Kdysi dávno (ikdyž co to je?) jsem trpíval taky tak. Dlouhé stavy spirituální krize, totálního oddělení od Boha. Nepomáhalo nic, ba co víc, čím víc jsem se snažil, tím horší to bylo. Organizovaná víra nepřinášela odpovědi, ale další otázky, které mne ještě víc oddělovaly od Podstaty. Byl jsem od Ní oddělen. Neskutečně to bolelo a já nevěděl proč.
Uplynulo hodně vody, hodně se stalo, abych teď, s pokorou, pochopením a soucitem vůči těm, kteří temné noci duše propadli, mohl říct, že to byla jen iluze. Neexistuje Bůh a já, dvě entity vedle sebe (či spíš jedna nad druhou), ale jen Bůh a já, jako Jeho věčná součást.
Hezky se to teď plká, otázka je, jak pomoct člověku, který do podobného sebeklamu oddělení upadne? Před nedávnem jsem potkal kamaráda, ten do toho spadl jako kdysi já - zkoušel jsem ho inspirovat, poradit mu, nabídl jsem mu pomoc - jakou by ode mne chtěl, tu by dostal. Nepomohlo nic.
Když to ale vezmu kolem a kolem, bude se z toho muset dostat sám - sám bude muset tento klam prohlédnout, nikdo jiný to za něj neudělá. A to je dost možná nejtěžší úkol člověka - poznat, že nikdy nebyl, není a nebude oddělen od nekonečného Života...