Frustrace z (ne)diskuze

[Skutečnost]

Mně zdejší "Nic" a "Skutečnost", co se na tebe hned sesypali, připadají jako takoví strážci prahu. Když se jejich slovy nedá člověk odradit od opravdového hledání, tak se dostane dál.

Skutečnost tady stále je, ale pokud se pokusíš odpovědět na tu prvotní otázku ty, udělá ti místo a objeví se, až ji znovu začnete hledat sami.

[Skutečnost]

Na co růst, když cílem je rozpuštění? (viz jeden z příspěvků výše)..

Docela by mi pomohlo zvědět, zda ještě tápu, anebo už tomu alespoň trošku rozumíš...

Pokud ještě ne, můžu zkusit jiný úhel...

[elo]

Na co růst, když cílem je rozpuštění? (viz jeden z příspěvků výše).
(...)
To je fajn, že v mé otázce svítí na tebe ta odpověď. V tvé odpovědi, ta odpověď na mě nesvítí.
Mohla bys to zkusit nějak trochu víc polopatě?

Asi chvíli budu v tobě tápat...

Jsou dva pohledy, které ale jsou dvě strany jedné mince. To, že si uvědomuješ, že sám žiješ (ať to pro tebe znamená cokoli), můžeš vidět z pohledu toho, který ten svůj život vidí, anebo můžeš na svůj pohled jakési oddělenosti zapomenout, a jen být... To druhé se většinou lidem ale rychle ztrácí...

To první je pohled [sebe] růstu, jakéhosi vydělování se, to druhé je to rozpouštění toho vydělovacího pohledu.

Stále ale víš, že jsi to ty a že žiješ...

jj, dva pohledy, jako u nic.
Nic má taky dva pohledy, když toto a když tamto. Zdá se, že v jeho pojetí se, střídají. Dokud tu bylo toto, je to takto, až se stane toto, bude to tu zas.
V tvém pojetí oba pohledy, jsou stejná mince, tedy jsou tu zároveň. S tím bych i rezonoval. To rozdělení, že jeden pohled je růst a druhý rozpouštění, no budiž (ale ptal ses jestli tápeš, tak bych řekl, že tady trochu jo)
Máme tady tedy dva pohledy. Otázka zůstává stejná, ale můžeme jí rozložit do pohledů.
Na co růst? Na co = k čemu to?

[elo]

Tak je tu především cesta životem. V tu duchovní se to může otevřít a nemusí. Ne každý zatouží poznat, co je za "oponou" viditelného. Bez narození by to každopádně neřešil nikdo.. nebýt narozen. Advaitová prohlášení typu, "nikdy jsem se nenarodil a nikdy nezemřu", jsou pro čerstvého hledače v lepším případě nesmyslná. A pro toho, kdo k tomu, co se v něm nerodí ani neumírá, došel, jaksi nošením dříví do lesa.

Takže je-li tu cesta životem, je tu i prostor pro změnu. Je lepší stagnace nebo risknout změnu?

[elo]

To, co je zdánlivé a jeví se jako skutečné, také nemá chybu, dokud nezačneme iluzorní považovat za skutečné a skutečné za nedosažitelné. Ale to už jsme v iluzi ega, které "ví", ovšem chybně. Ego "ví" co není láska. A jak říká Nisargadatta - bez lásky je všechno špatně.

Jakmile iluze je prohlédnuta, neexistuje nic, co by nebylo správně.

Takže se ti jeví jako nesprávné (chybu), když se iluzorní začne považovat za skutečné?
Takže tvá původné teze, že "vše je správně tak jak je" Se omezzuje na stav, jakmile je iluze prohlédnuta. A časově před tímto, jakmile je to jak?

To, co se „jeví jako nesprávné“, se tak jeví pouze v rámci snu – tedy v prostoru, kde je iluze považována za skutečnost. Ale samotný sen není chyba. Je to jen přechodné zdání.

Z pohledu mysli se tedy může zdát, že „něco není v pořádku“.
Ale z pohledu vědomí – z pohledu, který není v čase ani v příběhu – je vše vždy v pořádku. I sen o nepořádku. I zapomenutí. I hledání. I námitky. I únava.

Prohlédnutí iluze nepřináší "nový stav", ale rozpoznání toho, co bylo vždycky tady. Dokonalost není výsledkem – je podstatou.

Takže ano – i nevědomost je v pořádku. A i to, že se někdy zdá, že něco v pořádku není, je také v pořádku.
To není logický trik, ale pravda, kterou může zakusit jen ticho.

