Trini píše:Nic píše:
Z pohledu ztotožnění s osobou, egem, tělem, myslí se může jevit, že je tady obojí, ale samotné s ničím neztotožněné vědomé Bytí žádné utrpení neobsahuje, protože je pouze sat-čit-ánandou, ničím víc.
Kdyby ho neobsahovalo, tak by utrpení neexistovalo = nikdo by netrpěl, nikdo by o utrpení nevěděl, nikdo by nevěděl, co vůbec utrpení je. Ale opak je pravdou. Lidé opravdu trpí. A to není žádná iluze - lidé trpí, to je důležité si přiznat.
Perfektně to popisuje Karl Renz:
Karl Renz: .....Nemůžeš dostat více nebo méně než to, co je. Co se tedy dá dělat? Protože to jsi, musíš dělat další zkušenost tvého Sebe. Nemůžeš přestat realizovat sám sebe. Je to nekonečný příběh.
Nisargadatta to nazval "oceánem utrpení". To bývá obvykle přehlédnuto. Oceán relativních zkušeností, který bude vždy plný utrpení. Strastiplné zkušenosti oddělenosti. Ty to nemůžeš zastavit. Neexistuje žádná jiná možnost zažít sám sebe. Bude to vždy zkušenost duality. To Jedno musí samo sebe zažít jako dvojnost. Z toho neexistuje žádná cesta ven. Někdy tady je sjednocení/jednota a někdy oddělenost. Jednotě se dává přednost a tomu druhému se chce vyhnout. Být jedno s milovanou jednotou a potom být zase oddělen.

Tohle si uvědomuji jako dokonale pravdivé:
Tazatel: Vesmír nevypadá jako příliš šťastné místo k životu. Proč je tu tolik utrpení?
Maharádž: Bolest je fyzická, utrpení je duševní. Za myslí není žádné utrpení. Bolest je jen signál, že tělo je v nebezpečí a že je třeba dát pozor. Podobně nás utrpení upozorňuje, že struktura vzpomínek a zvyků, které říkáme jedinec (viakti), je v ohrožení v důsledku nějaké změny či ztráty.
Tak jako je zdravý život prostý bolesti, tak je i svatý život prostý utrpení.
http://www.advaita.cz/26445n-57.-za-mys ... ja-jsem-to
Utrpení můžeme vnímat jen skrz mysl. Bytí je sat-čit-ánanda, není v tom vůbec žádná mysl. Mysl se Bytí nedotýká stejně, jako se Tvé skutečné existence nedotýká žádný sen.
Jednota Bytí není něco, co se objevuje a mizí. Je stále stejná. Jen skrz mysl se nám může jevit dualita jako skutečnost. Utrpení jako skutečné.
V každém okamžiku se můžeš "dostat" mimo mysl, kde žádné utrpení neexistuje.
Včera srazilo dvě cikánské děti auto. Kluk měl zlomenou nohu, holčička pohmožděná, odřená. Na pokoji v nemocnici křičela, až si ostatní děti zakrývaly uši: "Já chci mamu, já chci mamu", nepřestávala plakat. Žádná rozumná domluva nebyla možná. Tak jsem si k ní sedla, hladila ji po zádech a říkala jí: "Maminka Tě miluje, Ty miluješ maminku. Uvědomuješ si to? Je to krásné?" Rozzářila se jako sluníčko a kývala hlavou.
"Tahle láska, kterou si uvědomuješ, je to nejnádhernější na světě."
A po utrpení ani stopy.
