Jana píše:Jestlipak ten Tvůj text udělal alespoň jednoho člověka skutečně šťastným ?
"Jako příklad uvedu případ klientky, která ke mně před několika lety začala docházet na terapii. Byla to žena středního věku ze střední třídy a trpěla stále silnější depresí. Tuto depresi však skrývala pod pláštíkem pozitivní spirituální milosti obracející jakékoli utrpení, s nímž se mohla setkat, ve snahu být ještě duchovnější, což znamenalo ještě pozitivnější. Hodně se usmívala, a to i když se dotýkala něčeho potenciálně bolestného, a mluvila o lásce a světle a o svém pochopení toho, že vše, co zažívá, jí bylo zjevně sesláno, aby otestovalo její spiritualitu. Kdykoli jsme se přiblížili nějakému jejímu vnitřnímu konfliktu, rychle unikala a hledala duchovní racionalizaci. Její duchovní hledání bylo hledání světla a transcendence, protože nedokázala unést přímou konfrontaci s vlastní bolestí. Zatímco jí důraz na světlo a transcendenci propůjčoval povrchový pocit, že je vysoce spirituální, uvnitř se skrývalo hluboko zakořeněné zranění, které mělo mnoho co dělat s její neschopností přijmout vlastní Stín, tj. svou odvrácenou stranu. Odmítala na svou temnotu pohlédnout, protože neodpovídala jejímu ideálnímu duchovnímu sebeobrazu. Ode mne chtěla, abych potvrzoval její poněkud grandiózní pozitivně-spirituální identitu, a ona se tak mohla udržovat v iluzi, že je v pořádku. Její deprese ji přesto pronásledovaly jako démoni.
Teprve když si začala uvědomovat, že její božské ideály a plášť pozitivnosti a světla jsou ve skutečnosti únikem, dovolila terapeutickému procesu dále se rozvíjet. Potřebovala někoho, kdo by jí pomohl nahlédnout, že je akceptovatelná i se svým Stínem a že je normální mít nepříjemné emoce. Pokud by mohla uzdravit svou rozpolcenost mezi duchovní dobrotou a nepřijatelným Stínem, mohla by se též více uzemnit jako někdo, kdo má pozitivní vlastnosti i chyby a dokáže se s tím smířit. Součástí její rozpolcenosti byl i konflikt s tělem a jeho základními potřebami. Její duchovní hledání bylo založeno na touze transcendovat své potíže, aniž se s nimi skutečně obeznámila, a na určité závislosti na světlém a pozitivním.
Takové zmatky nás vedou k závažné otázce, co vlastně míníme výrazem „duchovní“. Toto slovo, které postrádá buddhistický ekvivalent, může být silně zavádějící. Západní pojetí spirituality významně přispívá k rozštěpu, jenž se často vytváří mezi každodenním životem a takzvaným duchovním životem. Mnoho lidí mluví o potížích se zahrnutím své duchovní praxe do života. Pokud jde o buddhismus, neexistuje naštěstí žádná zmínka o tom, že by se spiritualita nějak odlišovala od „normálního“ života. Důraz zde není na nějakém transcendentálním, paranormálním či okultním otevření se vyšším stavům. Pro buddhisty neexistuje žádná vnější božská bytost, která by jim poskytovala spásu. Buddhismus se zaměřuje spíš na neustálé prohlubování bdělého uvědomění přirozené povahy skutečnosti, prožívaného v každém okamžiku. V tomto smyslu je tedy spiritualita zakořeněna ve schopnosti být plně přítomen v každodenním životě.
Zdá se, že naše západní pojetí spirituality ve skutečnosti utváří naše očekávání toho, co budeme zažívat. Náš koncept spirituality jako čehosi mírumilovného, světlého a transcendentního spolu s představami zbožnosti, čistoty a svatosti hluboce ovlivňuje naše zaměření. Historicky zapříčinil oddělení spirituality od těla, sexuality a pozemského, světského života. Pojem spásy a přítomnost všemohoucí autority v monoteistických věroukách může také přispívat k nedostatku osobní zodpovědnosti za emoční a psychickou sebetransformaci. Spiritualita pak může být jak neukotvená ve své snaze o překročení každodennosti, tak do jisté míry infantilní ve smyslu přenášení zodpovědnosti na vyšší moc.