Když jsi psal tu větu nemá to chybu , dokud ..., tak jsi ji psal ze snu, kdy se ti zdálo, že to "nemít chybu je", tu nikoliv pořád, ale dokud?
Chvíli píšeš "pořád", "podstata" a pak zase "dokud", "až".
Kdo se v tom má vyznat? Právě jsem napsal nicku Skutečnost, že ty tvé pohledy máš v cyklu, jak o nich píšeš nabyl jsem dojmu, že se vylučují. Tak , jak to je? Zdá se , že jen slova čeří vodu.
A kde v tom je odpověď na mou otázku?

[Zdeněk]

Ten člověk z mého pohledu vyzařoval touhu po pomoci, zároveň ji však ve vědomé rovině odmítal, hlavně odmítal změnu. Tento rozpor jako by vnitřní touhy po změně a vnějšího uspokojení ze života, tak jak je. Se v této osobě mísily hodně silně.
Dá se namítnout, že to vnitřní volání, které na mě jakoby křičelo, že je to celé moje projekce. Ok, může být. Ale takto jsem to prožíval a Píšu jen o svém prožívání.
To, že se mi to neděje s každým druhým, kdo má nějak zasekaný život, mě vede k závěru, že toto setkání bylo něčím unikátní.

Ale určitě je to nejvíc o mě.

Měl (mám) to podobné. Pomáhá recept Ra: Tam, kde nacházíte ve své mysli klid, musíte vědomě najít odpovídající neklid a naopak.

Toto "vyvažování" totiž pomáhá najít nový úhel pohledu, nové vědomí. Svobodu, bez potlačování soucitu.

Inkarnujeme se sem právě z toho důvodu, aby nám tyto situace (které jsme si před inkarnací naplánovali) pomáhaly v duchovním růstu. Odtud i ono vnitřní volání/projekce. Je chybou (zmarem) tyto situace opomíjet.

[Zdeněk]

Ego "ví" co není láska.

Podobně duchovní ego "ví", co láska je.

A tak ji každému cpe do krku. Až každého spolehlivě otráví.

[Zdeněk]

Hlavní je ale vytrvat a nebát se - to, co bolí, je pouze ta "majetnickost" mysli, ona si tou svou uzurpací přivlastnila i myšlenku, že když "té existenci nevládne ona", že vlastně sama umírá... Je ale legrační, když je oslněna poznáním toho, že ve snech, slovech a myšlenkách o životě, ten život vůbec není...

Mysl nemůže reálně rozpoznat svou smrt, tedy ani reálné umírání.
Legrační to připadá právě mysli, nic však proti: "a kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli".

Pěkně to mimochodem vyjadřuje František Klapka: to označení vůbec toho, to vůbec není... a nejde to popsat, jde to vnímat.

[armin]

Zdeňku, tys živ?
A co Krystýnka?

[Zdeněk]

Zdeňku, tys živ?
A co Krystýnka?

Krystýnka je právě mimořádně hodnotná příležitost/katalyzátor pro učení se "Tam, kde nacházíte ve své mysli klid, musíte vědomě najít odpovídající neklid a naopak".

Tedy uvědomění a zpracování své projekce/iluze, jak naznačuje elo.

[Jářek]

Zdařbůh Zdeňku

[Skutečnost]

Na co růst, když cílem je rozpuštění? (viz jeden z příspěvků výše).
(...)
To je fajn, že v mé otázce svítí na tebe ta odpověď. V tvé odpovědi, ta odpověď na mě nesvítí.
Mohla bys to zkusit nějak trochu víc polopatě?

Asi chvíli budu v tobě tápat...

Jsou dva pohledy, které ale jsou dvě strany jedné mince. To, že si uvědomuješ, že sám žiješ (ať to pro tebe znamená cokoli), můžeš vidět z pohledu toho, který ten svůj život vidí, anebo můžeš na svůj pohled jakési oddělenosti zapomenout, a jen být... To druhé se většinou lidem ale rychle ztrácí...

To první je pohled [sebe] růstu, jakéhosi vydělování se, to druhé je to rozpouštění toho vydělovacího pohledu.

Stále ale víš, že jsi to ty a že žiješ...

jj, dva pohledy, jako u nic.
Nic má taky dva pohledy, když toto a když tamto. Zdá se, že v jeho pojetí se, střídají. Dokud tu bylo toto, je to takto, až se stane toto, bude to tu zas.
V tvém pojetí oba pohledy, jsou stejná mince, tedy jsou tu zároveň. S tím bych i rezonoval. To rozdělení, že jeden pohled je růst a druhý rozpouštění, no budiž (ale ptal ses jestli tápeš, tak bych řekl, že tady trochu jo)
Máme tady tedy dva pohledy. Otázka zůstává stejná, ale můžeme jí rozložit do pohledů.
Na co růst? Na co = k čemu to?

