšlel, zda-li danému vetřelci otevřít, či ne, ale nakonec převládla jistá zvědavost, kdo že mě to po ránu tak nelidsky vytahuje z vyhřáté postele.
Už jdu, volám a odemykám dveře na dva západy, ještě posunout závlačku řetízku a dveře se mohou otevřít. Mému zraku se otevřel pohled na dvě vyzáblé postavičky, v očích typický odevzdaný skelný pohled a v rukou časopis s palcovými titulky, heslovitě sdělující nápis “PROBUĎTE SE“. Snad poprvé v historii se těmto pseudo křesťanům jejich záměr probudit člověka, povedl.
Je udivující, odkud odevšad na člověka útočí spirituální, náboženští a esoteričtí šílenci a fanatici a jejich jedinou snahou je zkazit mi náladu, bohužel nejen pro chvíli okamžiku, ale jejich záměrem je otrávit celý zbytek mého života. Zrovinka nedávno jsem seděl na lavičce v jednom z mála Plzeňských parků, když v dáli rozpoznávám dvě postavičky Mormonů, kráčejících neotřele mým směrem. Přesto, že byli ještě dosti daleko, bylo mi už v té chvíli nadmíru jasné, kam jejich kroky povedou. Mladičký Martin Danes vysedává osamoceně na lavičce pod podvečerním Sluncem, a jeví se nejspíš očividně jako snadná kořist těchto Kristových lapiduchů. Mé pocity mě nezklamali a o pár chvil později už ve své blízkosti slyším téměř nevinné, „ dobrý den, jsme misionáři z Ameriky a rádi bychom si s vámi pohovořili o víře.“ Ponejprv mě překvapila jejich plynulá čeština bez akcentu, a rázem jsem si řekl, proč si s těmito zmatenými chlapci krapet nepohovořit. Přišedší pánové napjatě čekali mou odpověď, a tak jsem se ujal slova v jazyce anglickém, jako správný student Církevního gymnásia, abych trochu před maturitou potrénoval. „O víře?“ povídám jim, „co bych vám pánové mohl říct o víře. Podívejte, za mnou jak krásně svítí Slunce. Připadá vám inteligentní ptát se, věříte, že to Slunce svítí? Ta otázka zdá se býti absurdní, že? Každý přeci vidí a ví, že to Slunce svítí. Není potřeba tomu věřit. A tak je to v životě se vším, buď něco vím, nebo nevím, mohu to zkoumat, objevovat, či zůstat ve sladké nevědomosti, to vše patří k mým možnostem, ale možnost víry jeví se v tomto světle jako ta nejabsurdnější věc, kterou kdy lidská mysl stvořila, a že člověk má talent tvořit absurdnosti. U víry je to s pravdou fifty-fifty, pokračuji nadále ve svém monologu. Vaše křesťanství vám přeci zapovídá jakýkoliv hazard, a přesto se dopouštíte jednoho z největších hazardů svého života. Náboženství je jen dětský sen, který může a nemusí být pravdivý. A vy celý svůj život zasvětíte tomuto snu, ale je to hra v ruletě, bílá, nebo černá… Která z těch dvou padne, pravda, nebo lež? Vážně chcete takhle riskovat? Také vaše bible varuje před ďáblem a upsání duše. Chcete něco slyšet, co si já myslím o upsání duše ďáblu? Tak jen pozorně poslouchejte. Každou svoji slzu obracíte k Bohu, kterého nazýváte svým pánem, kde je pán, musí být otrok, zkuste hádat, kdo tu hraje roli otroka? Každý svůj úsměv, radost a přání pronášené v modlitbách patří vašemu Bohu, vaše úspěchy i neúspěchy, dokonce, když se modlíte, říkáte: „moje duše je tvoje duše, moje tělo je tvoje tělo, veď mé kroky můj pane.“ „Cožpak tohle není neustálé zatracování vaší duše? Nebere tohle patolízalství snad člověku veškerou jeho důstojnost?“
Když se za pomoci svého altruismu vcítím do všech těchto dětí halucinací, je mi pro ně smutno a snad by se dalo říci k našemu dnešnímu tématu, že mi to způsobuje špatnou náladu. Pak se na to celé podívám ze svého úhlu pohledu a náramně se rozchechtám. Vidím, jak každý má svoji víru, ať už sektář, nebo nesektář a připadá mi to jako neustálé klouzání po banánových slupkách, a to je možná onen návod, jak si udržet dobrou náladu, při pověstné srážce s blbcem vycucat veškerou komiku onoho okamžiku. Opět děkuji svému čtenáři za jeho pět minut života, snad se inspiroval, snad pobavil, pokud obojí, pak je to báječné.
MartinDanes@email.cz