Většina lidí se zapojuje do nějaké formy duchovního života, protože hledá řešení svých životních problémů a hlubší smysl. Monoteistická náboženství se od neteistických náboženství, jako je buddhismus, liší v náhledu na cestu ke spáse a její zdroj. V buddhismu existuje pojem osvobození se od utrpení, ale ne ve smyslu úniku před běžným životem. Nirvána jako stav prostý utrpení není nebeskou dimenzí odlišnou od normálního života, jak si někteří myslí. Osvobození přichází skrze vhled do přirozené podstaty života, ne skrz odmítání jeho reality. Je to zásadní změna v pohledu na svět, nikoli únik před ním. V tomto pohledu je málo prostoru pro odmítání čehokoli, co je součástí naší fyzické či emoční zkušenosti...
Na základě vlastní zkušenosti vím, že pokud tyto problémy neodkryjeme, riskujeme, že rozprostřeme plášť spirituality nad hluboko pohřbenými emočními zraněními z dětství, která jen tak jednoduše nezmizí. Spiritualita nás pak může vést k faktickému odříznutí se od emočních problémů, jejich potlačení a dokonce prohlubování prostřednictvím toho, co Welwood nazývá „duchovní bypassing“. Pokud jsme pohřbili část sebe samých, kterou jsme považovali za nepřijatelnou a špatnou kvůli její emoční podstatě, naše duchovnost může jitřit pocity bezcennosti a „hříšnosti“ a vlastně nás dále zraňovat. Místo léčení hluboko zakořeněných zranění naše víra způsobuje jejich potlačování a posilování. V prvních letech následování buddhismu jsem se velice snažil naplňovat kolektivní očekávání ohledně toho, jak bych se měl chovat, abych byl užitečný, přijímaný praktikující. Stal jsem se dobrým, mírumilovným, pěkně hovořícím, potlačeným, puritánským buddhistou. Naneštěstí to vytvořilo jen mírumilovný povrch, který pohřbil mnoho emočního neklidu, o němž jsem věřil, že musí být zkrocen.
Když se věci takto vyvinou, je velmi pravděpodobné, že se naše spiritualita stane jen dalším projevem naší individuální patologie. Aniž bychom si toho byli vědomi, můžeme překrucovat duchovní hodnoty. Zříkání se se může stát další obdobou odmítání a popírání, soucit se může stát nezdravou, neopodstatněnou sentimentalitou. Naše touha pomáhat druhým může plynout z „nutkavé péče“ anebo z tendence k sebeobětování, protože se cítíme bezcenní. Buddhistická idea prázdnoty může být rovněž falšována touhou psychicky mizet či splývat a ztrácet hranice ega. Prázdnota však v buddhistickém smyslu neznamená chabou identitu, beztvarou neurčitost a absenci hranic. Má vlastní verze tohoto nesprávného náhledu spočívala ve snaze žít ideál čistoty a zbožnosti, dokud jsem nedospěl k zjištění, že jde o formu vytěsňování, které se nakonec nedalo snášet.
Centrálním tématem buddhistické praxe je hledání řešení našich zásadních zranění. Uzdravení těchto emočních narušení je opravdu cílem této praxe. Pokud si ale přejeme tyto problémy řešit, musíme k sobě být otevření a upřímní ohledně toho, že v nás jsou přítomny. Jedině pak nám nějaká duchovní praxe může poskytnout to, co potřebujeme. Cílem buddhistické praxe není spirituální transcendence, která by nás oddělila od utrpení. Není jím ani hledání spásy ve formě nějakého vnějšího božstva, které by nás zachránilo z obtíží. Jak jednou řekl jeden z mých učitelů Lama Thubten Yeshe: „Buddhismus je velice praktický: musíte jen rozpoznat, že příčinou vašeho utrpení je vaše mysl. Pokud ji změníte, můžete dosáhnout osvobození.“ Tato zpráva je velmi jasná, i když v žádném případě není snadné ji následovat. Abychom tak mohli učinit, musíme si začít uvědomovat, kde jsme psychicky zraněni."
(Není to můj text, ale text pocházející od Roba Preece, stejně jako ten předchozí, na který ses ptala, Jano. Jsou to praktické zkušenosti. Tenhle přístup opravdu funguje, rozpouští všechno, co nám znemožňuje být šťastní. A funguje i lidem, které znám, bez ohledu na to, jestli jsou křesťani, buddhisti, advaitini, nebo jsou bez jakékoliv náboženské orientace.)
a všichni to určitě znaji z doby, kdy byli po uši zamilovaní