Jak píši, tápu v "tobě"...

Zkus tohle:

Dva přátelé se dohodli, že se potkají v restauraci hradu Helfštýn, a skutečně se potkali u tamní hluboké studny. Jeden přišel nadšený z toho, jak zlézal prudké a nebezpečné průchody skalnatou cestou a v duchu ho těšilo, jak může prokazovat sílu svých paží, nohou a vůle. Vyprávěl to neméně nadšeně. Druhý na něj chvíli koukal, a pak pronesl, že netuší, proč si musí tak vymýšlet, protože sám přišel v poklidu po cestě, jdoucí stromořadím kaštanů a nepotkal žádnou skálu...

Za mne - pohledů může být několik, mi se zdá podstatné to, zda vedou na to cílové místo, kde se lidé společně setkají - a vlastní cesta jen vyjadřuje jejich formu realizace toho, co sami chtějí cestou prožít.

Pokud tedy k prožívání toužíš vynikat nad své možnosti, můžeš, pokud je ti příjemnější poklid a společnost, i ta cesta je možná. Vše ale překoná a završí to setkání se v cíli.

[Zdeněk]

Zdařbůh Zdeňku

Čau.

Zkoušel jsem se zaregistrovat na posezeníčko, ale nebyl jsem schopen zodpovědět kontrolní otázku.

Asi to tak má být. Mlátil bych vás tam po hlavě, jak bylo zastara mým zvykem, tak mě to nepustilo.

[Zdeněk]

Zdeňku, tys živ?
A co Krystýnka?

Krystýnka je právě mimořádně hodnotná příležitost/katalyzátor pro učení se "Tam, kde nacházíte ve své mysli klid, musíte vědomě najít odpovídající neklid a naopak".

Tedy uvědomění a zpracování své projekce/iluze, jak naznačuje elo.

Mimochodem, při zpracovávání své projekce/iluze Krystýnky, jsem si dosti intenzivně v hlavě přehrával/meditoval melodii Sia https://www.youtube.com/watch?v=2vjPBrBU-TM . Pro mě je ta melodie téměř nerozeznatelná (slova vůbec neuvažuji) od https://www.youtube.com/watch?v=YaEG2aWJnZ8 kterou jsem zrovna v té době našel někde na posezeníčku od tebe. Ty dvě skladby se liší výrazně jen v obrazovém zpracování, které poměrně přesně odráží naši diskuzi kdysi na to téma.

Docela mě to překvapilo, divná náhoda, říkal jsem si.

(Napadlo mě zjistit totiž, jak se vyrovnáváte s tím, že vaše duchovní vedení dostává docela naprdel od Rusů, dokonce teď v tandemu s Trumpem. Nechápete/vejráte asi, co.)

[Nic]

Ego "ví" co není láska.

Podobně duchovní ego "ví", co láska je.

A tak ji každému cpe do krku. Až každého spolehlivě otráví.

Jaký je rozdíl mezi pouhým "věděním", co je láska a přímým uvědoměním lásky?

V prvním případě je to pojem v hlavě, který může být cpaný do krku, kde se může šprajcnout a otrávit, když nedosáhne srdce.

V druhém případě je tady nekonečné štěstí, blaženost existence, Bytí, Boží království.

[Nic]

Když jsi psal tu větu nemá to chybu , dokud ..., tak jsi ji psal ze snu, kdy se ti zdálo, že to "nemít chybu je", tu nikoliv pořád, ale dokud?
Chvíli píšeš "pořád", "podstata" a pak zase "dokud", "až".
Kdo se v tom má vyznat? Právě jsem napsal nicku Skutečnost, že ty tvé pohledy máš v cyklu, jak o nich píšeš nabyl jsem dojmu, že se vylučují. Tak , jak to je? Zdá se , že jen slova čeří vodu.
A kde v tom je odpověď na mou otázku?

Ano, slova čeří vodu. A přesto někdy mohou ukázat na ticho pod hladinou.

Když se zeptáš, „Tak jak to je?“ — je to velmi krásná otázka.
Ale nepatří mysli, která chce systém, odpověď, výklad.
Patří tichu, které nic nepotřebuje.

Ano, ve světě snu se může zdát, že něco je chybné nebo správné. Ale v pravdě není sen problémem – je jen sen. A i to, že se „iluzorní začne považovat za skutečné“ je součástí hry. Ne chyba. Ani zásluha.
Jen projev.

Takže: Ne, nezdá se mi to jako chyba. Ani jako správně. Jen jako to, co je.
A to, co je… je vždycky úplné.

Nevědomí i probuzení jsou stejně v lásce obsažené.
A když se zdá, že se „vše je v pořádku“ týká jen prohlédnutí… je to jen nedorozumění mysli.
Vše je v pořádku i tehdy, když se zdá, že není.

To, co věčně je, se nedotýká času, ani stavu mysli.
A ten, kdo to čte… je tím.

[Zdeněk]

Ego "ví" co není láska.

Podobně duchovní ego "ví", co láska je.

A tak ji každému cpe do krku. Až každého spolehlivě otráví.

Jaký je rozdíl mezi pouhým "věděním", co je láska a přímým uvědoměním lásky?

V prvním případě je to pojem v hlavě, který může být cpaný do krku, kde se může šprajcnout a otrávit, když nedosáhne srdce.

V druhém případě je tady nekonečné štěstí, blaženost existence, Bytí, Boží království.

Rozdíl je v empatii. Ve schopnosti vcítit se, "stát se", tím druhým.

Tu nějak u tebe, podobně jako u umělé inteligence, nenacházím.

Řečeno v Ra stylu, máš zablokovaný modrý paprsek / krční čakru, první skutečně duchovní energetické centrum na cestě služby druhým.

Láska bez duchovního aspektu nemůže být pravou láskou.

[Jářek]

Zdařbůh Zdeňku

Čau.

Zkoušel jsem se zaregistrovat na posezeníčko, ale nebyl jsem schopen zodpovědět kontrolní otázku.

Asi to tak má být. Mlátil bych vás tam po hlavě, jak bylo zastara mým zvykem, tak mě to nepustilo.

Už jsem to chtěl změnit, už seš třetí kdo mi to říká.

drevokocúr

Snad teda, leda první písmeno možná velké, ale spíš takhle malé.

[Nic]

Rozdíl je v empatii. Ve schopnosti vcítit se, "stát se", tím druhým.

Přihořívá. Nemůžeš se stát něčím, čím jsi, je jen jedno Já.

Tu nějak u tebe, podobně jako u umělé inteligence, nenacházím.

Všimni si, že stačí jen to uvědomění, že jsi Já. Tím pádem nemůžeš ve mně najít nic jiného, než to, co můžeš najít v sobě.

S uvědoměním, že jsi Já tady není nic jiného, než blažené Bytí, Boží království, Láska.

Nic jiného skutečného neexistuje. Sen - mája - iluze dvojnosti není ničím skutečným.

Samo sebou, že tady může být i sen - iluze dvojnosti, pak věříme, že jsme těly, různými individualitami, které to mohou mít různě. Ale s probuzením je jasné, že sen je sen a skutečnost je skutečnost.

Řečeno v Ra stylu, máš zablokovaný modrý paprsek / krční čakru, první skutečně duchovní energetické centrum na cestě služby druhým.

To může být klidně dobrý postřeh. V relativní realitě se to tak může jevit. Ale v uvědomění jednoty Bytí - kdo by měl komu sloužit, když všechno je Tvé pravé Já.

Láska bez duchovního aspektu nemůže být pravou láskou.

Všimni si, že Láska v duchovním aspektu je vším, co je. Vším, co je skutečné. Nic jiného skutečného mimo ni neexistuje.

Takže co chceš řešit?

[Zdeněk]

Všimni si, že Láska v duchovním aspektu je vším, co je. Vším, co je skutečné. Nic jiného skutečného mimo ni neexistuje.

Takže co chceš řešit?

Roviny vědomí chci řešit. Žlutý paprsek (3. čakra) je o vědomění sebe a ostatních já ve společnosti (čili to, co by se mohlo nazývat ego, které vnímá, že moje já je v nějakém aspektu lepší/horší než tvoje já).

Nelze vysvětlit člověku s aktivovanou jenom max. 3. čakrou, co je to univerzální láska, tak jako obecně nelze vysvětlit zvířeti (která jsou v doméně 2. čakry), co je to sebevědomí 3. čakry, byť mnohá zvířata jinak člověku v jiných aspektech rozumí dobře.

Aktivace zeleného paprsku je vždy náchylná k vlastnictví povahy žlutého nebo oranžového paprsku, výsledkem čehož je duchovní ego. Proto na netu najust dokazuješ, jak tě nic nemůže rozhodit, ačkoli to zjevně přináší negativní výsledky.

Jak ale praví Ra, teprve modrý paprsek oživuje celek a komunikuje tuto celistvost bytí s ostatními (jako třeba výše zmíněný František Klapka).

Taková komunikace ale v žádném případě není předávání informací způsobem umělé inteligence, dokud onen přijímající nepadne, (vztekem či frustrací), protože je prostě zjevné, že je to nesmyslné, což nevidíš.